Hraničářova dcera - 7. kapitola - Balík

19. října 2015 v 11:37 | Fluffy |  Hraničářova dcera
autorka: Fluffy



7. Balík

Slunce se ještě ani neukázalo nad obzorem, ale na statku, který byl vzdálený asi tři míle od draydenského Aberdeenu, bylo živo. Ve chlévě se kromě frkání koní a bečení ovcí rozléhaly údery věder, jak Ben Abbey zaopatřoval všechna svá zvířata. Byl to průměrně vysoký muž se širokými rameny a nesmírnou silou v pažích, zocelený tvrdou prací a těžkým životem rolníka. Společnost mu dělala drobná žena, prošedivělé vlasy měla stažené do pevného uzlu a dojila jednu ze dvou kravek. A ačkoliv by se zdálo nezaujatému pozorovateli, že i přes hluboké vrásky kolem očí a rtů se jedná o velmi energickou dámu, Ben věděl, že si jeho matka dělá starosti.


Když do koryta prasnici nalil pomyje a ta do nich se slastným zachrochtáním strčila rypák, položil prázdnou nádobu na zem a přešel k ženě. Jeho velká mozolnatá dlaň dopadla na její rameno a povzbudivě ho stiskla. "Určitě je v pořádku, mami," řekl jí a snažil se, aby jeho hlas zněl co možná nejvíc konejšivě.

Tmavé, unavené oči k němu vzhlédly. "Jak si můžeš být tak jistý?" odpověděla mu tiše a otřela si rukávem haleny zpocené čelo. "Měla jsem ji rovnou poslat na Araluen. Kdyby vydržela ještě chvíli sedět, mohla jít rovnou za tvým strýcem. Proč mě nevyslechla až do konce?"

Benovy rty cukly ve veselém úsměvu. "Edie byla vždycky tvrdohlavá, mami. Když se pro něco zapálila, nikdo ji nedokázal uhasit. A neboj se o ni. Poradí si, umí se o sebe postarat. Vychovala jsi ji dobře."

"Cesta na sever je daleká a zrádná, na světě je moc zlých lidí, Benjamine," připomněla mu Deena.

Její nejstarší syn pokrčil rameny. "Já vím, ale ona to dokáže. Vždycky dokáže to, co si usmyslí. Uvidíš," ujišťoval ji.

Jeho matka pokývala hlavou. "Stýská se mi po ní," přiznala se skoro neslyšně. "Mám o ni strach a nemůžu pochopit, jak se stalo, že tak rychle vyrostla. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera, co mi ji tu můj rozlítaný mladší bratr nechával."

Ben se na ni povzbudivě zazubil. "Já si vzpomínám na to, jak jsme se s klukama vsázeli, jestli bude mít strýčkův nos, nebo ne." Nenápadně se zachmuřil. "Prohrál jsem dva stříbrňáky. Což mi připomíná, abys to Mattovi neříkala. Určitě na to zapomněl."

"Tvůj bratr je obchodník," reagovala jeho matka věcně a o něco čiperněji, "má o svých financích přehled. Něco takového by mu neuniklo, i když je to už spoustu let."

Mladý muž hodlal oponovat, už jen z toho důvodu, že ji chtěl přivést na jiné myšlenky, ale přerušilo ho zařehtání koně. Jako správný hospodář poznal, že to není ani jeden z jeho vlastních. Otočil se proto jak na obrtlíku a vyrazil směrem pryč ze chléva na chladný, zimní vzduch.

Na zasněženém dvoře mezi stodolou a obytnou budovou zrovna z vysokého vraníka sesedal drobný mužík s řídkým knírem. Na tlustém, teplém plášti zachytily Benovy bystré oči vyšitý erb draydenského barona Thorna - stříbrný řemdih na oranžovém poli. "Co vás sem přivádí, můj pane?" zavolal z plných plic na jezdce.

Muž na něj přátelsky zamával. "Mám tu vzkaz pro Deenu Meratynovou," sdělil mu a začal se prodírat sněhovou pokrývkou ke statnému vesničanovi. "Dobré ráno," zahlaholil bezděčně, když přišel blíž. "Omlouvám se, že ruším tak brzy, ale jel jsem skoro celou noc, abych tu byl včas."

"Včas na co?" ozval se překvapený hlas Bejaminovy matky. "Dobré ráno, můj pane," pokračovala, když vystoupila ze stínu svého syna, "nezajdete na teplý čaj dovnitř?"

"Bohužel nemohu," potřásl nešťastně hlavou posel, "rád bych, ale hraničář Cedrik se vyjádřil jasně a baron Thorn mě potřebuje co nejdřív zpět ve svých službách. Vy budete Deena Meratynová, že?"

Po tom, co Deeně zemřel manžel při první válce s lordem Morgarathem, vrátila se ke svému dívčímu příjmení, a proto teď kývla. "Špatné zprávy?" zeptala se tiše a hlas se jí zabarvil starostmi.

Muž rozhodil rukama. "Nevím, dopis je zapečetěný." Podal jí svitek s voskovou pečetí, na které byl jednoduchý obrys dubového listu, znak hraničářů. "Děkuji za vaši nabídku, musím zpátky. V Aberdeenu mě čeká čerstvý kůň. Přeji hezký den," usmál se, dotkl se dvěma prsty své čepice a rozeběhl se zpátky k vraníkovi, na kterého hbitě vyskočil a otočil ho směrem k severu. Za pár okamžiků se už jeho postava ztrácela na cestě mezi poli.

Deena třesoucími se prsty rozlomila pečeť a okamžitě list papíru vrazila pod nos své ratolesti, která uměla jakž takž číst. Benjamin nakrčil nos a přelouskal krátký, ale stručný vzkaz naškrábaný tmavým inkoustem. Když skončil, papír pustil a ten se snesl oběma k nohám, kde se klidně položil na zasněženou zem.

"Mami?"

Deena se na svého syna otočila a on ucítil, jak mu prsty zaryla do paže v očekávání nejhoršího. Usmál se na ni ještě předtím, než promluvil. "Je živá a zdravá," sdělil jí to, co chtěla ze všeho nejvíc o své neteři slyšet, "našli ji hraničáři, je u Halta v Redmontu."

Benjamin na svou matku, které se úlevou rozklepala brada, shlédl ze své výšky. "Co jsem to říkal?" zakřenil se na ni a nechal ji, aby vešla do chléva jako první, zatímco on zvedl dopis, který způsobil, že jim se jim ze srdce utrhla celá hrouda kamení. Pečlivě ho složil a vložil do kapsy, než sebral ze země další vědro, aby se postaral o ovce.

Oběma se od té chvíle pracovalo mnohem lehčeji.

***

To ráno bylo skoro to nejkrásnější, které Edie za poslední dobu zažila. Když se zářivý kotouč konečně prodral na oblohu a prozářil si cestu až na nádvoří hradu Redmontu, stále se snášely k zemi obrovské sněhové vločky, pozůstatek noční bouře, která bušila do okenic, když se snažila drobná učeňka spát. Ale probdělá noc se na ní příliš nepodepsala. I tak se jí totiž třásly ruce a srdce bušilo očekáváním. Nervozitou z cesty, jež se před ní otevírala.

Stála u ponyho, který ji vezl celou cestu z Macindawu, a prsty neustále kontrolovala přezky na sedle, aby se nějak zaměstnala. Snažila se nevšímat si toho shonu kolem ní, ignorovala loučení všech přítomných. Ne, že by jim nechtěla dát své sbohem, právě naopak - bála se, že jakmile ho vysloví, všichni ti dobří lidé, kteří se o ni postarali, navždycky zmizí a ona zas bude sama bloudit lesy a hledat odpovědi na otázky, jež ji tížily.

Jako ve snách šla pak z náruče do náruče, kývala a usmívala se, když poslouchala slova plná povzbuzení, a v hlavě jí hučelo jako v probuzeném úle, i když byla dávno v sedle a po boku Willa s Gilanem opouštěla Redmont.

Naposledy se otočila, než vyjeli z brány, a pohledem vyhledala nejstaršího z hraničářů, stojícího mezi dvěma půvabnými kurýrkami. Nasucho polkla a plaše mu zamávala. Její kmotr krátce zvedl dlaň v odpověď a neslyšně popřál dceři svého nejlepšího přítele hodně štěstí.

Věděl, že ho bude potřebovat.

***

Hraničářská chata v Hogarthském lénu byla stejná jako v dalších devětačtyřiceti - dvě malé ložnice, větší místnost s krbem a kuchyní a venku veranda a stání pro koně. Ale i tak se lišily jedna od druhé, stejně jako se ochránci království lišili od sebe navzájem.

Kdysi dávno, ještě za vlády krále Oswalda, sem z jednoho letního hraničářského sněmu byl převelen schopný mladík, jemuž vzali přidělené hrabství, aby se ho zbavili, a poslali ho, co nejdále to šlo. Když na svém koni poprvé uviděl svůj nový domov, netušil, co všechno ho tu čeká a jak moc se jeho život změní.

Zažil tu ty lepší časy, stejně jako ty horší. I hraničářská chata pamatovala, jaké to bylo, když v ní hospodařila ženská ruka a zdi naplňoval jejich společný smích a radost.

Jen se teď zdálo, že všechny ty dobré věci jsou dávno pryč.

Na bytelné dubové židli seděla vysoká postava zahalená celá v černé. Pronikavé oči sledovaly současného sloužícího hraničáře, který si pomalu brousil svůj saxonský nůž a nevypadal, že by ho ten pohled jakkoliv vyváděl z míry.

"Ta dívka, co nás slyšela…" promluvil hlubokým hlasem, jenž se však zakousl do Meralona jako ledový severák.

"Je po smrti," odpověděl klidně hraničář.

"Kdyby nebyla, přišli bychom o moment překvapení," pokračoval muž. "Nemůžeme si dovolit udělat už žádnou další chybu."

Meralon se ušklíbl. Ačkoliv mluvil v množném čísle, bylo to jasné sdělení, že tím myslí pouze muže v šedozelené pláštěnce. "Zlomila si vaz, když spadla do průrvy v lese, kam utekla. Viděl jsem to na vlastní oči," ujistil ho. "Umím dělat svou práci, Havrane."

Havran nakrčil nos. "Ještě nás čeká dost úkolů, než dostaneme krále na kolena."

"Jaký je vůbec váš zájem na tom, abychom krále svrhli z trůnu?" zeptal se Meralon a ucítil bodnutí zvědavosti. Muž v černém nikdy předtím neodhalil svoje pohnutky, které ho vedly k plánování vzpoury. Ani proč si Meralona našel a jak mohl vůbec vědět, že hraničář svého nového krále nenávidí tak moc, že se rozhodl porušit danou přísahu. Tentokrát ale vypadal, že je ve sdílnější náladě, a toho bylo třeba využít.

Muž mu věnoval chladný úsměv, když poznal, co má jeho spojenec za lubem. "Nezajímá mě, kdo bude vládnout téhle zemi. Moje důvody jsou čistě osobní. Mám s vaším králem nevyřízené účty."

Hraničář pokrčil rameny. "To jsme dva," souhlasil tiše.

***

První, co Edie ucítila, byl kouř. Vyděsilo ji to, protože doteď kolem ní a jejích dvou společníků byly jen stromy hustého lesa. Chtěla na to oba hraničáře upozornit, ale dřív než tak stihla udělat, vjeli na rozlehlou mýtinu, která se táhla stovky metrů až tam, kam dívka nedohlédla. Kromě ohrad, kterých bylo všude plno, tu bylo rozeseto několik dřevěných budov, včetně malé chaty uprostřed toho všeho.

Jen co přijeli blíž, Gilan s Willem obratně seskočili z koní. Mladší z mužů pomohl ze sedla Edie, zatímco ten starší šel zaklepat na dveře chaty. Za pár chvil mu otevřel vrásčitý muž. "Mladý Bobe, rád tě vidím," prohlásil Gilan a Edie překvapeně zvedla obočí. Ten muž by si rozhodně zasloužil mnoho přídavných jmen, ale "mladý" mezi ně rozhodně nepatřilo.

"Hraničáři!" zvolal vesele stařík a otočil se zpátky do domu. "Táto, pojď se podívat, kdo k nám přijel na návštěvu."

K Edieinu úžasu ze dveří pak vyjel ještě vrásčitější a ještě starší muž na něčem, co připomínalo křeslo, ale mělo to k sobě přidělaná kola. Gilan sedícímu muži stisknul ruku a pak mávnul směrem k Willovi a učeňce. "Nepřijel jsem sám, Starý Bobe," oslovil ho. "Ale co to…"

Vysoký mladík ani větu nedokončil a Starý Bob se dal do kdákavého smíchu, jakmile pochopil, na co se chce zeptat. "To je bezvadnej vynález, hraničáři," poplácal dřevěné opěradlo. "Nohy už mě nenesou tak, jako když jsem bejval děcko. Tohle mi udělal jeden moc šikovnej Skandijec."

Gilan se uculil. "Že jsem se ptal, to je jasná Halova práce."

"Ale to asi nebude to, proč jsi přijel," usoudil Mladý Bob a zadíval se na drobnou postavičku vedle druhého hraničáře. "Ten kluk patří k tobě?"

Gilan seskočil z nízké verandy do sněhu a počkal, až k němu Edie dojde. "Ano, tohle je můj nový učeň. Edie, tohle jsou Mladý a Starý Bob, starají se nám o koně."

"Moc mě těší," usmálo se děvče na oba stařečky a ti jí úsměvy okamžitě opětovali.

Will se vmísil do hovoru. "Bobe, vím, že jdeme ve špatnou dobu, ale neměl bys náhodou pro nás jednoho koně? Kromě toho, Belerofonta stále máš?"

Mladý Bob sešel k hraničářům a počkal, až jeho otec sjede po zkosené straně verandy, kterou tu měl, aby se mohl dostat dolů. Edie si všimla, že cesta od chaty ke chlévu měla vymetenou a vyházenou cestičku přesně v rozměrech starcovy pojízdné židle.

Všichni ho následovali až do stáje, kde je přivítalo několikanásobné frkání koníků. Edie si je zvědavě prohlížela. Nevypadali jako ti, na které byla zvyklá z domova. U tety měli dva valachy, aby mohli táhnout povoz. A ani panští koně z Aberdeenu nevypadali jako tihle malí a trochu ušmudlaní koníci. Když se zastavili u jednoho ze stání, ze kterého vystrčil hlavu pony nápadně podobný Cukovi, a okamžitě drknul Willa do ramene, Edie se usmála. Bylo to jako se vrátit domů. Tam, kde byla obklopená zvířaty, která oceňovala péči.

Starý Bob popojel ještě kousek a s pomocí svého syna přivedl před hraničáře malého poníka. Will, který Belerofonta láskyplně drbal na nozdrách, se na zvíře zkoumavě zadíval. Bylo na něm něco hrozně povědomého.

Ta stavba těla, ta barva srsti…

Podíval se na Belerofonta a pak zpátky na koně s tmavou hřívou.

"Tohle je nejlepší hříbě, který jsme za poslední roky měli," sdělil mu Mladý Bob, když si všiml hraničářova zkoumavého pohledu. "Tadyhle Belerofontes na něj může bejt pyšnej. Utíká skoro stejně rychle jako von. Na jaře ho měl dostat novej učeň, ale žádnej nebyl. Tak jsme si ho zatím nechali. Nechceš se na něj podívat zblízka, chlapče?" zeptal se nejdrobnější postavičky.

Edie kývla a přišla ke koníkovi a pomaloučku k němu natáhla ruku. Ten chvíli váhal, ale pak udělal pár kroků směrem k děvčeti a přiblížil svoje nozdry k její dlani. Chvíli tak setrvali, čekali, co udělá ten druhý.

"Jak se jmenuje?" zeptala se potichoučku.

Starý Bob se zamyslel. "Tenhlecten bude Balík."

"Balík?" zopakoval Gilan.

"No jo, hraničáři. Kdybys viděl, jakej má apetit. Už jako sotva odrostlý hříbě dokázal spořádat celej tenhle balík sena," poklepal na menší krychličku sušené píce Mladý Bob. "Je to žrout."

Edie přestala muže poslouchat a jen fascinovaně zírala na koně před sebou. Nechal se od ní pohladit, a dokonce měla podivný pocit, že se na ni usmál, ale jak by přece mohl? "Ahoj," pozdravila ho potichoučku a on zafrkal v odpověď.

"Tak ty jsi Balík," pokračovala. "Já jsem Edie, těší mě."

Jablíčko by nebylo, slečno?

Edie sebou trhla. Zdálo se jí to, nebo… ne, určitě se jí to zdálo.

Naštěstí ucítila v ten moment ruku svého učitele na svém rameni. "Co kdybys ho vzala ven a osedlala ho? Musíme se vydat na cestu do Whitby."

Děvče se na Gilana s údivem jasně vepsaným v očích podívalo. "On pojede s námi?"

"Bude to tvůj kůň. Samozřejmě, že pojede," kývl Gilan a neušlo mu, jak se Edie zatvářila. Po líčkách se jí rozlil ruměnec, a ať se snažila sebevíc, nešlo přehlédnout to nadšení, které měla vepsané ve tváři. Vysoký hraničář trochu nechápavě nadzvedl jedno obočí, ale pak pochopil, když se dívčiny prsty zapletly do zacuchané hřívy malého ponyho.

"Já budu mít vlastního koně?" zašeptala téměř s posvátnou úctou.

Gilan se usmál. "Každý správný hraničář ho má," ujistil ji.

Edie vyvedla Balíka ven, osedlala ho a přivázala si na sedlo všechno svoje věci, které doteď vezl nákladní pony. Ale nějak se neměla k tomu, aby na svého nového kamaráda nasedla. Trochu bojácně ho hladila po nozdrách a očarovaně se na něj dívala, neschopná uvěřit, že je doopravdy její.

Will trochu netrpělivě přešlápl. Čekal, že bude stejně horlivá jako on, když dostal poprvé Cuka. Že mu vyskočí na hřbet a kůň ji shodí do sněhu jak pytel brambor. Ale zatím se ničeho takového nedočkal. Gilan vedle něj potřásl hlavou. Už dávno mu došlo, že bude muset Edie vychovávat jinak, než jak Halt vychovával jeho.

Přišel ke své učeňce. "Každý hraničářský kůň patří jen určitému hraničáři," dal se do vysvětlování. "Proto nikdo nemůže naše koně ukrást."

Dívka k němu zvedla oči a přestala ponyho na chvíli hladit. "To je báječné," usoudila a věnovala svému mistrovi potěšený úsměv. "Ale jak to?"

"Každý z našich koní je naučený vézt jenom toho, komu patří," pokračoval Gilan, "každého se musíš nejdříve také dovolit, než na něj nasedneš."

"Dovolit?" opakovala Edie a mezi obočím se jí udělala přemýšlivá vráska.

"Třeba Blazeovi musíš nejdřív říct ,Hnědé oči´, aby tě neshodil ze sedla," mávnul Gilan rukou ke svému zvířecímu společníkovi. "Bobe," otočil se na oba staříky, "co se musí říct tady Balíkovi?"

Starý Bob zamlaskal a chvíli přemýšlel. "Řek bych, že to bude ,Lesní mýtina´."

"Lesní mýtina?" vyhrkla Edie.

"To neříkej mně, chlapče, ale koníkovi," zazubil se Starý Bob a všichni se k jeho veselí přidali.

Děvče se tedy obrátilo k Balíkovi a zašeptalo ta dvě slůvka. Potom na Gilanovo vybídnutí vložilo nohu do třmenu a vyhouplo se na koňský hřbet. Jen lehounce ho pobídlo patami a Balík se rozešel. Edie pocítila nával euforie. Měla tak neskutečnou radost a cítila k mužům, kteří ji obklopovali, obrovskou vděčnost. Odteď měla vlastního koně. Něco, o čem snila od chvíle, kdy jí dovolili se přiblížit ke zvířatům u nich v Aberdeenu.

Poděkovala Starému i Mladému Bobovi a slíbila jim, že se bude o Balíka dobře starat. Mávala oběma staříkům do té doby, dokud s hraničáři nezmizeli mezi stromy. Na rozcestí se ale jejich cesty musely rozdělit. Will se vracel zpátky na Redmont, zatímco Gilan s Edie museli pokračovat na východ.

Edie mladšího z mužů objala a cítila, jak se jí stáhlo hrdlo. "Děkuju ti, Wille. Za všechno."

Mladík se na ni usmál a rozcuchal jí neposedné vlasy. "Brzy se uvidíme, Edie."

"Já vím," kuňkla dívka.

Will si s Gilanem potřásl rukou, oběma popřál hodně štěstí a vyšvihl se na Cuka. Zatahal za vodící provaz, aby se nákladní pony rozešel s ním.

Edie ještě dlouho sledovala hraničářova mizející záda. Potom se podívala na svého učitele a na dva čekající koníky. Gilan na ni povzbudivě mrknul. "Pojďme, Edie, čeká nás dlouhá cesta domů."

Hraničářova dcera kývla.

Domů.

To slovo se jí moc líbilo.

Teprve teď začíná to pravé dobrodružství, uvědomila si, zatímco se vydrápala na Balíka a navedla ho směrem, kam se vydali Blaze a její učitel.

A určitě to bude stát za to.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | 19. října 2015 v 22:19 | Reagovat

Fluffy, velitelko naše nejmilejší, ty jsi prostě skvělá! :o)

Já to říkám pokaždé, když si přečtu něco od tebe, ale opakovat to mě bavit nikdy nepřestane. Miluju ten tvůj specifický styl, ten laskavý humor tak typický pro hraničáře a pana Flanagana, který do Hraničářovy dcery promítáš. Ukazuješ nám, jak pěkné vztahy mezi hraničáři panují, ta pohoda a přátelství, to jak se o sebe starají… :o) Dobře využíváš metafory, když čtu, tak mám pocit, jako bys je zasadila vždycky na správné místo. Prostě už máš praxi a víš, jak se to dělá, slečno spisovatelko. :oD

Moc se mi líbilo, jak propojuješ HU s Bratrstvem. Zmínka o Halovi byla jen na místě a vymyslela jsi to vážně brilantně – žádné ztráty (tím myslím Starého Boba) a navíc ještě nový vynález. :o) A Balík! To je vtipné jméno. :oD Cukův (pardon, Belerofontův potomek) bude pro Edie jistě skvělým parťákem. Jak jako jediný poznal, že je dívka… Přece jen je to chytrá hlavička. :o)

Malá zmínka o Havranovi nám připomněla nebezpečí číhající v pozadí, tak nějak napolo zapomenuté. Zajímá mě, co mají s Meralonem za lubem, co si pro naše hrdiny chystají. Vím, že to asi nebude nic dobrého. :o) Správně nás napínáš, neprozradíš ani slůvko navíc. :o) O to víc jsem zvědavá.

Jsi prostě šikulka, Jitu, a mně nezbývá zase nic jiného, než použít to osvědčené hraničářské: „Dobrá práce.“

A teď mi došlo – Deena! To je jako Dean. :oD Má to nějakou souvislost, nebo se ti ji takhle pojmenovat povedlo čistě náhodou? :oD

P.S.: A příště chceme Flynna, prosím. :o)

2 Fluffy Fluffy | 20. října 2015 v 10:56 | Reagovat

[1]: Haničko, hrozně moc ti děkuju. Úplně mi tvoje slova vykouzlila úsměv na tváři. =) Snad se mi povede dopsat další díl co nejdřív. =)

Souvislost... no, nejdřív jsem vymýšlela Edieino jméno, aby se spojilo ze dvou, a teta pak byla jasná. Jen jsem z Deany udělala Deenu, aby to nebylo tak vidět. =D Hrát si takhle mě baví, to víš. =D

A příště Flynn bude, to ti slibuju. ;-)

3 RenyNew RenyNew | 20. října 2015 v 21:10 | Reagovat

Skvělé, máme tu další díl Ediina dobrodružství, další počtení ve zcela flanaganovském stylu.
Fluffy, četlo se to jedna báseň a bavila jsem se moc.
Ben a a sázka o to, zda bude mít Edie crowleyovský nos :-D :-D. Při té větě jsem se musela poťouchle uculovat.
Postava Crowleyho sestry je dobrý nápad, najednou mi i samotný náš velitel připadá nějak ... opravdovější. Doufám, že se s touhle částí rodiny Meratynových ještě setkáme :).
Meralon a Havran? Přesně jak říká Hanka, "nebezpečí číhající v pozadí", přidává to povídce napětí a nám čtenářům zvědavost...
A návštěva u Boba a Boba? Báječná! To jméno Cukova (ehm, Belerofontova... to je stejný jako s Evanlyn nebo Tammi, taky jim nikdy nebudu říkat Kasandra a Kačka :-D) synka, které jsi nám nechtěla prozradit. Balík! Nikdy by mě to nenapadlo, ale je to přesně něco, co by jeden z Bobů (čti pan Flanagan) vymyslel.
Přesně vystižen styl mluvy starého Boba, úsměvná Balíkova myšlenka o slečně a jablíčkách a zajímavá myšlenka Gilana o tom, že Edie bude muset vychovávat jinak než "po haltovsku". Ono by se vážně moc nehodilo holku (a navíc dceru milovaného velitele) cepovat a dělat si z ní legraci. I když na Maddie to fungovalo...

4 Fluffy Fluffy | 20. října 2015 v 21:17 | Reagovat

[3]: Reny, moc, moc, moc děkuju! =)
Jsem ráda, že se ti tak líbilo! =) Těšíte se na podobné věci, takže doufám, že pak nebudete zklamaná, až se k nim spolu dobereme. =)

A máš pravdu, na Maddie haltovský styl výchovy platil, ale ty dvě si nejsou moc podobné. :-D A nějak věřím, že Gilan vyřeší všechno pěkně po svém, konec konců, měl toho nejlepšího učitele. =D

Děkuju, děkuju vám oběma, děvčata, snad brzy nashledanou u dalšího dílu. =)

5 světluš světluš | 2. prosince 2015 v 18:49 | Reagovat

ÚŽASNÝ!!! teprve nedávno (přestože hraničáře miluju) jsem narazila na tento blog a musím říct, že je vážně skvělý. Námátkou jsem přečetla některé povídky (některé z nich jsou super) ale tahle u mě vede :). Moc se mi líbí, že jsi nechala žít Alyss, povídka má dokonalou atmosféru, vyvážený humor a napětí. Velice se milíbí tvůj styl psaní - k nerozeznání od originálu (zde musím podotknout, že snad jediná věc, která by se dala při velkým puntičkářství panu Flanganovi vytknout je, že některé výrazy a obraty se v jeho knihách poměrně často opakují,ale to je tak jediné). V tvé povídce je tedy pozorovatelné jak je čeština bohatý a krásný jazyk a jak s ním umíš nakládat (to není pochlebování, myslím to opravdu vážně). Vážně se nemůžu dočkat na další díl, hrozně moc se těším =) (i když na druhou stranu chápu jak náročné to musí být - mít kvanta učení a ještě k tomu spravovat blog a psát povídku =))

6 Fluffy Fluffy | 2. prosince 2015 v 20:32 | Reagovat

[5]: Děkuju moc za chválu - jak stránek, tak povídky. =) Jsem ohromně ráda, že se ti tady u nás líbí. A tvoje chvála mi vykouzlila úsměv na tváři. =) Budu doufat, že se potkáme u další kapitoly. =)

7 zuzka zuzka | E-mail | 11. ledna 2016 v 20:43 | Reagovat

ahoj fluffy fakt si skeva spisovatelka hraničařka. Obdivuji jak tohle dokazes vymyslet. !!!´=D  
                 S pozdravem
            hraničařka Zuzka

8 Kačule Kačule | 27. března 2016 v 20:42 | Reagovat

Trochu jsem posmutněla, když Edie tak horlivě nenasedla na Balíka a ten ji neshodil. Taková škoda. =( =D Jinak ten Meralon - proč mě to pořád svádí říkat mu Melaron??? - je prevít!!! Jak někdo nemůže mít rád Horáce??? - našeho milého, přímočarého Horáce??? =O To vážně nechápu. Líbilo se mi, že jsi tam zakomponovala i Edieinu rodinu. =) Píšeš čtivě a Ty, Hanka a Patt se Flanaganovi vážně vyrovnáte. =) Jen tak dál. A už prosim Tě piš!!! =D

9 povidky-o-hranicarich povidky-o-hranicarich | Web | 22. srpna 2016 v 22:01 | Reagovat

Hrozně se mi to líbí. K nerozeznání od Flanagana ale mnohem... Lepší. Nechala jsi žít všechny: Allys, Crowleyho i Duncana (ten sice ani ve dvanáctce neumře ale „Halte, nebudeme si nic nalhávat. Mnoho času mi nezbývá."). Mám HU i Bratrstvo hodně rád ale tvoje psaní se mu víc než vyrovná. Těším se na další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama