Halloweenská soutěž - Halloweenská povídka

25. prosince 2015 v 19:25 | Fluffy |  Halloweenská soutěž

Na 4. místě v Halloweenské soutěži se umístila hraničářka Anča, moc gratulujeme!


Ferris O`Carrick seděl na obyčejné dřevěné židli a zíral do prázdna. Tedy, ne tak úplně do prázdna, ale na šedou zeď, která byla na každém centimetru stejná jako na tom předchozím a postrádala jakékoliv zajímavější oživení, byla úplně holá. Už tady takhle seděl pár dní, neschopen jíst nebo spát. Ostatní ano, ale on nemohl. Možná, přemýšlel, se jednalo o jakýsi trest za všechno, co provedl. A že toho bylo… Ferris vlastně doopravdy nevěděl, jak dlouho už tady sedí, doopravdy to mohlo být pár dní, ale taky věčnost. Jak už zjistil, na tomhle místě si nikdo nemohl být jistý časem, natož prostorem. Všichni okolo něj se bavili, ale on je neposlouchal, stejně tomu bylo poslední dobou. Když se tady objevil, první místnost, na kterou narazil, byla tahle a on do ní bez rozmyslu vešel. Proč se vlastně s těmihle lidmi v duchu propojoval? Věděl to, Ferris věděl, proč on je ten zlý. V životě toho provedl spoustu a nevěřil, že by se někdy dokázal osvobodit od pocitu viny. Možná ani nechtěl. Možná, že tady prostě bude sedět donekonečna. Za jeho zády byl kulatý stůl, u kterého sedělo sedm lidí. On byl ten osmý, ale nevěděl, nebo spíš nevnímal, o čem se baví.

Morgarath, postarší a neobyčejně bledý muž v čele stolu (pokud se tomu tak dalo říkat, když byl kulatý) se zasmál s křivým a nejspíš neopravdovým úsměvem. Napravo od něj byl Foldar, jeho kumpán a věrný služebník z dob druhé války. Nalevo od Morgaratha seděl Deparnieux, zlý lord, se kterým tady byl Morgarath jedna ruka. Byli si povahově opravdu podobní. Nalevo od Deparnieuxe byl Keren, syn nějakého Barona ze severu Araluenu, kterého zabil, aby poskytl prostor severským kmenům Skotiů. Upřímně se smál nějakému vtipu a kolem očí se mu vytvořily malinké vrásky. Potom tam byl Tennison, kterého Ferris samozřejmě znal a ke kterému choval největší odpor. Naštěstí neseděli vedle sebe, mezi nimi byl Arisaka, nějaký vojevůdce z východních zemí, kterého před nedávnem zabil Will Dohoda. Stejně tak Nitzaka, který seděl na druhé straně od Ferrise. Ten zase před několika lety vedl část armády Temundžajů ve Skandii. Těchhle sedm byli největší padouši současnosti. Ferris byl ten osmý, ale nevěděl, jestli on je taky padouch. Možná mu ale to bylo jedno. Jeho myšlenky se upínaly k jedinému. Halt. Svého bratra chtěl před tolika lety zabít a od té doby toho nikdy nepřestal litovat. Co to byl v té době za zbabělce? Pochopil, co provedl, když převzal vládu. Ferris neuměl být král. Halt to uměl. Ferris byl od začátku ubohý vládce.

A potom se Halt vrátil. Ferrise čekal opravdový šok, když ho uviděl. Tolik se změnil… Samozřejmě, neviděli se třicet let, ale byli přece dvojčata. Teď si nebyli vůbec podobní. Ferrisovi vyrazilo dech, když potom viděl svého bratra převlečeného za sebe. V jeho šatech a s jeho korunou. Ferris vlastně nebyl naštvaný, spíš šokovaný. Neměl ale Haltovi za zlé to, co udělal, jen prostě nevěděl, jestli se dokáže postavit Tennisonovi.

Ale dokázal to. Postavil se tomu pokryteckému podvodníkovi. I když, jak věděl, to nebylo nic chvályhodného. Co by na jeho místě dokázal Halt? Samozřejmě, Ferris si uvědomil, že je něco v nepořádku, když před druhým soubojem Halt vedl toho Jitřního bojovníka až na výchozí bod na kolbišti. Jako kdyby ten mladý rytíř neviděl na cestu. Popravdě na začátku nedával Jitřnímu bojovníkovi moc šancí, ale věděl, že Halt ví, co dělá. Jeho postavení k mladíkovi ve zbroji se změnilo až ve chvíli, kdy na trávníku přistála helmice jeho soupeře; i s hlavou. V tu chvíli poznal, že ten, kdo stojí nad bezhlavým tělem mrtvého dvojčete, je opravdový mistr. Doopravdy pochopil, co se děje, až když přiběhl ten mladý hraničář se zprávou o otrávení Jitřního bojovníka. A potom ten třetí souboj… věděl, že hraničáři jsou mistři ve střelbě z luku, a tenhle si byl očividně tak jistý svým úspěchem, přesto mu nedával moc velké naděje. Ale pak si připomněl Jitřního bojovníka a všechny pochybnosti šly stranou. Halt si s sebou vozí samá překvapení.

Ale výsledek souboje už neviděl. Tedy, viděl, ale až… potom.

A bylo to tu zase. Kéž by tam ještě byl, kéž by se mohl Haltovi za všechno omluvit, i když věděl, že na to, co provedl, neplatí žádné omluvy; vždyť on se pokusil zabít vlastního bratra! Ferris chápal, že nemá cenu truchlit pro něco, co už nejde vrátit, nejlepší je nechat to být a jít prostě dál, přenést se přes to. Jenže on to nechtěl nechat být. Chtěl se trestat za to, co v životě spáchal. Tohle celé byl vlastně obrovský trest…

Někdo na něj promluvil. Nějaký hlas se prodral skrz závoj bolesti v jeho mysli. Byl to někdo z nich, z těch, kteří seděli u kulatého stolu tam někde tisíce kilometrů od Ferrise.

"Co tomu říkáš?"

"Cože?" Ferrisovi unikl začátek a v uších mu utkvěla jen ta jedna věta, takže nevěděl, o čem Morgarath mluví.

"Na něco jsem se tě ptal," řekl Lord a hlas mu ztvrdnul, stejně, jako jeho pohled.

"Mě je to ale jedno," řekl Ferris pevným hlasem a otočil se na něj. "Ty nejsi můj pán, abys mi něco přikazoval. Takže mi buď řekni, a myslím tím normálně, co po mě chceš, anebo mě nech na pokoji." Morgarath se v židli napřímil, očividně nebyl zvyklý, aby s ním takhle někdo mluvil. Aby s ním někdo mluvil jako Halt.

"Takhle se se mnou nebav, chlapečku," řekl mu doslova ledovým hlasem a trochu se předklonil. "Tak proč tady vlastně jsi, když a nikým nemluvíš a jenom koukáš do zdi?" A toho měl už Ferris dost. Morgarath byl bývalý baron, ale Ferris byl král.

"Myslíš, že jsem tady dobrovolně?" Zvýšil hlas a vstal. "Myslíš, že jsem si to vybral?" Zavrtěl hlavou a přejel pohledem po všech sedících. "Už toho mám dost, tady nebudu." Otočil se na patě, až převrhl židli a rychlým krokem zamířil ke dveřím.

"Stůj!" Křikl za ním Morgarath a Ferris se zastavil. Lord také vstal a teď mířil k němu.

"Ty jen tak neodejdeš. Vybral sis nás, takže nás neopustíš." Ferris se úplně v klidu otočil na Morgaraha s jemně zdviženým pravým obočím. S jemně zdviženým Haltovským pravým obočím. Udělal jeden krok směrem k Lordovi. Pak se mu zadíval do očí a pohrdlivě si mu plivnul k nohám. A než stihl Morgarath zareagovat, vyšel ze dveří.

Chodba byla stejně jednoduše zařízená, jako místnost, ze které právě vyšel. Šedé a úplně holé zdi a jediné zkrášlení byly desítky, možná stovky dveří. Ferris nevěděl, co je za nimi, jediné, které doposud otevřel, byly vyhrazeny pro padouchy téhle doby. Ani nevěděl, kam jít. Z nějakých dveří občas někdo vyšel a vlezl do jiné místnosti, většinou ale zůstávala chodba liduprázdná. Kam má jít? Ferris se rozhlížel, ale všechny dveře byly úplně stejné. Popošel pár kroků. Dohlédl hodně daleko, možná čtvrt míle. Zajímalo by ho, co chodbu osvětluje, nikde totiž nebyly žádné pochodně a ani jedno okno a přesto tady bylo světlo jako za teplého slunečného dne. Ušel dalších několik kroků a pak si uvědomil, že neví, kudy přišel. Pomalu vydechl ve snaze být úplně v klidu. Co má dělat? Do žádných dveří se mu jít nechtělo. Pokrčil rameny, vždyť to bylo jedno. Byl mrtvý, mohl si dělat, co chce. Posadil se na zem u zdi a opřel se o chladnou omítku. Pokrčil nohy, jednou rukou si je obemkl a druhou si promnul kořen nosu, jako by tím chtěl zmírnit bolest hlavy, která se dostavovala v nepravidelných intervalech jako vlny na mořském pobřeží. Chlad zdi působil přímo blahodárně a uklidnil ho.

Seděl tam možná hodinu a přemýšlel o svém bratrovi, a o tom, proč vlastně udělal to, co udělal. Vždyť oni byli už od narození přátelé na život a na smrt, povahově si sice nebyli tak úplně podobní: Ferris byl víc otevřený a přátelský a Halt spíš zamlklý a samotářský, ale přemýšleli jako jeden, měli se navzájem opravdu rádi a jeden bez druhého nemohl být ani den. Ferris vzpomínal, co všechno spolu od dětství prováděli; jak chodili na ryby, jezdili na koni a šermovali. A taky byli neustále v lese, stopovali zvířata a lezli na stromy. Halt byl sice o poznání obratnější a lepší v tomhle oboru, ale všechno Ferrise učil a to bylo na tom právě to krásné. Vzpomněl si na jednu z nejkrásnějších vzpomínek v tom období. Bylo jim asi dvanáct, tehdy byl Halloween, všude samá svíčka nebo dýně a Halt tehdy dostal bezvadný nápad. V Hibernii se celkově tradice svátku mrtvých dodržovaly víc, než třeba v Araluenu, přesto to jejich rodiče tak úplně neschvalovali. Halt ani Ferris samozřejmě nemohli chodit strašit od domu k domu, vždyť byli princové, a právě to je na tom nejvíc štvalo. Ferris byl rád princ, ale nesnášel ty pravidla a všechno, co normální lidi směli a on ne. Postupně mu to přestalo vadit a zvykl si na to, ale Halt nikdy. No, a jeho starší bratr v té době dostal nápad, aby si vyrobili masky, ve kterých je nikdo nepozná, a šli taky do vesnice. Ta akce se tehdy docela povedla, dostali i spoustu sladkostí, a potom byla i krásná třešnička na dortu, když Ferris spadl do potoka, který při cestě zpátky potmě neviděli. Ferris byl moc rád, že má alespoň pár pořádných vzpomínek na dobu přátelství s bratrem. On vlastně posledních asi dvacet let doufal, že se s Haltem ještě někdy setká. Aspoň, že se mu to před smrtí vyplnilo. Šedivá omítka byla zajímavější, než se na první pohled zdálo, ale zeď byla celkově pěkně flekatá, a jak na ní Ferris upínal pozornost a stále zaostřoval a rozostřoval pohled, zdálo se, že se skvrny pohybují.

Uslyšel vrznutí dveří a otočil se, aby zjistil, kdo ho ruší.

"Ferrisi!" Vyjekla mladá žena, která ho spatřila a otevřela dveře o něco víc, aby se jimi mohla protáhnout ven. Byla drobné postavy a štíhlá, měla tmavě hnědě vlasy a oči barvy hořké čokolády. Ferrisovy oči. Haltovy oči.

"Caithlyn!" Vyhrkl a postavil se. Opravdu nečekal, že se tu s ní uvidí, popravdě na ní docela zapomněl. Jeho sestra se k němu vrhla a objala ho překvapivě silným stiskem.

"Jsi v pořádku?" Zeptala se a prohlížela si ho.

"Ano, úplně," kývl a snažil se vypadat o trochu důstojněji, přece jenom teď přes hodinu seděl na zemi.

"Opravdu ti nic není?" Strachovala se, "nemohla jsem tě nikde najít. Jen jsem vykoukla ven, chtěla jsem ti něco ukázat a přemýšlela jsem, jestli tady na tebe náhodou nenarazím." Ferris se usmál. Byla pořád stejná nejen vzhledem, protože jak už poznal, tady nikdo nestárne, ale i chováním, pořád myslela jen na druhé.

"Cait," šeptl a objal ji ještě o něco pevněji. "Chyběla jsi mi." Úlevně se usmála.

"Takže jsi v pořádku. A teď pojď, musím ti něco ukázat." Chytla ho za ruku a táhla ho do místnosti. Nechal jí a tak během okamžiku stanul v útulně vypadajícím větším obývacím pokoji, který působil dojmem, jako by se někdo usilovně snažil dodat té všední šedé místnosti nějakou tu barvu. Místnost byla obdélníková, na zemi byl veliký chlupatý koberec a u stěn byly různé stolečky a skříňky. U jedné kratší strany napravo od dveří byl krb, u kterého se na velikých čalouněných křeslech rozvalovali čtyři lidé; tři muži a jedna žena. Jeden byl veliký jako obr se zrzavými vlasy, divokým obličejem a plnovousem. Oblečený byl do teplých kamaší a vlněné kazajky, boty měl z nějaké zvláštní kůže. Na klíně měl položenou velkou rohatou helmici. Skandiec, uvědomil si Ferris. Pak další, o něco menší chlapík, mladý a štíhlý. Měl dlouhé hnědé vlasy vzadu svázané do ohonu a zvědavé brčálově zelené oči. Oblečení měl hodně zvláštní, dlouhý modrý háb přepásaný látkovým provazem. Potom další dva lidé, muž a žena, kteří seděli vedle sebe. Muž měl černé vlasy, vysoké lícní kosti, dobrosrdečný úsměv a poněkud křivý nos, jako by mu ho kdysi někdo nejméně dvakrát zlomil. Seděl trochu přihrbeně a upřímně se smál neohrabaným pokusům toho mladíka vyslovit správně jeho jméno. Pokud mohl Ferris soudit, ten mladý muž v podivném oblečení byl rozhodně cizinec a ten druhý se jmenoval Daniel. Žena, která seděla vedle Daniela a držela ho za ruku, měla velké modré oči a rovné vlasy světle hnědé barvy, dlouhé téměř až do pasu, úzký obličej a roztomilý úsměv. Caithlyn ho vedla rovnou mezi ně, Ferrisovi se tam ale moc nechtělo, i když viděl, že je tam pro něj jedno volné křeslo. Jeho sestra ho ale držela pevně, a tak brzy stanul u krbu a u čtyř sedících, kteří si jich všimli už před chvilkou a zvědavě si je prohlíželi.

"Tohle je můj bratr Ferris," řekla Caithlyn a popostrčila ho ještě kousek dopředu. "A Ferrisi, tohle jsou moji přátelé." Ferris kývl na pozdrav a ostatní ho napodobili (Ten Skandiec moc ne, spíš si ho přeměřoval zpytavým pohledem.)

"Zdravím," usmál se černovlasý muž; Daniel a podal Ferrisovi ruku. "Já jsem Daniel a tohle je moje žena. Jsme rodiče Willa Dohody." Ferris si vzpomněl na toho mladého hraničáře, který byl v Clonmelu s Haltem. Svět je malý.

"Moje jméno je Šakin," představil se trochu obřadněji cizinec a zdvořile se uklonil. Ferris tak úplně netušil, s kým má tu čest, o vzdálených zemích moc nevěděl, ale tenhle muž měl oblečení velmi podobné Arisakovi, museli tedy být ze stejné země. Už předtím viděl Sendžijského generála se uklánět a taky slyšel ve spojení s ním název císařství Nihondžin. Tu zemi moc neznal, spíš jen věděl, že existuje. Ferris se proto uklonil stejně, jako Šakin.

"Já jsem Ragnak," představil se Skandiec trochu drsným způsobem a malinko míň přátelsky, než ostatní. Ferris se nikdy předtím se Skandijci nesetkal, Clonmel ani ostatní části země totiž netrpěly nájezdy tolik, jako dřív Araluen, protože pro severské piráty nebylo tak úplně výhodné obeplouvat celé království, které leželo mezi jejich zemí a Hibernií. Ferris o Skandijcích něco málo věděl a proto s ním ani nezkoušel mluvit nějak obřadně, nebo aspoň přátelsky.

"A já jsem Ferris O´Carrick, rád tě poznávám, Ragnaku," řekl se snahou napodobit jeho drsný tón a odolal chuti podat mu ruku, jeho kostím by to asi totiž moc neprospělo. Ragnak se nejdřív malinko zarazil, očekával asi trochu něco jiného, ale pak se stále ještě malinko vyjeveně posadil a mlčel. Caithlyn se konečně ujala slova.

"Ferrisi, posaď se prosím." Kývla k jednomu ze dvou prázdných křesel a její bratr do něj vděčně usedl. Po dlouhé době strávené na dřevěné a hlavně tvrdé židli ho bolely snad všechny svaly v těle. Caithlyn se usmála jeho úlevnému výrazu a pak se obrátila směrem ke krbu a začala něco dělat a ve Ferrisovi narůstala zvědavost, co to je. Jeho sestra pak promluvila.

"Já vím, jak se trápíš," řekla a konečně se otočila k němu. "Když jsem zjistila, že Halt před pár dny vyrazil směrem do Hibernie, hned jsem věděla, co má v úmyslu a prostě jsem tě musela najít. Chci, abys věděl, že se nemáš proč trestat." Ferris na ni pohlédl s tak trochu úzkostným výrazem v očích.

"Dívej se prosím do ohně," řekla mu a povzbudivě kývla. Ferris si uvědomil, že jeho sestra opravdu zapálila oheň, který se začínal pomalu rozhořívat, a malé plamínky v krbu vděčně tančily.
"Objevili jsme, že krb přenáší obraz toho, co se na zemi právě děje." Ferris se zadíval do plamenů, a plně na ně upínal svou pozornost.

***

Halt přitáhl Abelardovy otěže, když spatřil město pod hradem Dun Kilty, jeho někdejším domovem. Byl západ slunce a po celé cestě k hradu byly rozestavěny všelijaké ozdoby, typu dýně, nebo svíčky. Byl Halloween, Halt to věděl. V Hibernii se tyhle tradice dodržovaly o hodně víc, než v Araluenu, a Halt jen ze zvyklosti každý rok stavěl na parapet u okna dřív v lesní chatě, teď v ložnici na hradě Redmontu jednu miniaturní vyřezanou dýni. Zajímalo ho, jestli ty ozdoby u cesty vymyslel Sean. Všiml si, že Ferris si na to moc nepotrpěl, ale jeho synovec očividně zajel zpátky do starých kolejí. Halt si stáhl kapuci pláštěnky víc do čela, i když si ho nikdo ve městě nevšímal. Jemně ťukl Abelarda do slabin s mírným důrazem na levou nohu a koník vyrazil po cestě, která odbočovala směrem na západ. Směrem k Mohylovému pahorku.

Všiml si, že i tam jsou nějaké ty dýně. Abelard zafrkal, vycítil ze svého pána smutek a Halt ho pohladil po krku.

"Hodný hoch," řekl tlumeným hlasem. "Zůstaň tady, ano?" Sesedl a nechal svého koně stát u kraje cesty. "Hned se vrátím," dodal a pak zamířil mezi starobylé hroby. Ten, který hledal, byl za ty tři roky, co odsud s Horácem odjel, trochu víc zašlý a ohlazený. Jméno jeho bratra bylo ale zřetelně viditelné. Halt si povzdychl. Když odsud tehdy odjížděli, nečekal, že se sem ještě někdy vrátí. Dlouhé tři roky si na bratra téměř ani nevzpomněl. Ale poslední týdny, když si uvědomil, že brzy bude Halloween, na něj nemohl přestat myslet. Možná to bylo právě tím, že Ferris zemřel tři dny před svátkem mrtvých, možná vzpomínkami na dětství s bratrem. Nevěděl, každopádně se sem musel vrátit. Nejspíš naposledy, ale to si asi bude říkat i až tu bude příště, uvědomil si. Chvíli jen tak stál a díval se na dvě slova, na jméno svého bratra. Ferris se zase díval na Halta, do očí se mu nezadržitelně tlačily slzy a v duchu tu malou a zakaboněnou postavu v pláštěnce úpěnlivě prosil za odpuštění. A Halt jako by ho slyšel, zavrtěl hlavou a pousmál se.

"Ferrisi, ty hlupáku," povzdechl si a do vousů mu skanula jediná slza, "vždyť já už ti dávno odpustil." Popotáhl a rukou si utřel mokrou cestičku, která po slze zůstala. Klekl si a jemně se dotkl náhrobku. Ferris absolutně nevěděl, jestli ho Halt opravdu slyšel (nebo spíš jeho myšlenky), nebo jestli to byla jen velká náhoda. A jeho o sedm minut starší bratr ho znovu překvapil. Malinko povytáhl jedno obočí, a jako by uhodl jeho myšlenky, prohlásil. "Ne, nic neříkej. Jen chci, abys věděl, že jsem tě měl rád." Potom vstal a už chtěl odejít, když se ještě naposledy otočil a s úsměvem dodal:
"Bráško." Pak už opravdu odešel. Ferris ale nemohl odtrhnout oči od té vzdalující se postavy.

Koukal do plamenů a zároveň na Halta, který se mu díky pláštěnce téměř ztrácel před očima a věděl, že jeho bratr mluvil pravdu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fluffy Fluffy | Web | 25. prosince 2015 v 19:28 | Reagovat

Milá Aničko,
na dálku ti třesu pravicí a moc blahopřeju ke krásnému čtvrtému místu. Doopravdy děkuji, že jsi nám svoji povídku zaslala, protože tenhle nápad mi vyrazil dech, a to doslova!

Psala jsi nám, že ses inspirovala Střípky, kde jsme řešili tu zápornou postavu, tak jsem pak od povídky čekala jiné věci a byla jsem naprosto překvapená, jak jsi to pojala. Klobouk dolů! Nestačila jsem zírat, že jsi ji „povznesla na vyšší úroveň“, rovnou mezi zemřelé duchy. To bylo neskutečné. A navíc jsi to celé napsala z Ferrisova pohledu, a věř mi, za ty roky, co tyhle stránky běží, jsem neviděla žádnou povídku, které by se originalitě nápadu byť jen vyrovnala. Jsi první, doopravdy a úplně první. Smekám!

Ani jsem nečekala, že mě celé to setkání s druhým světem tak vezme za srdce. Všichni ti odporní zrádci a záporáci, na které moje paměť už téměř zapomněla, se zase objevili a úplně to ťalo do živého. A měla jsi pravdu, Ferris - jak tenhle zpytující svědomí, tak i ten z knížek -, mezi ně moc nezapadal, nebo ne tolik. Jemu vlastně šlo celou dobu jen o to, aby se měl dobře, o svoje vlastní blaho, a touhle sobeckostí ubližoval bohužel i Haltovi. Byl takový pohodlný. Na druhou stranu Morgarath, Arisaka, Keren, nebo Deparnieux... to byli vrazi, despotové a tyrani. Bylo osvěžující se na to takhle souhrnně podívat. Hodně mi to dalo, díky. Navíc setkání s Caithlyn bylo moc pěkné, mám slabost pro Seanovu matku (asi teda jako víc pro samotného Seana, ale rozumíš mi. =D), a setkání s dalšími hrdiny bojujícími na straně dobra... bylo moc příjemné, takže děkuji i za to. =)

Co bych vytknula, byla gramatika, za kterou jsem bohužel body dolů srazit musela, a za napsaná jména z knížek - Tennynson, špatně vyskloňovaní Skandijci a Skandijec a ještě bych mohla pokračovat... Jsou to drobnůstky, které ale bohužel celkový dojem zčeřily. Takže příště bude stačit si to jen trochu ohlídat, přečíst si to po sobě, aby se eliminovaly překlepy, a bude to už naprosto bezchybné. =)

Moc ti děkuju za tak krásnou povídku, takový nápad má ode mě jedničku s hvězdičkou! Dobrá práce!

2 Patt | Halt v sukních Patt | Halt v sukních | 25. prosince 2015 v 19:32 | Reagovat

Ančo...
Neuvěřitelně moc se mi líbil ten nápad. Vzala jsi to za jiný konec než ostatní a setkání s postavami, které už v knihách nemáme možnost vídat, bylo geniální, opravdu. :)
To, že Halt odpustil svému bráškovi, bylo dojemné. Je to takové poklidné zakončení toho vztahu (nebo ne zakončení, ale usmíření určitě)... Zasloužili si to, oba dva, Ferris už může odpočívat v pokoji.
Bohužel jsi tam měla větší (ne velké, větší) množství chyb, za to jsem ti musela strhnout nějaké ty bodíky. :)
Ale za tohle ti moc děkuju, protože nejenže jsi je usmířila, ale vykreslila jsi nám i rodiče Willa, a to se mi moc líbilo. :)
Gratuluji. :)

3 Reny Reny | 26. prosince 2015 v 10:51 | Reagovat

Milá hraničářko Ančo,
tenhle nápad si zaslouží opravdovou poklonu! Bylo to tak naprosto originální, jiné, nápadité... zkrátka, neskutečně mě to překvapilo (a potěšilo). Svět mrtvých a místnost plná záporáků! (Povahová podobnost Morgaratha a Deparnieuxe v knihách způsobila, že mi občas splývaly některé jejich činy, takže mě potěšila zmínka, jak si byli podobní).
A pak, Ferris jako hlavní postava. Koho by to napadlo? Přitom je to výborný nápad! Halt a jeho rodina, téma, které rozhodně nabízí veliký prostor a taky možnost nahlédnout i pod slupku našeho mrzoutského hraničáře - což se ti v posledním odstavci povedlo a chytilo to za srdce. Krásné.

Moc se mi líbilo, jak jsi odkazovala na podobnost obou bratrů (...s jemně zdviženým pravým obočím. S jemně zdviženým Haltovským pravým obočím.) A celkově bylo v povíce mnoho momentů, ve kterých mne zaujaly tvé slovní obraty (např. popis situace, kdy se Ferris posadí na zem na chodbě, sama nevím proč, ale to mi přišlo skvěle napsané).

Setkání s Willovými rodiči bylo milé (i když mě překvapilo, jak se tam nachomýtl také právě Ragnak... ale svět je malý, že :-).

Gramatické drobečky, které zmiňuje Fluffy se určitě dají poměrně lehce vychytat ;). Držím palce, ať se to příště podaří, protože pak už to bude opravdu jedna báseň...

Každopádně, Aničko, po stránce fantazie i samotné hry se slovy... vážně dobrá práce :).

4 Hanka Hanka | 26. prosince 2015 v 20:07 | Reagovat

Ančo,

musím říct, že jsi mě opravdu mile překvapila. Takhle originální nápad bych ocenila potleskem, kdybys mě mohla slyšet. Vážně. A tak alespoň smekám. :D

Mám pocit, že děvčata přede mnou snad už všechno řekla, proto můj komentář nebude nijak zvlášť dlouhý. Přesto tě chci pochválit a přidám se, že pokud tam příště nebude tolik překlepů, s podobným nápadem se bez problémů vyhoupneš na stupně vítězů! :o)

A ten konec byl krásně dojemný, ukázal nám Halta i Ferrise v jiném, nezvyklém světle. Také použiju to osvědčené hraničářské dobrá práce!

5 Kačule Kačule | 11. března 2016 v 19:29 | Reagovat

Krásné, dojemné i vtipné. Jseš na cestě ke spisovatelské kariéře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama