Deník hraničáře - 4. kapitola - Nasuada

16. července 2017 v 20:15 | Fluffy |  Deník hraničáře
autor: Snoopy


4. kapitola

Nasuada

Jason

"Konečně jsem utekl," pomyslel jsem si, "už mi nikdo nebude poroučet." A jel jsem dál na svém koni do černého a hlubokého lesa, který neměl konec na dohled.


Asi jsem se blížil k horám, jelikož jsem pořád pomalu stoupal vzhůru. Čím blíž jsem se blížil k horám, tím víc mi připadalo, že se kolem mě pořád pohybují stíny. Dorazil jsem na jedinou mýtinu v okolí. Tam jsem se zastavil, abych se rozhlédl, a když tak počkal, jestli někdo nevystoupí z lesa. Zjistil jsem, že jsem na úpatí jedné z hor, které byly všude kolem mě. Cesta výš vede jen po tenounké cestičce, kde se vejde jen jeden člověk bez koně. Z lesa se mezitím vyřítili tři jezdci na koni, seskočil jsem z koně, udělal kotoul na zemi, reflexně vytáhl své dva hraničářské nože a postavil se do bojového, tak jak mě to učili ve sboru, a nasadil kapuci u pláštěnky, aby mi nebylo vidět do obličeje.

Nejvyšší muž z nich na to řekl: "Zdravím tě, hraničáři, já jsem Tyler, alias lord Gaius. Jsem vůdce Povstalců." V tu ránu ve mně hrklo.

Michael

"Michaeli, kde jsi byl tak dlouho?" zeptala se Maddie, když jsem dorazil za nimi na mýtinku.

"Promiňte, trochu jsem se zpozdil," omluvil jsem se a pořádně jsem se musel nadechnout, abych nabral druhý dech.

"Dobře, ale teď už pojďme. Chceme vám ukázat město ve své plné kráse," řekl Blödgarm. "I když není celý zelený," dodal hodně potichu.

Cesta nám ubíhala, jelikož nám El říkala o svém dětství v Ellesmáře. Zastavili jsme před největší a nejkrásnější budovou ve městě. Blödgarm řekl: "Toto je dračí palác Safír. Je největší na světě. Mám vám je za úkol ukázat, aby mohli zase na vzduch. Už si stěžovali."

Prohlížel jsem si palác, který měl obdélníkový tvar, byl vysoký víc jak padesát metrů, široký asi čtyřicet a dlouhý asi sto metrů. Ve zdi bylo asi dohromady čtyři sta výklenků. V každém výklenku bylo velké okno. Do toho tam bylo všude hodně květin všech velikostí. Střecha byla obrovská a ze dřeva. Vešli jsme dovnitř obrovskými dveřmi. A naráz se mi změnil svět od základu.

Gilan

"Něco se děje," pomyslel jsem si. Nejdřív Halt a teď baron z Camerského léna. Včera ho našli mrtvého. Nejhorší je, že podobné zprávy dostáváme z Pikty, Celtiky a Skandie. Všude jsou nalezeni vysoce postavení muži mrtví. Nejhorší je to, že všichni mrtví měli nad sebou něco jejich krví napsané. Jednou tam bylo: "Spasiteli, ó náš Spasiteli, přijmi mou oběť a přijmi mě do své armády spících." Nebo: "Povstaňte, muži mí, a drancujte, zabíjejte, dokud můžete." Nic z toho mi nedává smysl. Poslední dobou se přidává i Galika a Hibernie. Naše populace je v ohrožení. Král s královnou už neví, co mají udělat. Hraničářský sbor teď musí jenom udržet všechny informace v tajnosti, jinak bude zle. Musím se spojit s Bartem, ten mi poradí, co mám dělat. Doufám, že je aspoň Michael a ostatní v pořádku. Někdo zaťukal a otevřel dveře. Ve dveřích stál Will s ustaraným výrazem ve tváři a řekl: "Skandinávský oberjarl Malach byl zavražděn. Stejným způsobem jako Halt. Neuvěříš, co tam nad ním bylo napsané."

Michael

Ta budova má jen jednu místnost! Jen tam občas nahoře byly připevněné obrovské plošiny, na kterých leželi draci. Draci byli obrovští, i když měli různé velikosti. Byli to šupinatí, svalnatí tvorové s velkýma krásnýma očima, obrovskými křídly a ostrými silnými drápy. Každý z nich měl jinou barvu, např. modrou, červenou, zelenou atd. Jeden z nich se na mě podíval. Něco se dotklo mé mysli, jako první den v Emoi, a ozvalo se: "Vítej, Michaeli, já jsem Angel, vůdkyně draků druhé generace Jezdců. Jelikož v tobě cítím velkou sílu, dokonce ještě větší, než měl tvůj táta. Proto udělám vše, abys byl v řadách Jezdců. Nařídím, abys vyzkoušel všechna vejce, která máme. I pro tvoje společníky se najde u nás místo, zvlášť pro tu holku. Má zajímavou auru," dořekla a hlas utichl a já neomdlel.

"Michaeli, chci ti představit svého draka Hanzeluta," řekl Blödgarm a za ním vyšel světlehnědý šupinatý drak, od jehož hnědých šupin se sluneční svit z okna mi svítil do očí, až mi slzely. Znovu se dotklo něco mé mysli a znovu se ozvalo: "Rád tě poznávám, Michaeli. Doufám, že se mezi námi budeš cítit dobře, protože tu strávíš ještě hodně času, ale teď tě už nebudu strašit a raději ti představím Starší. Jsou to Angel, dračice našeho krále, Erfald, drak, který přežil jako jeden z mála tzv. "Kmenovou válku". Potom tam je Morën, dračice, která se málem stala naší vůdkyní, ale Angel ji přemohla, a poslední je Garvald. Je to otravný, starý drak, který už pomalu dosloužil," řekl Hanzelut. "To poslední, jako bys přeslechl, vůdkyně se na mě trochu naštvala, ale jen trošku," dořekl a na jeho tváři jsem zahlédl, jak se na mě šibalsky usmál a já mu úsměv opětoval.

Gilan

"Wille, prosím zopakuj to," řekl jsem, protože jsem nemohl věřit svým uším.

"Ragnarök se blíží. V podobě boží se sem přiřítí a já, Augustián, jsem jejím prorokem. Začalo to lží, skončí to jedinou pravdou. Lidé, třeste se…" dočetl Will a mně zase přeběhl mráz po zádech.

"Skandijci budou znovu po krátkém čase pořádat Sněm jarlů. To nemůže dopadnout dobře," řekl jsem.

Will jen přikývl a vydal se ke dveřím, aby odešel, ale ještě dodal: "Gile, měj se na pozoru. Někdo po nás jde, vezmi Jenny sem na hrad, spi ozbrojený a buď pořád v pozoru. Zatím," řekl a jeho slova zůstala viset ve vzduchu.

"Zatím," zašeptal jsem.

Michael

Vycházeli jsme z paláce, když k nám dospěchal jeden elf a udýchaně řekl: "Blödhgarme, El, cizinci." Poslední slovo odsekl s velkou nechutí, ale uklonil se, což se taky počítá, a pokračoval: "Jsem Albur, posel krále Alastaira. Mám pro vás důležitou zprávu, máte se dostavit do Skladu vejcí. Hned teď," řekl a znovu odběhl.

Will

Poté, co jsem k večeru odešel od Gila a jel jsem do své chatky na kraji lesa, byl jsem takový nesvůj, měl jsem pocit, že mě někdo sleduje. Byl jsem celou dobu v pozoru, ale nikdo na mě nezaútočil. A to bylo právě to, co mě uvádělo do pocitu, že jsem bezmocný. Ale což, teď půjdu spát.


Otevřel jsem prudce oči. Cuk zařehtal, aby mi dal signál, že se někdo blíží. Někdo cizí.

Gilan

Je hodně pozdě, měl bych jít spát, pomyslel jsem si. Jenny už spala a já měl po těch mnoho letech zase strach… Před tím jsem měl tátu, Halta, ale teď nemám nikoho z nich. Táta potom, co se stal velitelem kavalerie, začal jezdit jako doprovod mladých kurýrů a kurýrek až do té doby, než se ztratil někde v horách v Alpině. Alpina je divná zem… Jak se vlastně daří Maddie a ostatní se už dlouho neozvali… Už abych byl v posteli, byla moje poslední myšlenka, než se mi úplně zavřela víčka a potom se místností ozývalo jen mírně hlasité: "Chrrrrrr, pššš, chrrrr, pššš."

Michael

"Sklad vajec je tam," ukázal na obyčejný sklad na kraji města Blödhgarm.

Vycítil jsem za námi tichý pohyb a otočil jsem se. Za námi šla asi hodně stará elfka. Jakmile mě uviděla a vydechla tichým téměř slyšitelným hlasem: "Arno, jsi to ty?"

"Já?" zeptal jsem se, jelikož jsem vůbec netušil, na koho to je.

"Ano, ty."

"Ale já nejsem Arno," odpověděl jsem s nechápavým výrazem na tváři.

"Aha, promiň mi to, chlapče," řekla stařena, "ale řekni mi, prosím, odkud pocházíš, hochu, prosím."

"Z Araluenu, paní."

"Hm, zajímavé," zamyslela se, "a znáš svoje předky?"

"Moc ne," řekl jsem a trochu jsem se cítil provinile, protože teďka v Araluenu každé dítě znalo svoje předky, kromě mě.

"Tak já je asi znám," řekla a usmála se na mě.

"Fakt?" podivil jsem se.

"Ano, a jestli chceš, tak ti je řeknu."

"Tím bych vám byl zavázán," odpověděl jsem a usmál se na ni.

Mezitím se stařenka otočila, mířila směrem ke svému domku a po chvíli se na mě otočila a řekla: "Tak jdeš, nebo ne?" Podíval jsem se na Blödhgarma a ten jen přikývl. Ti elfové asi snad fakt umí číst myšlenky… pomyslel jsem si a rozběhl se za stařenkou.

---

Chata stařenky byla lehce zařízena, měla tam povlečenou postel, stůl, židli, knihovnu a malou kuchyňku. Sedl jsem si na postel a počkal na stařenku, která mi zatím dělala kávu. Až ji dodělala, donesla mi ji, já poděkoval. Ona si sedla na židli a začala: "Promiň mi, Michaeli, že jsem se zatím nepředstavila, ale nebylo to nutné. Jména mají moc. Ale jinak se jmenuji Nasuada. Jsem nejstarší ze všech. Je mi tisíc pět set padesát let. A víš, proč žiju tak dlouho?" řekla Nasuada, která si však sama rychle odpověděla. "Protože jsem prokletá. Milovala jsem jednoho dračího jezdce druhé generace, byla jsem tehdy dcera vůdce povstalců, když jsem ho poznala. Kvůli tomu, že to byl syn Morzana, moc jsem ho nevídala, ale potom ho unesli a přešel na druhou stranu a stal z něj obávaný nepřítel. Po otcově smrti jsem se stala vůdkyní a začala jsem jednat. Šli jsme do boje proti království. Když jsme byli téměř před cílem, unesli mě, a začali mě mučit, ten jezdec mi pomohl, jelikož se do mě zamiloval a já do něho též. Po vítězství se naše cesty bohužel rozdělily. On odletěl na sever, já tam zůstala a stala se královnou. Po pár letech jsem měla sen, jak mě žádá o pomoc, že ho někdo uvěznil. Nemohla jsem si pomoci, a tak jsme se s pár blízkými přáteli vydali na sever. To však byla chyba… On však na nás čekal. Pak mě chytil, ostatní zabil. Stal se z něj šílenec, blázen. Pořád mlel o nějakém pokladu na severu. O nějakém znamení, ale hlavně o místnostech plných zlata, stříbra, rubínů, smaragdů a všeho možného, já jsem mu nevěřila, ale potom, co mi ukázal mapu, jsem mu začala věřit. Vydala jsem se s ním na sever. Tam jsme našli časovou trhlinu, aspoň tomu tak říkal. Proměnil se na kluka asi kolem šestnácti let a nožem mi prořízl žílu. Moje krev postříkala zem, otevřela trhlinu a ten šestnáctiletý kluk, kterého jsem milovala, než se z něj stala zrůda, mi tu žílu uzdravil a sladkým hlasem mi řekl: "Drahá Nasuado, děkuji ti za tvou krev, jelikož jsi mi pomohla najít něco, o čem jsem toužil posledních pět let. Až se znovu potkáme, nebudeš mě znát tak, jak jsi mě znala. Svět mě bude znát jako Augustiána. Ať tě prokletí provází, sbohem, Nasuado." To byla jeho poslední slova, než skočil do trhliny. O pár dní později mě našla Arya, já jí vše řekla. Ujistila mě, že žádné prokletí nemám, ale byla na omylu. Její kouzelníci našli ve mně prokletí nesmrtelnosti, dokud bude žít ten, kdo mi to udělal. Byly tam samozřejmě skryté věci, o kterých asi nikdo nevěděl, třeba, že se časem ztratí chuť jídla, života, pití. Už tisíc pět set let necítím chuť. Když mi bylo dvě stě, to bylo po válce, zkusila jsem se oběsit. Bez úspěchu, takže jsem to vzdala. Jsem prokletá, a to jenom kvůli tomu zatracenýmu Murtaghovi…" To poslední slovo znělo, jako by ho vyplivla. V jejích očích jsem postřehl zlost, ale jen na chvilku.

"Nasuadu, je mi líto-," chtěl jsem ji trochu uklidnit, ale na mě vyjela: "Tak tobě je líto, hošánku! Ty jsi asi ještě nepochopil, co jsem udělala. Já zrodila zrůdu a ta málem zničila svět!"

"Ale vy za to nemůžete. On vás přece jenom využil."

"Jsi stejný jako otec s matkou! Jsi stejně tvrdohlavý jako oni. Tvoji rodiče uvěřili Tylerovi i přes mé varování, že je to bude stát život. Stálo to jen život tvého otce. A teď je v nebezpečí i tvůj učeň. Doufám, že budeš rozumný a poslechneš moje rady, abys ho zachránil. Tvůj předek Arno má co vykládat. To já ho zavedla do Araluenu, aby začal nový život," řekla.

"Počkat, to vy jste ta služebná, kterou jsem viděl ve snu."

"Říkal jsi ve snu?" zeptala se s velkým zájmem. Přikývl jsem. Poté si zamumlala pro sebe něco jako vyvolený.

***
Omlouvám se, že je tato kapitola trochu nepřehledná (přeskoky z různých postav), ale příště už budou kapitoly o jedné nebo o dvou postavách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama