Pašerácká stezka II

26. ledna 2015 v 11:43 | Fluffy |  Komentářová povídka - Pašerácká stezka
Věřili byste tomu, že už jsme dohromady napsali šest stránek? Přes tři tisíce slov! Doufám, že budeme stejně pokračovat, nemusíte psát přeci odstavce, stačí i dvě, tři větičky, abyste příběh posunuli! =)

Pravidla si můžete připomenout tady, diskutovat s ostatními hned vedle. ;-)

Vzhůru do čtení a do psaní! =)



Úzká, prašná cestička se klikatila mezi vysokými stromy. Skoro by se dala přehlédnout. Což byl taky její účel. Kdyby se po ní vydal někdo méně znalý, za prvními zákruty by se mu ztratila z očí a on by zůstal osamocený uprostřed houštin.

Pokud by měl štěstí, na nikoho by tu nenarazil a časem by se z hustého lesa zřejmě probojoval zase zpátky na slunce. Na druhou stranu tu mohl potkat ty, kteří tuhle zkratku od řeky Craiskill používali, a jeho oči by se tak mohly zavřít bez toho, aby ten zlatý kotouč na obloze kdy spatřil znovu.

Tahle stezka byla jen jednou z mnoha, která se táhla mezi araluenským pohraničním a skotijským zálivem, kam připlouvaly lodě pašeráků, kteří vám uměli najít všechno, co jste kdy potřebovali, a pirátů, kteří se vydávali za čestné muže, ačkoliv vám byli schopní přitáhnout mrtvolu toho, koho jste se chtěli zbavit.

Co potřeboval drobný člověk, který se škrábal do kopce, brkal o vlastní nohy, jak spěchal, aby se vzdálil od hranic Araluenu, byla největší hádanka, na kterou hraničář, který jej - či snad ji? - sledoval, zatím neznal odpověď.

Udýchaný závodník byl totiž personou, kterou nešlo odhadnout. Roztrhané oblečení, zaprášené, na některých místech narychlo zalátané a sešité z různých kusů látky, napovídalo, že to může být někdo z nižších stavů, ačkoliv to stejně tak dobře mohl být někdo, kdo prchal od svého majetku. Pod stejně špinavou hučkou se schovávaly vlasy nejisté délky a nejisté barvy.

Mohla to být žena, stejně jako to mohl být muž. Mladík, či stařec?

To hraničář nevěděl.

Jediné, co se zdálo být jistotou, bylo, že pozorovaný napnul všechny svoje síly do svého úprku.

Živé, bystré oči pod kapucí podivně strakaté pláštěnky sledovaly tu scénu, zatímco se jeho nohy pomalu sunuly směrem ke kraji stezky. Malá suchá větvička lupla pod špičkou jeho boty zrovna ve chvíli, kdy se ten tajemný opřel o kolena a prudce vydechoval.

Hraničář tiše zaklel, protože odpočívající v tu chvíli skočil šipku do křoví. Vypadalo to, že to nebude žádný odvážlivec.

Jako náhodou přes cestičku přehopkal zajíc, takže onen člověk z křoví vystrčil nos a opatrně se rozhlédl kolem.

To byla hraničářova chvíle.

Byl jako stín. V jednu chvíli tam nebyl, v tu druhou se pláštěnka kolem jeho kotníků zavlnila a on se zhmotnil. Hrot jeho šípu neomylně mířil na schovávající se drobnou postavu. Ta sebou poplašeně trhla, když ledový, neústupný hlas promluvil.

"Vyjdi na cestu a začni mluvit."

Ozvalo se ustrašené zakvíknutí. Následně se odrbaná osoba vyplazila z křoviska ven. Zatímco se pomaloučku zvedala ze země, obalená suchými listy a jehličím, bázlivě pošilhávala po špičce hraničářova šípu. Mířil přímo na její hrudník. Podivná postavička dlouze popotáhla nosem a prosebně před sebou sepjala ruce. A hraničář si stále nebyl jistý, koho to před sebou vlastně má. Člověk před ním byl o hlavu a půl menší než on. Zaneřáděné a potrhané oblečení na něm zplihle viselo a šikovně schovávalo všechny rysy postavy, takže podle toho pohlaví poznat nemohl. Mastné vlasy blíže neidentifikovatelné barvy rámovaly drobný obličej s vystouplými lícními kostmi a velkým orlím nosem. Zaváhal. Že by to byl muž? Pak se na něj upřela dvě velká světle modrá kukadla. Bezmezná hrůza a panika, která se v nich zračila, hraničáře znejistěla ještě víc. Nechtěl této osobě ublížit, pokud nemá něco nekalého za lubem, a určitě nechtěl způsobit, aby se strachem z něj sesypala. Třeba se nebojí tebe, napadlo ho. Možná utíká před něčím, co ji tak vyděsilo.

"Prosím, pane, nechte mne jít!" zaúpěla drobná osůbka kvílivě. A náhle bylo jasné, co je zač.

Byla to dívka zhruba v hraničářově věku. Její oči ho tiše prosily, aby poslechl a nechal ji jít. Hraničář pomalu sklonil luk a šíp zastrčil zpět do toulce.

Znovu se zadíval na křehkou postavu před sebou a znejistěl. Byla to opravdu dívka? Ruku do ohně by za to nedal. Hlas mu napověděl a také si myslel, že už má jasno, ale mýlil se. Ta osoba mu spíše připadala jako hříčka přírody, chlapec s dívčíma očima a nosem, který vypadal, že ho byl nejméně jednou zlomený. Ale věděl, že ať už je to kdokoli a vypadá jakkoli, nemá důvod ke zbrklým krokům. Hraničář se rozhodl, že začne klidně.

"Jmenuji se Will Dohoda," představil se. "Jsem královský hraničář."

Již tak vypoulené modré oči se zvětšily úděsem. O hraničářském sboru se mnoho proslýchalo - nejčastěji to, že jeho členové využívají kouzla, aby se zničehonic objevili před vámi. Samozřejmě byl také postrachem všem zlodějů, pirátů a podvodníků.

"Jak ti říkají?" zeptal se Will už trochu netrpělivěji, když viděl, že jeho představení se nedočkalo odezvy.

Hubené ruce vyslýchaného nervózně zatahaly za špinavý cíp kazajky. Otevřel pusu, že hraničáři odpoví, ale jen naprázdno lapl po dechu a znovu zamrkal, jako kdyby si chtěl ověřit, že tam před ním doopravdy někdo stojí.

"Já… jsem… bh…" podařilo se mu nakonec přes stažené hrdlo cosi dostat.

Will se lehce zamračil a udělal pár kroků blíž. Odtud už jasně rozeznal, že to sotva odrostlé dítě byl chlapec. Špinavý, s umouněnými tvářemi a botami tak zaprášenými, že se skoro ztratilo, jak se mu na nohou rozpadaly. "Ještě jednou, chlapče, nebylo ti dobře rozumět," pokusil se mladý hraničář promluvit opět trochu smířlivěji, když viděl, že před ním uprchlík nepatrně couval. Možná si to hoch ani neuvědomoval.

"Ben," vyhrkl a tentokrát už krok vzad byl o poznání markantnější.

"Co tě sem přivádí, Bene?" zeptal se Will a usmál se, aby svým slovům dodal na přátelskosti.

"Will Dohoda," zaskučel Ben vysokým hlasem, jako kdyby mu někdo ublížil, ale naopak - rovnalo se to tomu nejvyššímu obdivu, který byl v oné situaci kluk schopný projevit, "táta mi o tobě vyprávěl. Zachránil jsi Macindaw!"

Macindaw. Will se musel pousmát. On tehdy v první řadě zachraňoval Alyss, potom Macindaw. Na samotném obléhání hradu měli zásluhu hlavně "velitel" Horác a Skandijci. Ale to teď není důležité, napomenul se Will. Ben zjevně před něčím prchal, něčeho se bál. Nesmějí tu ztrácet čas něčím, co bylo. Přítomnost je důležitá.

"Ano, to jsem já," přitakal Will. "A co ty? Jsi odtud, z Norgate?" zeptal se poté. Mladíkova řeč, i to, že znal jeho jméno, poukazovaly na to, že je z Araluenu.

Ben několikrát rychle pokýval hlavou a dál nervózně těkal očima po svém okolí. Když se střetl s Willovým pevným, ale přátelským pohledem, zaváhal. Ještě před okamžikem si ze všeho nejvíc přál zmizet, utéct pryč od toho, před čím prchal, stejně tak jako od slavného - ale pořád znepokojivě tajemného hraničáře. Jenže v očích slavného Willa Dohody rozhodně nebylo nic strašidelného. A pak, je to přeci hrdina. Zachránce Macindawu. Tak proč by vlastně nemohl zachránit i jeho?

Hraničář se znovu usmál, aby dal chlapci najevo, že se nemá čeho bát. "Ty pocházíš z Macindawu, Bene?" Will se rozhodl, že nejlepší bude jít na toho hocha pomalu a ukázat mu, že je přítel. "Co kdybychom si zahráli takovou hru," navrhl chlapci, "já ti položím otázku, na kterou ty mi odpovíš, a pak se mě na něco můžeš zeptat zase ty, platí?"

"Platí," řekl tiše hoch.

"Takže jsi z Macindawu?" zopakoval přívětivě otázku.

"Z jeho okolí," zašeptal. Ve Willovi se rozproudila krev. Znal okolí Macindawu velmi dobře. Okamžitě začal vymýšlet, odkud by Ben mohl přesně být. Ale na řadě s otázkou byl ošuntělý chlapec. "Stále hrajete na mandolu?"

"Tys mě slyšel hrát?" zeptal se potěšeně mladý hraničář a zavzpomínal, jak hrál v přestrojení za kejklíře v hostinci U prasklého džbánu. Než stačil vystrašený chlapec odpovědět, zaslechl Will nějaký šramot. Normální člověk by si toho nevšiml, ale vycvičené ucho hraničáře zaslechlo něco, co do hustého tichého lesa nepatřilo.

"Měl byste mi odpovědět na mou otázku," řekl chlapec trochu jistěji.

"Ano, promiň. Pořád hraju, i když ne tak často, jak bych chtěl. Nemám moc volného času," odpověděl Will a vzpomněl si na svou mandolu, která stojí opřená v koutě a už několik týdnů na ni padá prach.

Jelikož byl na řadě s otázkou, ptal se: "Proč mě hledáš?" Ben se nejistě rozhlédl po okolí, měl dojem, že i na takovém místě není dostatečně bezpečno.

Ale on to musel říct, a to hned. "Pamatujete si ještě na Trobara, hraničáři?"

Will pokýval hlavou. Trobara si pamatoval moc dobře. Jak by taky ne, když mu daroval Stín a pak od něj dostal Černou, Stínino štěně. Pátravě se zahleděl na mladíka, přemýšleje, zda by s tím milým obrem mohl mít něco společného.

"Trobara znám," přikývl a zadíval se Benovi do očí. Už se v nich nezračil takový strach, jako když ho hraničář prvně vyzval ke slovu, jen podivná ostražitost. Pak se v lese nedaleko nich ozvalo znovu ono podivné šramocení, kterého si Will všiml už před chvílí. Kdyby ho Ben nepřerušil, byl by si po chvíli naslouchání jistý, co to mezi stromy a keři našlapuje. Teď dal chlapci znamení, aby byl zticha, a natočil se uchem za zvukem. Nejdříve nevěděl, jestli je to člověk nebo zvíře. Potom se zvuk ozval blíže k nim a na Willově čele naskočila zamyšlená vráska. Na devadesát pět procent to byl člověk. Když neznámý uslyšel, jak zmlkli, zastavil se. Will ale nehodlal čekat, než se k nim dostane sám. Hodlal mu pomoct. Rychle vytáhl z toulce šíp, a než se Ben nadál, mířil s ním do lesa po jejich levici. Na hustý les je tu nějak rušno, pomyslel si hraničář, a zamířil na kmen stromu, za kterým se dle jeho mínění neznámý schovával.

"Pane Dohodo, co se děje?" nechápal tak docela Ben, který si ničeho nevšiml.

"Psst," umlčel ho Will. A pak směrem ke stromu dnes už podruhé prohodil: "Vyjdi na cestu!"

"Prosím, nestřílejte, všechno vysvětlím," pronesla neznámá osoba, když vystoupila zpoza vysokého stromu s rukama nad hlavou.

"To snad ne! Ale...." nenacházel slov Ben, když spatřil člověka, který se tam zjevil. V očích se mu vystřídala radost, údiv a pak strach.

Bylo tu několik věcí, kterých si Will všiml. Osoba, která vystoupila zpoza stromu, byla vyšší než on. Za druhé to byla žena. Za třetí byla velmi podobná Benovi. Stejný nos i oči. A navíc byla hodně naštvaná.

Na Willa se ani nepodívala a hned začala křičet na Bena. "Co si o sobě myslíš? Že jsi hrdina, či co? K těm jezerům bys živý nedošel! Nemůžu vás ztratit oba!" dokončila a zhroutila se na zem.

Will jen koukal. Ben se začal omlouvat: "Mami, omlouvám se. Ale vždyť víš, že tu není lepší možnost jak ho zachránit."

Will se rozhodl vstoupit: "Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíte." Obrátil se na Bena: "Před ní jsi utíkal?" Ben přikývl. "Tak co kdybychom si někam sedli a udělali si kávu? Tam si můžeme všechno vysvětlit," navrhl. Za pět minut už všichni seděli u ohýnku se slibně vonící kávou. "Kam jsi měl namířeno, Bene?" zeptal se hraničář.

"K Velkým jezerům. V Piktě."

"Proč?" zděsil se Will.

Kluk vypadal, že mu ještě nebylo ani patnáct. "Kvůli Kudrtyslu." Když viděl, že Willovi nepomohl, dodal: "Druh bodláku, který roste jen tam." Pak ještě zkroušeně zašeptal: "A jako jediný léčí krevní horečku."

Will si promnul oči. Tolik informací najednou bylo těžké přijmout. "Kdo má tu krevní horečku?"

Odpověděla mu ta žena: "Trobar"

"Trobar?" zopakoval Will a cítil, jak zpráva o špatném stavu toho statného obra způsobila, že jeho srdce sevřela ledová ruka strachu. "A co Malcolm? Malcom přeci musí vědět, jak mu pomoci!" vyhrkl. Léčitel přeci vždycky věděl, co má dělat - vždycky si se vším věděl rady. A dle Willova úsudku, dělal zázraky.

Chlapec se zadíval na špičky svých bot a znovu cosi nesrozumitelného zamumlal. Skoro vzápětí mu přiletěl pohlavek od jeho rozzlobené maminky. "Už zase vyprávíš svým botám," napomenula ho a podívala se na mladého hraničáře. Ten v jejích očích viděl pouze starost o svého nezbedného synka. Musela běžet spoustu hodin, aby ho dohnala, takže teď nebyl čas na žádné zdržování.

"To je to, hraničáři… Malcolm se od Velkých jezer nevrátil."


Will seděl zahalený do své pláštěnky a zadumaně hleděl na spícího Bena a jeho matku. Od chvíle, kdy je poznal, uplynulo několik hodin. Poté, co Helena, modrooká chlapcova příbuzná, vyslovila zlověstnou zprávu o Trobarovi a Malcolmovi, jim navrhl, aby se utábořili pod stromy. Protože, jak se říká, ráno moudřejší večera, a ten se již nezadržitelně blížil. Zdráhavě souhlasili. Will jim doporučil, aby se prospali, že zkusí něco vymyslet. Proto teď oba pokojně oddechovali zachumlaní do svých plášťů. Ale mladý hraničář ne. Přemýšlel, jak situaci co nejlépe vyřešit, a zároveň hlídal své okolí, tak, jak se to naučil od Halta. Přeci jen se nacházeli nedaleko pašerácké stezky, na níž nikdy nemohl vědět, jaká pochybná existence se objeví za nejbližším zákrutem. Pohrával si se saxonským nožem a hlavou mu táhly vzpomínky na údajného čaroděje z Grimsdellského lesa i na milého Stínina majitele. Bylo mu jasné, že jestli se Malcolm nevrátí na Léčitelovu paseku včas anebo vůbec, bude to pro Trobara znamenat jistou smrt. A to on nemohl dovolit. Zrak mu zabloudil zpátky k Benovi. Ten kluk je odvážný, pomyslel si, ale také bláznivý. Sám by nic nezmohl. Will byl pevně rozhodnutý jít Malcolma hledat, ovšem nejdřív musel vyřešit, jak odradit chlapce s orlím nosem od toho, aby šel s ním. Věděl, že bude muset vynaložit velké úsilí.

Když se mezi stromovím objevily první paprsky ranního slunce, byl Will vyčerpaný, jak celou noc nezamhouřil oko a přemýšlel. Věděl, že měli štěstí - muže, na které měl políčeno, ani nezaslechl, a kdyby se objevili, neskončilo by to pro ně dobře. Na jednu stranu nechtěl odcházet od rozdělané práce, se kterou pomáhal místnímu hraničáři, ale na tu druhou bylo jasné, že v tomhle případě není žádné váhání na místě. A kromě toho, musel dát vědět Haltovi nebo Crowleymu, aby si nedělali starosti… ačkoliv si je po obdržení jeho zprávy dělat budou.

Kupodivu to byla Helena, kdo mu trochu ulehčil. Když vstala, přisedla si k mladému muži, zatímco její syn stále ještě chrupkal, a mateřsky se na Willa usmála. "Nemůžeme jít s tebou, hraničáři. Naše místo je u Malcolmových lidí," řekla klidně. "Potřebují naši pomoc. A Ben… Ben udělal díky léčiteli ohromný pokrok."

Will zašvidral ke spícímu chlapci, na chvilku zaujatý novým směrem jeho myšlenek. "Jak jste se k Malcolmovi dostali? Nepamatuju si, že byste tam byli, když jsem ho posledně navštívil."

Heleniny oči se zahalily do smutné mlhy. "Benův otec se vydal jednoho dne přes hranice, aby sehnal lépe placenou práci, ale nevrátil se. Bojím se, že se mu něco stalo, ale nemohla jsem ho jít hledat. Ben… můj syn měl už odmala problémy s řečí. Koktal, mluvil tiše a škytavě - a co hůř, bál se lidí, protože se mu posmívali. Malcolm si ho našel sám, jako kdyby měl nějaký šestý smysl. A pomohl mu. Každý den s ním cvičil a my mu na oplátku pomáhali s vedením Léčitelovy paseky. A teď se stalo tohle neštěstí…"

Hraničářova dlaň konejšivě sevřela ženino rameno. "Heleno, potřebuju od vás laskavost. Musíte se vydat na Macindaw a odtamtud podat zprávu na Araluen. Vysvětlit jim, co se stalo, a napsat, že někdo musí vyzvednout Cuka z macindawských stájí a vydal se mi naproti k Velkým jezerům. Budu potřebovat veškerou pomoc, kterou budu moci dostat. Teď nesmím ztrácet čas tím, že se budu vracet."

"Vydáme se okamžitě na cestu. Děkuju, že mému synovi dáš tenhle úkol - a on se bude cítit užitečný. Doopravdy ti dlužím, hrani-"

"Will. Pro přátele jsem Will," usmál se mladý hraničář.


Po vydatné snídani, která se skládala z kousku sušeného masa, tvrdého chleba a kávy, se Will rozloučil s Benem a jeho matkou a vydal se na sever do Pikty k Velkým jezerům. Když konečně vyšel z lesa na pláně, vyslovil stručný příkaz: "Ke mně." A ze stínu v naprostém tichu přiběhla Černá.

Byl rád, že ji má u sebe, alespoň si mohl s někým povídat, i když to byl vždy jednostranný rozhovor až na pár poťuknutí ocasem, zastříhání ušima a hlavně veselé štěkání, když vyslovil její jméno. Její přítomnost měla další výhody, které se mu hodily, když neměl nyní Cuka, například mohla prohledávat nepozorovaně okolí jak čichem, tak zrakem, což se mu v lese hodilo, tak nechal Černou raději opodál, aby mu kryla záda. Nyní byli konečně pryč z lesa, nemusel být tak obezřetný. Pozdravil ji a podrbal ji, dal jí kus sušeného masa a vydali se na záchrannou výpravu pro Malcolma.

V poledne se rozhodl na chvíli zastavit u malého potoka. Vybral si nenápadné místo, skryté za velkým stromem. Pozoroval Černou, která se rozhodla, že se osvěží koupelí, vlezla do vody a začala plavat. Vyndal jídlo, Černá zbystřila a rozeběhla se pro svůj oběd. Will spatřil, jak se k němu žene, a protože věděl, co přijde, začal rychle vstávat. Jenže na Černou byl moc pomalý.

"Ne, Černá! Běž pryč!"

Pokoušel se ji zastavit, ale marně. Černá doběhla k Willovi, zastavila se a pořádně se oklepala. Sprška vody zmáčela nejen Willa, ale i jeho věci. Povzdechl si a dal Černé její oběd. Podíval se na oblohu. Museli brzy vyrazit, pokud chtěli dojít k jezerům včas. Vzal si věci a šli dál. Když už jim k jezerům zbýval jen kousek cesty, hraničář ucítil ve vzduchu kouř.

Will rázem zapomněl na mokré oblečení a se smysly zbystřenými na nejvyšší možnou míru rychle přejel pohledem své okolí. Černá též zpozorněla. Byla chytrý pes, proto si všimla, že se něco děje. Neušlo jí, jak její pán pod kapucí hraničářské pláštěnky těká očima ze strany na stranu.

"Čekej," zazněl lesem tichý rozkaz.

Černá poslušně usedla na zadek a s vyplazeným jazykem pozorovala, jak se Will ztrácí mezi stromy. Stačilo mu pár minut, než našel zdroj čpavého pachu visícího ve vzduchu. Nedaleko cestičky, po které se se svou věrnou společnicí ubíral, se nacházela malá mýtina. V jejím středu leželo kulaté ohniště obklopené několika kameny, jež měly zabránit ohni, aby se rozšířil. Will chvíli bedlivě sledoval, co se na pasece bude dít, ale ničeho se nedočkal. Hraničářský instinkt mu napovídal, že tu nikdo není. Vystoupil ze stínů pod stromy a opatrně prohlédl celé prostranství. Z toho mála stop, které našel, vyčetl, že tu někdo ještě před nedávnem byl. Ve spěchu zhasil oheň a kvapně utekl směrem pryč od cestičky, hlouběji do hustého piktského lesa. Ani si nedal práci se zakrýváním své přítomnosti.

A Willa by moc zajímalo, kdo to byl.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Fluffy Fluffy | 27. ledna 2015 v 19:12 | Reagovat

Bystře usoudil, že léčitel, kterého stopoval, měl před ním několikadenní náskok, navíc by se nezdržoval posezením u ohně uprostřed bílého dne, když v případě milého obra hrál o každou minutu. Dávno musel dojít k jezerům a touhle dobou měl být už zpátky na Léčitelově pasece, jinak by se přeci Ben vzdorovitě nevydal hledat pomoc pro své přátele.
Oblast, která se nacházela mezi araluenskou hranicí a piktskými jezery, bývávala kdysi dávno pustá. Říkalo se jí Země nikoho, protože tenhle vojenský výraz plně vystihoval situaci, jež vládla mezi horami. Postupem let se ale i lesní stezky zaplnily, což přidělávalo práci norgateskému hraničáři. To, co do jeho rodné země přes průsmyky proudilo, nebylo ve většině případů nic legálního.
Will se obezřetně a pečlivě pohyboval po rychle zbořeném táboře. Tušil, že nemá příliš času, protože ten, kdo tak narychlo opustil mýtinu, nemohl vědět, že je v blízkosti hraničář. Koneckonců byla to jejich práce - nebýt vidět ani slyšen. Šlo tedy o jiné nebezpečí.
Mezi udusanou trávou, která naznačovala, že se nejednalo o samotáře, se válel cár látky. Z poloviny byl naříznutý, jako kdyby si chtěl někdo z kazajky udělat provizorní obvaz a poté ztratil trpělivost, takže zbytek odtrhl.
Mladý hraničář luskl prsty a jeho věrná společnice na ten bezhlasý rozkaz zareagovala. Přiběhla ke svému pánu a chytrýma očima se na něj podívala.
Will zvedl jediný důkaz, který našel, a strčil jí ho před čumák. „Hledej, Černá, hledej, holka," vyzval ji tiše a fenka po malé chvilce neomylně zamířila na druhý konec mýtiny, než oba přišli.
Větřila stopu.

2 Hanka Hanka | 11. února 2015 v 18:14 | Reagovat

Mladý hraničář s ní stěží držel krok. Fenka s čenichem téměř přilepeným k zemi rychle pobíhala mezi stromy a čím dál tím víc se vzdalovala od jejich původního směru. Stopa, kterou sledovala, se stáčela daleko od pěšiny a mířila do míst, kde byl okolní les nejhlubší. Zdálo se, že ten, či ti, které pronásledují, se ve zdejším terénu vyznali.

Černou ale oblafnout nemohli. Její čich ji neomylně vedl za nimi. Prodírajíce se hustým a spletitým podrostem, blížili se ke svému cíli, aniž by to fena i její pán tušili.

Za necelou čtvrthodinu dorazili k neprostupnému shluku houští, před nímž si Černá spokojeně sedla na zadní a s tolik typickým veselým výrazem obsahujícím vyplazený jazyk a lesklé, chytré oči se na Willa zadívala. Jako by říkala, tak jsme tady. Dál já pokračovat nebudu. Tam si jdi sám.

Willovi došlo, že nalezli úkryt záhadných pronásledovaných. Jeho bystrým očím neunikl další cár látky na nejbližší větvičce, dalších pár jich bylo polámaných a ušpiněných od krve.

Opatrně vytáhl z pouzdra saxonský nůž, dal pokyn Černé, aby se nehnula ani na krok, a vyrazil mezi propletené keře. Ani jeho hraničářský výcvik, ani dlouholetá praxe nedokázaly Willa uchránit před občasným zachycením pláštěnky za malou a ostrou větévku. Naštěstí mu pomalý pohyb ušetřil spoustu hluku. Pomalu, ale jistě postupoval do srdce houštiny. Větve nad jeho hlavou bránily slunečním paprskům v průchodu, proto kolem panovalo šero. Kvůli tomu Willovi nejdříve nedošlo, co to vlastně vidí.

Asi pět kroků od něj se u země krčily dvě osoby. Jedna napůl ležela, opřená o kmen nejbližšího stromu, druhá vedle ní klečela a snažila se zastavit krev crčící z její paže. Dlouhé rudé vlasy ošetřující dívky zazářily jako plamen, když se pohnula. A Willovi se náhle naskytl pohled na tvář ležícího muže. Strnul. Málem se mu úlekem zastavilo srdce.

3 Hraničář 50 Hraničář 50 | E-mail | 9. června 2015 v 22:26 | Reagovat

„Ne, to ne, to nemůže být pravda...“ I přes dívčinu útlou postavu, která mu zčásti zakrývala výhled, ho okamžitě poznal. Byl to Malcolm,smrtelně bledý a potřísněný svou vlastní krví. Musí mu pomoci. Vkročil na mýtinu a stáhnul si kapuci.„Jsem královský hraničář a přítel tohoto muže.“ Dívka se polekaně otočila a prudce vytasila dýku, kterou měla zastrčenou v pochvě za opaskem. Přikrčila se a vydala zvuk, ze všeho nejvíce připomínající zasyčení. „Jsem přítel, opakoval Will,a chci ti pomoci. Co se stalo?“ Dívka znovu zasyčela, tentokrát už ale méně výhružně, spíše nedůvěřivě. „Jsem přítel, zopakoval ještě jednou důrazně a na důkaz položil luk, který do té doby svíral v levé ruce na zem. Dívka se zakabonila a zopakovala: „Pšítel?“ „Ano, přítel. Ty asi araluensky moc neumíš, viď?“ Dívka si ho ještě jednou obezřetně prohlédla a zastrčila dýku zpátky do pochvy. Nechala ji ale lehce povytaženou, pro případ že by ji mohla v případě nutnosti rychle vytasit. „Araluensky? Ja ne umět moc, ale tam ano, tam dobše...“ Řekla a ukazovala někam dolesa. Will se dovtípil, že se tím směrem nachází nějaká osada, ze které to děvče pravděpodobně pochází. Ale teď nebyl čas na to chodit do nějaké vesnice, musel jednat teď, jinak...Nechtěl ani domýšlet, co by se stalo kdyby... Ne, teď ne, teď musí tu dívku nějak přimět, aby ho nechala Malcolma ošetřit, dřív, než bude pozdě.

4 Fluffy Fluffy | 2. září 2015 v 11:51 | Reagovat

Smířlivě zvednul ruce, aby jí dal najevo, že v ruce už nedrží žádnou zbraň a že se ho nemusí tím pádem bát. „Nech mě tomu muži pomoci," zaprosil Will a posunkem ukázal na brašnu uvázanou na Cukově sedle. „Mám tam věci, které zastaví krvácení."

Děvče se nepatrně zamračilo, ale usoudilo, že to myslí dobře. Obezřetně přikývla. „Ty pomoct a pak vysvětlit, co tu děláš, souhlasíš?" Mladík jí to odsouhlasil, a proto zaplašila veškerou podezřívavost. Byla tady, aby tomu muži zachránila život - a on chtěl pomoci. Proč by odmítala? Navíc nevypadal jako ti, které tu běžně potkávala.

Will pracoval rychle a zkušenými prsty se postaral o Malcolmova zranění. Nebyla to dokonalá pomoc, ale jeho zásah dokázal odvrátit to nejhorší. Po pár minutách se léčiteli zachvěla víčka a laskavé, ačkoliv vyčerpané, oči se na něj upřely. „Wille?" povedlo se starému muži promluvit a koutky úst mu cukly ve slabém náznaku úsměvu, jenž byl plný úlevy.

„Už jsi v bezpečí, Malcolme," zašeptal hraničář a skoro zapomněl na dívku, která se pokoušela drobného mužíka udržet naživu, kdyby se sama nepřipomněla.

„Kdo jsi?" zeptala se tiše a Will si všiml, že akcent a špatné skloňování je pryč.

Překvapeně se na ni podíval. „Ty mluvíš po našem?" otázal se znovu.

Lehce pokrčila rameny. „Jak jsem mohla vědět, co jsi zač?" opáčila.

„A co se stalo? Jak jsi ho našla? A co tu vůbec děláš?" spustil na ni příval otázek.

Dívka se unaveně ušklíbla a dala si rusé vlasy z obličeje. „Dělám… převaděčku," sdělila mu na půl úst a natáhla k němu pravou ruku. „Takže ty jsi Will?"

Hraničář přikývl a krátce si s ní potřásl. „A ty?"

5 Hanka Hanka | 2. září 2015 v 17:48 | Reagovat

"Jména nejsou důležitá," odvětila dívka. Will měl náhle pocit, jako by se přenesl o pár let zpět do minulosti, kdy byl ještě Haltovým učněm. Přesně tohle mu jeho prošedivělý mistr odpověděl na jeho všetečné dotazy, když se tehdy vraceli domů lesem. Potřásl hlavou.

"Jak ti říkají?" nedal se tak lehce odbýt. Dívka ho okázale ignorovala a otočila se k Malcolmovi. "Pochopila jsem správně, že vy dva se tedy znáte."

Will přikývl. "Známe. Je to můj dobrý přítel. Už mi několikrát pomohl a teď mu to můžu oplatit. Pomůžeš mi s ním?" Společnými silami macindawského léčitele vytáhli do sedu, zády ho opřeli o drsný kmen stromu a Will mu nabídl vodu ze své čutory.

"Díky," zasípěl tiše Malcolm.

"Odkud vlastně jsi?" zajímalo mladého hraničáře. Zahleděl se na dívku, zatímco přidržovala jeho čutoru léčiteli u úst. Nic. Ticho. Zase se odpovědi nedočkal.

"Pocházíš z Araluenu? Z Pikty? Proč jsi vůbec tady, je to tu nebezpečné. Říkala jsi, že děláš převaděčku. Jak ses k tomu dostala?" vychrlil na ni hnědovlasý mladík. Docházela mu s tím rusovlasým málomluvným děvčetem trpělivost. Konečně nějaká reakce. Převaděčka pokrčila rameny, pohodila kudrnami a mírně se na něj usmála.

"Takže královský hraničář? A nejsi ty nějak moc zvědavý, hraničáři Wille?"

6 hraničář 50 hraničář 50 | E-mail | 3. září 2015 v 18:03 | Reagovat

Will byl v pokušení jen znechuceně zabručet, ale včas si uvědomil, že by jí tím vlastně popostrčil k tomu, aby se ho dál vyptávala a tak raději jízlivě pronesl: "To my hraničáři většinou býváme, ale myslím, že je celkem normální zeptat se někoho jak se jmenuje a co tu dělá s mým dobrým přítelem, kterému asi čistě náhodou tryská z ruky krev. Mohla bys mi alespoň laskavě říct, co se tu stalo?! Byl už celkem dopálený, protože ta dívka mu odmítala dát odpovědi a mrhala tak časem, který Trobarovi ještě zbýval a tak řekl poslední větu možná až moc důrazně. Dívka stáhla rty do úzké linky a zamračila se. Chvíli mlčela a propalovala ho zlobným pohledem.

7 . . | 3. září 2015 v 19:56 | Reagovat

Will byl v pokušení jen znechuceně zabručet, ale včas si uvědomil, že by jí tím vlastně popostrčil k tomu, aby se ho dál vyptávala a tak raději jízlivě pronesl: "To my hraničáři většinou býváme, ale myslím, že je celkem normální zeptat se někoho jak se jmenuje a co tu dělá s mým dobrým přítelem, kterému asi čistě náhodou tryská z ruky krev. Mohla bys mi alespoň laskavě říct, co se tu stalo?! Byl už celkem dopálený, protože ta dívka mu odmítala dát odpovědi a mrhala tak časem, který Trobarovi ještě zbýval a tak řekl poslední větu možná až moc důrazně. Dívka stáhla rty do úzké linky a zamračila se. Chvíli mlčela a propalovala ho zlobným pohledem.

[6]:

8 Reny Reny | 7. září 2015 v 21:39 | Reagovat

„Fajn, jsem Rousse, dobře?“ řekla podrážděným tónem. Hraničář sice ošetřil zraněného muže a tvrdil, že je jeho přítel. Ale to ona ho našla. Ona se o něho postarala ve chvíli, kdy byl celý slavný hraničář Will asi ještě někde v Araluenu. Tak kde bere právo s ní mluvit jako s malou holkou?  
Will si nebyl tak docela jistý, že dívka mluví pravdu. Ale protože uznal, že jeho předchozí reakce byla mírně přehnaná, spokojil se s tím, co byla ochotná říct. Rousse. Dobře. Znělo to galicky, což tak docela nedávalo smysl, ale dobře. Bylo tu něco důležitějšího.
"Co se stalo Malcolmovi?" Dívka s potěšením pocítila převahu. Hraničář zřejmě neměl ani tušení, že jediné, co mu prozradila, byla barva jejích vlasů v galičtině. Její identita byla i nadále v bezpečí a tak se, tentokrát bez okolků dala do vysvětlování.

9 Hanka Hanka | 20. října 2015 v 10:26 | Reagovat

Rozhodla se toho o sobě moc neprozradit a zároveň hraničáři vylíčit, co se stalo, tak podrobně, jak jen bude moci. Malcolm jí za tu krátkou dobu, co ho znala, stihl přirůst k srdci a doufala, že mu Will dokáže pomoci lépe než ona, když bude znát podrobnosti.

„Byla jsem na lovu,“ odkašlala si. „Vím, že je to v okolí Velkých jezer nebezpečné, ale v poslední době je těžké najít pořádný kus zvěře a tam jí bylo vždycky plno, proto jsem se tam vydala. Jenže se mi všechno vyhýbalo velkým obloukem a já nemohla přijít na to proč. Pak jsem ho objevila,“ kývla hlavou k bledému Malcolmovi. „Neumí chodit zrovna tiše. Trhal mezi stromy nějaké podivné bodláky. Chtěla jsem se před ním schovat a velkou práci by mi to nedalo, jenže rozptýlil mou pozornost a já se chytila do sítě. Nejspíš ji tam nastražili pytláci,“ pokrčila rameny.

Will potlačil úsměv. To, že se vydala na lov na cizí území, z ní dělalo také pytláka. „Tak pokračuj, Rousse. Zatím jsi mi nevysvětlila, jak Malcolm přišel ke svému zranění.“

10 Fluffy Fluffy | 20. října 2015 v 15:41 | Reagovat

Dívce zaplály tváře. Trochu dopáleně, protože se mladík neustále vyptával, a trochu přistiženě, jelikož za to svým způsobem mohla ona. „Byla to nešťastná náhoda," sdělila mu na půl úst a klekla si k léčiteli, kterému se klížila víčka. „Vysvětlím ti to po cestě, pokud budeš chtít. Můj známý žije ve vesnici nedaleko a tvůj přítel potřebuje pořádnou postel a spoustu hodin posilujícího spánku."

Willovi se sice nelíbilo její tajnůstkaření, ale věděl, že pokud ona sama nebude chtít, tak z ní nic nevypáčí. Krátce hvízdl, aby přivolal Cuka.

Rousse překvapeně sledovala, jak se hraničář naklonil ke koníkovi a něco mu důležitě šeptem sděloval. Potom, jako kdyby se domluvili, pony pohodil hlavou a vypadalo to, že kývl. Malcolma pak Rousse a Will společnými silami posadili do sedla a nechali ho, aby se schoulil do polohy, která mu nejvíce vyhovovala.

Vydali se směrem na východ, pryč od Velkých jezer a jejich zrádného okolí. Šli tiše vedle sebe a děvče vědělo, že alespoň něco bude muset muži prozradit. A nechtělo se jí do toho, cítila se vinná. Ale nakonec si povzdechla a dala se do vyprávění.

„Malcolm mi pomohl se dostat ze sítě pryč. Jenže nám to trvalo dlouhou dobu, a než mě vymotal ven, stmívalo se a pytláci se vraceli podívat, co se jim chytilo. Dali jsme se na útěk, ale…" odmlčela se a kradmo se podívala na klimbajícího léčitele, „chytil se do jiné sítě zase on. Snažila jsem se, přeřezala jsem skoro všechny provazy, ale dohnali nás. Tvůj přítel chtěl, abych utekla. Abych si zachránila život."

„A tys ho poslechla," dovtípil se Will.

Rusovláska trhla rameny. „Vrátila jsem se, když odešli. Bála jsem se, co mu provedli. Ztloukli ho. Za to, že se motal tam, kde neměl. Tady nežijí dobří lidé, Wille."

„Kdo ti muži byli? Znala jsi je?" zeptal se hraničář.

„Araluenci, vyvrženci jako já, co se živí tím stejným jako já. Ale já jen vodím lidi, pomáhám jim v průsmycích." Will se ušklíbl, pomáhat lidem přes hranice nebylo nic legálního, ale nehodlal na to teď Rousse upozorňovat. „Tihle pašují jiné věci. Zboží, zbraně, převážejí zprávy. A jak jsem řekla, k Velkým jezerům se nikdo z místních neodváží, snadno se tu schováš, stejně jako tu snadno přečkáš zimu."

11 Kačule Kačule | 20. dubna 2016 v 23:17 | Reagovat

A právě v tom byl zakopaný pes, blížila se zima. Jenže s tím si Will teď nechtěl dělat starosti, vyřeší to později.

Najednou hraničář uslyšel zvuk, jako by někdo šoupal nohama. Byl velmi tichý, ale přesto ho Willovo cvičené ucho zaznamenalo. Will byl rázem ve střehu, ale samozřejmě jako správný vycvičený hraničář, na sobě nedal nic znát.

Očima nenápadně pročesával okolí. Pak postřehl pohyb, a ze křoví vyšla Černá.

"Panečku! Vždyť já na tebe dočista zapomněl!" zvolal.

"Co je to za psa?" Rousse na Černou nedůvěřivě hleděla.

"Klid, to je můj pes. Pozor!" Will ji strhl stranou, jinak by znovu šlápla rovnou do pytlácké pasti a chytila by se.

A zrovna v tu chvíli, se z houští vynořili dva muži. Will proklel svou nepozornost.

12 Anísek Anísek | 8. května 2016 v 15:16 | Reagovat

Jeho ruce však reagovaly stejně rychle, jako kdyby byl na muže připraven.
Měl šíp založen v tětivě dřív, než ti dva stačili udělat další krok.
Fenka zavrčela a nahrbila se.
Muži na chvíli zaváhali před bleskovými reflexi Willa a ostrými tesáky Černé, ale na dlouho je to překvapení nezastavilo.

13 Snoopy Snoopy | 10. května 2016 v 20:45 | Reagovat

Hned se chopili krátkých mečů, které jim vysely u pasu. Will se na chvíli  zastavil, ale ve vteřině vystřelil. Šíp zasáhl prvního muže do hrudi a zavrávoval a narazil do stromu. Druhý muž nezahálel a rozeběhl se proti Willovi. Ten opatrně odhodil luk na zem a vytasil nože z pouzdra.

14 Kačule Kačule | 10. května 2016 v 22:00 | Reagovat

Jenže všichni vypustili Rousse. Ta měla taky svou zbraň, sic jen malý kapesní nožík, ale proti nepozorným útočníkům postačí. Svoje ostatní zbraně nechtěla před Willem vytahovat, protože by ji hned poznal.

Černá rafla muže do nohy, a tím pro Rousse získala dostatečný prostor pro vrhnutí nože, aniž by zranila Willa.

Ozvalo se zavrčení. Nikdo mu nevěnoval pozornost, snad jen Cuk, protože naštvané bublání v hrudi ženy se ozvalo přímo ve chvíli, kdy ten najatý chlap vykřikl bolestí.

'Ti troubové! Měli jít po dívce a ne se zabývat tím klukem, který se mi míhá před očima! Já ji dostanu! Alpina může mít jen jednoho panovníka, a to bych měla být já! Ne ona!', pomyslela si tichá pozorovatelka a stejně potichu zmiela v lese.

15 Fluffy | Velitelka Fluffy | Velitelka | Web | 11. května 2016 v 10:23 | Reagovat

"Jsi v pořádku?" vyhrkli oba současně, aniž by se na sebe podívali. Ani jeden ale na otázku toho druhého neodpověděl - Rousse rychle přiskočila k Cukovi, aby zkontrolovala vyčerpaného Malcolma, a Will se jako správný hraničář zabýval nastalou situací.

Očima rychle přejel okolí, aby věděl, zda jsou teď dostatečně v bezpečí, a pak přikročil k útočníkům. Muž se šípem v hrudi byl mrtvý, ale jeho kumpán zatím jen hekal bolestí. Zranění, které mu dívka způsobila, nebylo tolik vážné, ale Will usoudil, že to nemusí vůbec vědět. „Mám ve vaku připravený obvaz a hřejivou trávu, kterou bych mohl postrádat," mluvil na něj klidně, ale s ostrým podtónem, „záleží na tom, co mi povíš, a já ti buď pomůžu, nebo tě tu můžu nechat, aby sis s tím zraněním poradil sám."

V očích ležícího hromotluka se mihl stín strachu, vyschlo mu v krku - představa, že by ho tu ten chlapík ve strakaté pláštěnce nechal zemřít, ho vyděsila. Ve skrytu duše byl prostě zbabělec, a bodavá bolest v rameni byla natolik silná, že ztlumit ji trochou hřejivé trávy, uvítal s horlivou radostí. „Prosim vás," zaskřehotal, „pomocte mi, vašnosti. Povim všechno, co vim. Jen mě nenechte chcipnout. Říkala, že to bude jednoduchá práce a já potřeboval peníze."

16 Kačule Kačule | 11. května 2016 v 22:23 | Reagovat

"Kdo? Kdo to říkal?" vyhrkl Will, přemožen zvědavostí.

"Ta ženská, co si nás najala na její zabití," zraněný kývnul hlavou směrem k Rousse. "ale nikdo nepočítal s tim, že tady bude s někim jinym. Dostali sme zaplaceno už předem, páč předpokládala, že to zvládnem."

"Rousse, řekni mi, kdo doopravdy jsi," pobídl dívku s trochou podráždění v hlase. "Nebo se vůbec nejmenuješ Rousse?"

Děvče se na něj otráveně podívalo. "Co je ti do mého soukromí?!" vyjela na něj.

17 Hanka | Gilan Hanka | Gilan | 14. května 2016 v 19:22 | Reagovat

"Je mi do toho hodně," odtušil Will a s podezřelým klidem se na ni upřeně zadíval. "Očividně kvůli tomu málem někdo z nás umřel. Nemyslíš, že by bylo fér, abych i já tušil, kdyby se v těchhle hustých lesích nacházel ještě někdo, kdo by nám mohl jít po krku?"

Dívka zahanbeně sklopila oči. Musela uznat, že má pravdu. Chybělo málo a někdo mohl přijít k úhoně. Věděla moc dobře, proč na ni zaútočili. Dokonce i tušila, kdo by za tím vším mohl stát. Ale svěřit se s tím mladému hraničáři, kterého znala zatím jen pár minut, se jí příliš nechtělo.

Jenže Will ji stále ještě propaloval pohledem. To jeho ledové mlčení ji znepokojilo. Co kdyby se rozhodl, že ji vezme s sebou do Araluenu, ať po dobrém nebo po zlém? Nebo, a to bylo horší, co kdyby ji přinutil vrátit se zpátky domů a udělat tak přesně to, čemu se chtěla za každou cenu vyhnout? Má mu říct pravdu? Nebo má lhát?

Mlčela. Ticho se prodlužovalo. Rousse se zhluboka nadechla. Dlouze vydechla. Will ji celou dobu pozoroval. A pak přišla ta chvíle, na kterou čekal.

"Tak dobrá," svolila dívka. Trochu se jí při tom třásl hlas. A Will věděl, že tentokrát lhát nebude. Za doprovodu tichého skučení zraněného muže se dala do vyprávění.

18 Kačule Kačule | 15. května 2016 v 13:20 | Reagovat

"Jmenuju se Jasmine a jsem Alpinská korunní princezna, jenže mě rodiče nutí do svazku s Galickým králem Jindřichem. Proto jsem utekla. A ke všemu se mě moje starší sestřenice snaží zabít, protože je přesvědčená, že když je starší ona, měla by vládnout." Po tváři jí stekla slza a razila si cestičku mezi špínou na jejím obličeji. Kolena se jí začala třást a vypadalo to, že se každou chvíli zhroutí.

Will ji udiveně pozoroval. Tahle křehká Jasmine se hodně lišila od té sarkastické tajuplné a málomluvné Rousse, která byla krytím Alpinské princezny. Hraničář jí pomohl se posadit, měl pro ní pochopení. "A ty se nechceš vdát za Jindřicha, ani předat vládu svojí sestřenici," konstatoval. "Já tě chápu, ale měla jsi mi to říct už dřív, aspoň jsem mohl lépe hlídat." když zvedla hlavu, konejšivě se usmál.

Vytáhl obvaz, trochu hřejivé trávy a začal ošetřovat ležícího hromotluka. Jakmile byl hotov, omráčil ho, aby neviděl, kam se vydají. Pomohl Jasmine na nohy a v její společnosti vyšel tím směrem, kterým předtím šli.

Po pár krocích ho do hlavy udeřila hrozivá myšlenka. "Jasmine-" začal, jenže ta ho zadržela zvednutím ruky. "Rousse, prosím." řekla potichoučku. "Tak tedy Rousse, co když ta tvoje sestřenice najme Genvesany?" nadhodil. "To snad ne," zhrozila se Rousse, ale ve skrytu duše ji tato skutečnost nahlodávala jistotu.

19 Snoopy Snoopy | 16. května 2016 v 15:15 | Reagovat

"Má paní, mám pro vás špatnou zprávu, řekl muž, který právě vstoupil do komnaty, "Jasmine žije a je s ní nějaký muž v zelenošedé barvě. Právě přijel  Anton. On jediný přežil."
"Jedeme za Genvesany," zavelel krutý ženský hlas.
"Za-a G-gen-v-v-sa-ny,ale to moc nebezpečné má paní," řekl generál Alpiské armády.
"Ty seš taky zbabělec a to si říkáš generál," řekla Jennifer, " musíme zabít Jasminu dřív než jí někdo pomůže mě zastavit a teď bež připravit loď.A já budu přemýšlet, jak tu Jasminu přemoct."

20 Hanka | Gilan Hanka | Gilan | 16. května 2016 v 19:57 | Reagovat

Generál s úklonou vyrazil pryč z místnosti. Jennifer pohodila nespokojeně hlavou a zamračila se na výhled z okna. Malá tvrz, dávno opuštěná původními obyvateli, kterou její průzkumníci v Piktě objevili, byla víc než příhodné místo, kde se mohla Jasminina sestřenice skrýt. Daleko od Alpiny a blíž svému cíli se lokty opřela o drsný kámen okenního parapetu a s přimhouřenýma očima se zahleděla do dálky přes vrcholky stromů hustého hraničního lesa. Dál na sever se někde mezi borovicemi a smrky skrývala Velká jezera. Tím směrem byla naposledy Jasmine viděna.

Jennifer na čele vyskočila hněvivá vráska. Jak si ta malá zrzavá zmije může dovolit tam někde běhat? Měla se jí zbavit, ještě než bylo oznámeno její zasnoubení s králem Jindřichem. Znovu potřásla hlavou, až se jí z copu uvolnil pramen tmavých vlasů. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem a přemítat, co měla udělat. Udělat to nestihla, musí jednat teď. Rozhodla se. Jediný způsob, jak se Jasmine zbavit, byli Genovesané, když všechno před nimi selhalo. Pošle k nim svého zbabělého generála. Bylo nebezpečné spustit Jasmine jen na pár dní z očí, a než zabijáci ve fialových pláštích dorazí, bude to trvat déle než několik dní. Jennifer plánovala vydat se po zrzčiných stopách sama, než se k ní přidají. Se spokojeným úšklebkem se odvrátila od okna.

A zatímco Jasminina sestřenice kula své plány, jak alpinskou princeznu jednou provždy zbavit života i trůnu, Will a Rousse se vydali na strastiplnou cestu k araluenským hranicím, každou chvilku kontrolujíce Malcolma, zda se mu nepřitížilo.

21 Kačule Kačule | 15. srpna 2016 v 1:36 | Reagovat

---
Praskla větvička, zašustil plášť, zavlnil se keř. Tohle mladý hraničář pozoroval už celé dva dny. Dva dny se plahočil se zrzavou dívkou po boku a mužem v bezvědomí v sedle svého koně po stezce lesem, táhnoucím se přes hranice Araulenu s Piktou. Za patami mu poslušně cupitala černobílá fenka ovčáka a pozorně se jedním hnědým a jedním modrým okem rozhlížela po okolí. Již po několikáté za dopoledne varovně zavrčela, zastavila se se zdviženou přední tlapkou a zaposlouchala se do zvuků okolního lesa. V tu chvíli rázem podezřelé zvuky utichly.

"Copak se děje, Černá?" otočil se na fenku mladík.

"Nejspíš něco zaslechla." ozvalo se děvče a ostražitě propátrávalo les, lemující pěšinu.

"Všiml jsem si těch zvuků už včera ráno," zašeptal hraničář téměř neslyšně. "něco nás sleduje. A vsadil bych se, že nebude moc přívětivý. Nejspíš jde po tobě, Rousse."

"Ty sis toho všiml a nic jsi nedělal?" žasla zrzka.

"Čekám, až se přikrade blíž." pokrčil rameny Will, vzal svého koně za uzdu a pokračoval v cestě. Jakmile se dal do pohybu, fenka naposledy výhružně zavrčela a jala se následovat svého pána. I Rousse vyšla za mladíkem a hned jak se tak stalo, dalo se do pohybu znovu i praskání větviček.

"Než nastane zima, dostaneme se na léčitelovu paseku. Malcolma i Trobara určitě vyléčí Helena s Benem." uvažoval hraničář.

"Ale jak se chceš zbavit toho pronásledovatele?" namítla dívka.

"To nech na mně." usmál se tajuplně Will a vrazil Rousse do rukou otěže. Chystal se vytratit a napadnout pronásledovatele zezadu.

22 Voky 7 Voky 7 | 20. srpna 2016 v 23:45 | Reagovat

Pro Willa byla hračka proplížit se za vojáka který je sledoval. Těžší už bylo zastavit ho, dělal různé nepředvídatelné pohyby které asi Will slyšel ale díky nim bylo těžší ho trefit jilcem saxonského nože.
Vtom dívka zaječela a voják okamžitě ztuhnul ,čímž dal Willovi vteřinu která mu ovšem po všech letech cviku stačila na to aby vytáhl, zamířil a vrhl saxonským nožem.
---
Když se voják probudil ucítil tupou bolest v temeni a zjistil že má svázané palce. Will si ihned všiml že se zajatec vzbudil a rozhodl se že ho hned vyzpovídá. "Kdo jsi?" Odpověděla za něj dívka "Je to generál vojska mé sestřenice."

23 Kačule Kačule | 21. srpna 2016 v 13:28 | Reagovat

"Ó princezno Jasmine," začal generál naoko ustaraně. "ještě že jsem Vás našel. Měl bych Vás urychleně odvést za Vaší sestřenicí. Chce Vás ochránit před lidmi jako je on." kývl hlavou k hraničáři stojícímu opodál u jednoho z nedalekých stromů.

"Až na to, že on neznal mou totožnost! Vy jste svázaný, takže nic neuděláte, když mě teď unese." spustila zdrceně i vyčítavě zároveň Jasmine.

Will ihned pochopil. Přiskočil k zrzce, popadl ji za paži a svázal k sobě palce. Pak jí přivázal zápěstí k Cukovu sedlu a děvče zjistilo, že ji nesvázal tak pevně jak vojáka.

Otočil se na generála a spokojeně se ušklíbl. "Děkuji za informaci. Teď mám dva vězně, za které budu moci žádat výkupné." Neurvale vytáhl vojáka na nohy a ruce mu svázal stejným provazem, který poutal k sedlové hrušce i Rousse. Rozvázal generálovi palcová pouta na nohou, aby mohl chodit, vzal Cuka za uzdu a s fenkou v patách vyrazil po lesní stezce k hradu Macindawu.

24 George Carter George Carter | Web | 23. srpna 2016 v 21:09 | Reagovat

---
Z křoví na opačné straně cesty je sledoval pár světle modrých očí. "No výborně." Zabručel jen a vytratil se v houstnoucí tmě.
---
Will se na Macindaw nedostal, když jel kolem Grimsdellského lesa ozvalo se z něj: "Hraničáři, jeď prosím napřed na Léčitelovu paseku." Jakmile slova dozněla, vyběhl z lesa stín. Will se usmál, když pochopil že to opravdu je Stín. Ta je v bezpečí dovedla na léčitelovu paseku.
---

25 Hraničář 27 Hraničář 27 | Web | 24. srpna 2016 v 15:24 | Reagovat

Meralon se jal nenápadně sledovat Willa a ostatní.
Will si všiml že mu Cuk i Stín dávají znamení že za ním někdo je. I když oba uklidnil přece měli nastražené uši a otevřené oči. Asi za čtvrt hodiny se ocitli na léčitelově pasece.

26 Kačule Kačule | 26. srpna 2016 v 13:10 | Reagovat

Zrádný hraničář, který se spřáhl s nepřáteli té zrzavé dívky, sledoval Willa, jak urychleně ale oparně sundává bezvládného muže z šedého hraničářského koně. Od té doby, co sem Crowley poslal Willa Dohodu a sira Horáce, rytíře Dubového listu, Meralon denně hledal šanci, jak se jim pomstít. Přeložili ho, protože si mysleli, že je moc neschopný na to, aby opatroval strategicky významné léno Norgate a dali sem hraničáře Gilana. Od té chvíle nenáviděl čtyři hraničáře: Crowleyho, protože ho přeložil, Halta, protože o tom rozhodl spolu s Crowleym, Gilana, protože ho za něj vyměnili a Willa Dohodu, protože údajně dokázal jeho neschopnost. A také sira Horáce nemine jeho pomsta.

Z koruny stromu pozoroval shon dole na pasece. Přiběhli nějací dva lidé, malý kluk a postarší žena, a převzali si muže, kterého před chvílí hraničář sundal z koně. Také jim Will předal nějaké bodláky a poté se věnoval svým vězňům. To, že zajmul i tu zrzku, mu nešlo do hlavy, vždyť to on dostal nabídku, že se pomstí on i žena, která za ním přišla a k jeho nechuti mu dala na krk generála, aby na něj dohlédl. Ona se chce zbavit té dívky a on se chce pomstít, tak proč ji zajal?

"Hmmm. V tom bude nějaká zapeklitost." zabručel si pro sebe tiše.

Viděl, jak hraničář poutá generála a dívku k padlému kmeni stromu a zachází do přístřešku, aby ustájil koně. Pak už neviděl nic, protože se mu před zrakem rozprostřela černočerná tma.

Když Meralon upadal do mdlob, skláněla se nad ním pohledná dívka s kamenem v ruce. Mračila se a její jinak mírumilovný obličej získal děsivé vzezření. Drobná postavička s černými vlasy a blankytně modrýma očima svalila tělo pro ni neznámého muže na zem a potichounku hupsla za ním. Chystala se dojít pro hraničáře Willa, ten si bude vědět rady.

27 George George | Web | 28. srpna 2016 v 13:37 | Reagovat

---
Horác se uklonil a odešel od krále Duncana. Král si ho nechal asi před hodinou zavolat a za celou hodinu mu toho řekl tolik že si to Horác ani nedovedl zapamatovat. To co si pamatoval bylo, že má jít za Haltem a Crowleyem, kteří mu prý řeknou víc. Už se blížil ke Crowleyeho kanceláři a chvěl se napětím. Chtějí ho poslat na nějakou novou misi? To se rychle dozvěděl. Když otevřel spatřil Crowleyeho jak sedí za stolem a Halt sedí naproti němu v menším křesle. "Á, tak už jsi tady. Jde o Willa." " O Willa? Co se mu stalo? kde je?" Otázky se z něj sypaly jedna za druhou. "Prr, prr hochu. O to tu jde. Will se před pár dny ztratil v Norgateském lénu a lord Orman nám neprodleně poslal holuba se zprávou.

28 Kačule Kačule | 7. prosince 2016 v 22:24 | Reagovat

---
Vítr skučel a pohrával si s Kasandřinými vlasy. Ta vyhlížela z okna, pozorovala lidi na nádvoří spěchající domů a přemítala. Myslela na Horáce a Halta, kteří se chystají v tomhle nečase do Norgate najít Willa. Chtěla jet s nimi, ale věděla, že království ji zrovna potřebuje. Když dostali zprávu z Alpiny, že jim utekla princezna, nemohla odjet. Co bylo oznámeno zasnoubení princezny Jasmine z Alpiny a krále Jindřicha, vše se zvrtlo. V Alpině je zmatek a toho chtějí využít Aslava a Toskano. Je to zapeklitá situace a její otec bude potřebovat její úsudek a pomoc.

Povzdechla si. Moc dobře chápala svoji povinnost, ale přesto toužila zažít další dobrodružství se svými přáteli. Život princezny je někdy ta nudný a jednotvárný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama