Ta druhá - Kapitola 3

12. prosince 2016 v 16:56 | Fluffy |  Ta druhá
autorka: Cruela


Kapitola 3

V následujících dnech Ninian trávila ve svém pokoji více času, než na ni bylo obvyklé. Zabrala se do knih, které si vypůjčila, a Aren už se začínal obávat, že se z ní nakonec stane knihomol. Při běžných denních činnostech jako by byla myslí nepřítomná.


Aren dopil kávu, položil hrnek na rozviklaný dřevěný stůl a vstal. Lehkým krokem vyšel po schodech, opatrně překročil ty vrzající a přešel ke dveřím Ninianina pokoje. Lehce stiskl kliku a tiše pootevřel dveře. Ani nevrzly. Aren se zamračil. Jeden z Ninianiných zlozvyků byl naprostý pořádek. I přestože vrzající dveře byly účinným prostředkem proti nevítaným návštěvníkům, Ninian těžko snášela jakoukoli nedokonalost. Její pokoj byl téměř vždy do puntíku uklizený, oblečení měla čisté a upravené, o hygienu dbala velmi pečlivě. Všechny zbraně byly v dokonalém pořádku, dýky nabroušené a čisté, o luk se starala, jako by to byla součást jí samotné. A právě ta pečlivost a čistota se někdy mohly obrátit proti ní. Ona si to ale nedokázala přiznat.

Aren co nejtišeji a nejplynuleji vklouzl do pokoje. Ninian seděla na posteli. Všude kolem ní se válely knihy, popsané papíry a poznámky. Právě něco zuřivě zapisovala a Arena si stále nevšimla. Vlasy měla rozcuchané a každou chvíli si je odfukovala z tváře. Na tváři měla zadumaný výraz a vypadala poněkud unaveně. Aren se znovu zamračil. To jí nebylo moc podobné. Ale když se pro něco zapálila, často nemyslela na nic jiného, ani na pořádek a strukturu, kterou byla tak posedlá.

"Možná, že bychom mohli jít na sluníčko," poznamenal Aren lhostejným hlasem. Ninian sebou vylekaně trhla a otočila se k Arenovi. Se zděšením si uvědomila, že už tam nějakou dobu musí stát a že ona si ničeho nevšimla. Kousla se do rtu. Podívala se nervózně na Arena. Aren se jen usmál: "Radši půjdeme hned, než začne pršet." Ninian se podívala z okna a obrátila oči v sloup. Pršelo bez ustání už od rána. "Tak si pospěš, za pět minut tě čekám ve stáji. Půjdeme se trochu provětrat a vykoupat ve slunečních paprscích…"nadšeně zvolal Aren, scházejíc po schodech.

"Jo, vykoupat, ale ve slunečních paprscích to určitě nebude…"zabručela Ninian. Pročísla si vlasy a zapletla je do copu. Nazula si vysoké boty a přehodila přes sebe pláštěnku. Ještě posbírala všechny knihy a poznámky z postele na hromadu a odložila je na stůl. Otočila se k odchodu, ale zarazila se. Chvíli přemýšlela a nakonec hromádku strčila rychle do šuplíku, zamkla a klíč schovala do kapsy u košile. Pak už jen popadla luk a toulec, schovala je pod pláštěnku a spěchala po schodech dolů. Jestli si Aren na něco potrpí, tak je to dochvilnost. A rozhněvat ho opravdu nechtěla, poněvadž se sama cítila poněkud vinna, že zanedbala své povinnosti. Přeběhla rychle z chaty do stáje a jen za tu malou chvíli už po její pláštěnce stékaly pramínky dešťové vody.

Aren už měl osedlaného svého koně Eralda a čekal na Ninian. Ta v rychlosti osedlala svou klisničku Roussay a už byla v sedle. "No, tak pojedeme. Ať nás nestihne bouřka, nemyslíš? Ale snad dnes žádná nehrozí. Určitě nám to krásné počasí vydrží."

***

Mokré vlasy se jí lepily k obličeji a boty měla úplně promočené. Otřásla se chladem. Pobídla Roussay do cvalu, vlasy jí vlály kolem obličeje a studené dešťové kapky jí padaly do očí. Jediné, na co teď myslela, byl teplý hostinec. Ve kterém si už zřejmě pěkně užívá Aren, pomyslela hořce. Zadal jí úkol. Měla vystopovat - podle Arena v oslnivém slunci - králíka, čili v tom hnusném lijáku, a ulovit ho k večeři. A pak se vrátit na stopu Arenovi a vystopovat i jeho. První část úkolu byla podstatně horší. Vláčela se celá mokrá lesem nejméně dvě hodiny - zřejmě na králíky bylo moc slunečno, jak by nepochybně poznamenal Aren. Jakmile se jí to konečně podařilo, vrátila se k místu, kde ji Aren tak milosrdně zanechal. Vypadalo to, že se ani nesnažil o jakékoli zametání stop a jel si hezky rovnou do teplého hostince ve vesničce. Ninian byla už opravdu nevrlá. Dokonce i pocit, že si to zasloužila, zmizel.

Když na Roussay prosvištěla vesnicí, upřelo na ni pohled pár vesničanů, kteří se snažili schovat před deštěm a rychle uhýbali. Hostinec poznala hned. Byla to větší budova než ostatní, z komína se valil kouř a veselý smích byl slyšet i přes vytrvalé bubnování deště. Svou klisnu ustájila v hostinských stájích, kde bez překvapení uviděla ustájeného Eralda, a vešla do lokálu.

Do nosu ji udeřil těžký vzduch, který se mísil s vůní jídla a potem nemytých těl zavalitých mužů, kteří si dopřávali už několikátý korbel silného piva. Chvíli co chvíli se ozval burácivý výbuch veselí. Ninian automaticky přelétla pohledem přes prostřední stoly v centru dění a zabloudila očima k temnějšímu koutku vzadu. Jak očekávala, seděl tam Aren a spokojeně usrkával z misky horkou kávu. Zarazila se však, protože vedle něj uviděla sedět ještě někoho jiného. Vypadalo to na dalšího hraničáře.

Najednou si uvědomila, že zůstala stát u dveří a upírá se na ni stále víc zvědavých pohledů, o které opravdu neměla zájem. Spěšně zmizela mezi stoly a zamířila ke stolu, kde seděl Aren s neznámou osobou. Aniž by cokoli řekla, posadila se k nim na židli. Oba byli ponořeni do rozhovoru a jí si vůbec nevšímali. I když Ninian vůbec nepochybovala, že o ní moc dobře ví. Znovu se ošila chladem a sundala ze sebe mokrou pláštěnku. Stékal z ní potůček vody a na kamenné podlaze dělal loužičku dešťové vody. Košili měla také nepříjemně mokrou a lepila se jí k tělu. Co se týkalo jejích bot, cítila jen nějakou neforemnou studenou břečku. Vlasy se jí zplihle kroutily a po maličkých kapičkách po pramíncích stékala voda. Stiskla rty a zlostně pohlédla na Arena, který teď něco zaujatě líčil druhému hraničáři a jí si vůbec nevšímal. Nejspíš zase chce udělat ohromný dojem. Ninian si afektovaně odkašlala.

Aren se v mžiku otočil a vydechl úžasem: "No teda! Vůbec jsem nevšiml, že tu jsi! Přeci jen se tvé maskovací schopnosti zlepšují!"

Ninian ho probodla pohledem. Koutkem oka viděla, že neznámý hraničář se pod kapucí kření. I jeho probodla pohledem. Pak znovu věnovala pozornost svému učiteli a ironicky se usmála.

"Myslím, že brzo bude pršet, už bychom měli radši jít, nebo zmokneme, a to by nebylo vůbec příjemné, nemyslíš?"

Aren spráskl ruce. "Jejda! No tak to by bylo samozřejmě velmi neblahé, musíme honem domů! Dokonce ani tu teplou kávičku si nestihneš dát, jaká škoda!" Otočil se k muži v pláštěnce naproti němu: "Grossi, omlouvám se, ale moje holčička potřebuje dovést domů, sama by totiž určitě netrefila, a navíc se zřejmě brzy spustí déšť, to by se mohla nachladit!"

Oslovený hraničář zvedl hlavu, aby Arenovi odpověděl, přičemž mu kapuce spadla trochu do týlu. Ninian si ho konečně mohla prohlédnout. První, čeho si všimla, byl jeho věk. Vypadal velmi mladě. Musel to být nedávno hotový hraničář. Druhé, co si uvědomila, bylo, že je velice pohledný. Měl na hraničáře poněkud vysokou postavu, byl štíhlý, ale Ninian si byl více než jistá, že pod pláštěnkou skrývá léty vypracované svaly. Světle hnědé, skoro blonďaté vlasy měl úhledně, poměrně krátce sestřižené, což bylo u hraničáře trochu nezvyklé. Podíval se na Arena a v jeho světle modrých očích se zaleskl odraz stolní olejky. Usmál se.

Ninian ztuhla. Se zděšením si uvědomila, že ji jeho úsměv úplně odzbrojil.

"Na takovou krásnou květinku je třeba pořádně dohlížet, ztratit by ji byla určitě velká škoda." Podíval se na ni a tentokrát byl jeho úsměv věnován přímo jí. Ninian sebou neznatelně ošila. "Vlastně vypadá už teď trochu zvadle," dodal, s pohledem na její mokré vlasy a oblečení. Jejich pohledy se střetly a Ninian přeběhl mráz po zádech. Neschopná jediného pohybu na něj civěla. Zvedl obočí a v očích se mu šibalsky blýsklo. Ninian zamrkala a silou vůle odvrátila pohled. Cítila, jak se jí do tváře hrne krev. S něčím takovým měla žalostně málo zkušeností, takže nedokázala své pocity držet plně pod kontrolou.

Rozzuřená sama na sebe vstala a úsečně oznámila Arenovi, jako kdyby Gross nikdy neexistoval: "Jdu připravit koně." Otočila se a koutkem oka ještě zachytila pobavený úsměv obou hraničářů. Stiskla rty a snažila se ovládnout.

Bez ohlédnutí rázně přešla hostinec, ven na neustávající déšť. A dokud za ní nezapadly dveře hostince, cítila v zádech pronikavý pohled modrých očí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fluffy | Velitelka Fluffy | Velitelka | Web | 12. prosince 2016 v 17:08 | Reagovat

Aren byl vážně boží, tak nějak si představuju, že kdyby se pan Flanagan nerozhodl v Královské hraničářce předělat Willovu povahu k obrazu svému a držel by standard předchozích jedenácti knih, nějak takhle by se ke svému učni choval právě Will. Ale možná je to jen můj osobní dojem. =) Tak jako tak mě tady nejvíc bavil právě Aren. =)
Jsem zvědavá, jestli se potkáme s někým ze "staré" party a kdy to bude. I ten nový, uhrančivý mladík by s nimi mohl být nějak spojen. No jo, modrookej blonďák by přece jen mohl být třeba Horácův syn. =D Nechám se překvapit a moc se těším na další! =)

2 Kačule Kačule | 14. prosince 2016 v 19:06 | Reagovat

Teda Cruel, - nevadí ti to oslovení nebo ti mám říkat Cruelo? - to bylo strhující. Aren se mi hodně zamlouvá, protože tento optimistický přístup bych někdy velmi potřebovala. Souhlasím s Fluffy, že takto nějak by se asi choval Will. =)
Ninian se mi líbila, hlavně na konci, protože tam byl rušivý element, - Gross - který způsobil Ninianinu rozpačitost. =)
Těším se na další kapču! =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama