Pašerácká stezka

10. listopadu 2014 v 10:46 | Fluffy |  Komentářová povídka - Pašerácká stezka
Ahoj všem návštěvníkům! =)

Nejdřív pár informací na začátek - komentářová povídka funguje jednoduše. Vždy navazujete příběh na to, co už bylo napsáno před vámi - jak do článku, tak do komentářů. Prosím, abyste ctili formu (tedy jak třetí osobu, kterou je povídka začata, tak i standard, který nastavil sám pan Flanagan - psát slušně. ;-)). Pokud povídku chcete probrat, je založen článek Diskuze k Pašerácké stezce, kam můžete směřovat dotazy, nebo názory, jak vás to baví, co se vám na povídce zatím líbilo nebo nelíbilo atd. =) Samozřejmě můžete i něco málo zmínit do svého povídkového komentáře - abychom mohli odlišit vaši malou autorskou vsuvku, piště ji mezi dvě hvězdičky (*váš text*) na samostatný řádek oddělený enterem.
Po měsíci (nebo i dříve, záleží na délce povídky, dám vám včas vědět) bude text napsaný všemi autory přesunut do nového článku a my budeme moci pokračovat pod nový, aby nedošlo ke kupení komentářů a dalo se v tom lépe vyznat. ;-)

Pevně doufám, že jsem základní pravidla vysvětlila jasně. A vzhůru do tvoření! =)



Úzká, prašná cestička se klikatila mezi vysokými stromy. Skoro by se dala přehlédnout. Což byl taky její účel. Kdyby se po ní vydal někdo méně znalý, za prvními zákruty by se mu ztratila z očí a on by zůstal osamocený uprostřed houštin.

Pokud by měl štěstí, na nikoho by tu nenarazil a časem by se z hustého lesa zřejmě probojoval zase zpátky na slunce. Na druhou stranu tu mohl potkat ty, kteří tuhle zkratku od řeky Craiskill používali, a jeho oči by se tak mohly zavřít bez toho, aby ten zlatý kotouč na obloze kdy spatřil znovu.

Tahle stezka byla jen jednou z mnoha, která se táhla mezi araluenským pohraničním a skotijským zálivem, kam připlouvaly lodě pašeráků, kteří vám uměli najít všechno, co jste kdy potřebovali, a pirátů, kteří se vydávali za čestné muže, ačkoliv vám byli schopní přitáhnout mrtvolu toho, koho jste se chtěli zbavit.

Co potřeboval drobný člověk, který se škrábal do kopce, brkal o vlastní nohy, jak spěchal, aby se vzdálil od hranic Araluenu, byla největší hádanka, na kterou hraničář, který jej - či snad ji? - sledoval, zatím neznal odpověď.

Udýchaný závodník byl totiž personou, kterou nešlo odhadnout. Roztrhané oblečení, zaprášené, na některých místech narychlo zalátané a sešité z různých kusů látky, napovídalo, že to může být někdo z nižších stavů, ačkoliv to stejně tak dobře mohl být někdo, kdo prchal od svého majetku. Pod stejně špinavou hučkou se schovávaly vlasy nejisté délky a nejisté barvy.

Mohla to být žena, stejně jako to mohl být muž. Mladík, či stařec?

To hraničář nevěděl.

Jediné, co se zdálo být jistotou, bylo, že pozorovaný napnul všechny svoje síly do svého úprku.

Živé, bystré oči pod kapucí podivně strakaté pláštěnky sledovaly tu scénu, zatímco se jeho nohy pomalu sunuly směrem ke kraji stezky. Malá suchá větvička lupla pod špičkou jeho boty zrovna ve chvíli, kdy se ten tajemný opřel o kolena a prudce vydechoval.

Hraničář tiše zaklel, protože odpočívající v tu chvíli skočil šipku do křoví. Vypadalo to, že to nebude žádný odvážlivec.

Jako náhodou přes cestičku přehopkal zajíc, takže onen člověk z křoví vystrčil nos a opatrně se rozhlédl kolem.

To byla hraničářova chvíle.

Byl jako stín. V jednu chvíli tam nebyl, v tu druhou se pláštěnka kolem jeho kotníků zavlnila a on se zhmotnil. Hrot jeho šípu neomylně mířil na schovávající se drobnou postavu. Ta sebou poplašeně trhla, když ledový, neústupný hlas promluvil.

"Vyjdi na cestu a začni mluvit."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | 10. listopadu 2014 v 12:03 | Reagovat

Ozvalo se ustrašené zakvíknutí. Následně se odrbaná osoba vyplazila z křoviska ven. Zatímco se pomaloučku zvedala ze země, obalená suchými listy a jehličím, bázlivě pošilhávala po špičce hraničářova šípu. Mířil přímo na její hrudník. Podivná postavička dlouze popotáhla nosem a prosebně před sebou sepjala ruce.

A hraničář si stále nebyl jistý, koho to před sebou vlastně má. Člověk před ním byl o hlavu a půl menší než on. Zaneřáděné a potrhané oblečení na něm zplihle viselo a šikovně schovávalo všechny rysy postavy, takže podle toho pohlaví poznat nemohl. Mastné vlasy blíže neidentifikovatelné barvy rámovaly drobný obličej s vystouplými lícními kostmi a velkým orlím nosem.

Zaváhal. Že by to byl muž?

Pak se na něj upřela dvě velká světle modrá kukadla. Bezmezná hrůza a panika, která se v nich zračila, hraničáře znejistěla ještě víc. Nechtěl této osobě ublížit, pokud nemá něco nekalého za lubem, a určitě nechtěl způsobit, aby se strachem z něj sesypala. Třeba se nebojí tebe, napadlo ho. Možná utíká před něčím, co ji tak vyděsilo.

„Prosím, pane, nechte mne jít!“ zaúpěla drobná osůbka kvílivě. A náhle bylo jasné, co je zač.

2 Martina Martina | 10. listopadu 2014 v 12:55 | Reagovat

Byla to dívka zhruba v hraničářově věku. Její oči  ho tiše prosily, aby poslechl a nechal ji jít.  Hraničář pomalu sklonil luk  a šíp zastrčil zpět do toulce.

3 Patt Patt | 10. listopadu 2014 v 21:01 | Reagovat

Znovu se zadíval na křehkou postavu před sebou a znejistěl. Byla to opravdu dívka? Ruku do ohně by za to nedal. Hlas mu napověděl a také si myslel, že už má jasno, ale mýlil se. Ta osoba mu spíše připadala jako hříčka přírody, chlapec s dívčíma očima a nosem, který vypadal, že ho byl nejméně jednou zlomený. Ale věděl, že ať už je to kdokoli a vypadá jakkoli, nemá důvod ke zbrklým krokům.

Hraničář se rozhodl, že začne klidně. „Jmenuji se Will Dohoda,“ představil se. „Jsem královský hraničář.“

Již tak vypoulené modré oči se zvětšily úděsem. O hraničářském sboru se mnoho proslýchalo - nejčastěji to, že jeho členové využívají kouzla, aby se zničehonic objevili před vámi. Samozřejmě byl také postrachem všem zlodějů, pirátů a podvodníků.

„Jak ti říkají?“ zeptal se Will už trochu netrpělivěji, když viděl, že jeho představení se nedočkalo odezvy.

4 Fluffy Fluffy | 10. listopadu 2014 v 21:19 | Reagovat

Hubené ruce vyslýchaného nervózně zatahaly za špinavý cíp kazajky. Otevřel pusu, že hraničáři odpoví, ale jen naprázdno lapl po dechu a znovu zamrkal, jako kdyby si chtěl ověřit, že tam před ním doopravdy někdo stojí.  „Já… jsem… bh…" podařilo se mu nakonec přes stažené hrdlo cosi dostat.

Will se lehce zamračil a udělal pár kroků blíž. Odtud už jasně rozeznal, že to sotva odrostlé dítě byl chlapec. Špinavý, s umouněnými tvářemi a botami tak zaprášenými, že se skoro ztratilo, jak se mu na nohou rozpadaly. „Ještě jednou, chlapče, nebylo ti dobře rozumět," pokusil se mladý hraničář promluvit opět trochu smířlivěji, když viděl, že před ním uprchlík nepatrně couval.

Možná si to hoch ani neuvědomoval. „Ben," vyhrkl a tentokrát už krok vzad byl o poznání markantnější.

„Co tě sem přivádí, Bene?" zeptal se Will a usmál se, aby svým slovům dodal na přátelskosti.

„Will Dohoda," zaskučel Ben vysokým hlasem, jako kdyby mu někdo ublížil, ale naopak - rovnalo se to tomu nejvyššímu obdivu, který byl v oné situaci kluk schopný projevit, „táta mi o tobě vyprávěl. Zachránil jsi Macindaw!"

5 RenyNew RenyNew | 12. listopadu 2014 v 17:45 | Reagovat

Macindaw. Will se musel pousmát. On tehdy v první řadě zachraňoval Alyss, potom Macindaw. Na samotném obléhání hradu měli zásluhu hlavně "velitel" Horác a Skandijci.
Ale to teď není důležité, napomenul se Will. Ben zjevně před nečím prchal, něčeho se bál. Nesmějí tu ztrácet čas něčím, co bylo. Přítomnost je důležitá.
„Ano, to jsem já," přitakal Will.
„A co ty? Jsi odtud, z Norgate?" zeptal se poté. Mladíkova řeč, i to, že znal jeho jméno poukazovaly na to, že je z Araluenu.
Ben několikrát rychle pokýval hlavou a dál nervózně těkal očima po svém okolí.
Když se střetl s Willovým pevným ale přátelským pohledem, zaváhal. Ještě před okamžikem si ze všho nejvíc přál zmizet, utéct pryč od toho, před čím prchal, stejně tak jako od slavného - ale pořád znepokojivě tajemného hraničáře. Jenže v očích slavného Willa Dohody rozhodně nebylo nic strašidelného. A pak, je to přeci hrdina. Zachránce Macindawu. Tak proč by vlastně nemohl zchránit i jeho?

6 WiseGirl WiseGirl | 12. listopadu 2014 v 17:54 | Reagovat

Hraničář se znovu usmál aby dal chlapci najevo, že se nemá čeho bát. "Ty pocházíš z Macindawu, Bene?"

Will se rozhodl, že nejlepší bude jít na toho hocha pomalu a ukázat mu, že je přítel.

"Co kdyby jsme si zahráli takovou hru," navrhl chlapci "já ti položím otázku na kterou ty  mi odpovíš a pak se mě na něco můžeš zeptat zase ty, platí?"

7 Soňa Soňa | 12. listopadu 2014 v 21:00 | Reagovat

"Platí," řekl tiše hoch.
"Takže jsi z Macindawu?" zopakoval přívětivě otázku.
"Z jeho okolí." zašeptal.
Ve Willovi se rozproudila krev. Znal okolí Macindawu velmi dobře. Okamžitě začal vymýšlet odkud by Ben mohl přesně být. Ale na řadě s otázkou byl ošuntělý chlapec. "Stále hrajete na mandolu?"

8 Dronning Dronning | 13. listopadu 2014 v 11:47 | Reagovat

"Tys mě slyšel hrát?" zeptal se potěšeně mladý hraničář a zavzpomínal, jak hrál v přestrojení za kejklíře v hostinci U prasklého džbánu.
Než stačil vystrašený chlapec odpovědět, zaslechl Will nějaký šramot. Normální člověk by si toho nevšiml, ale  vycvičené ucho hraničáře zaslechlo něco, co do hustého tichého lesa nepatřilo.

9 Kily Kily | 15. listopadu 2014 v 21:09 | Reagovat

"Měl by jste mi odpovědět na mou otázku," řekl chlapec trochu jistěji.
"Ano promiň. Pořád hraju i když ne tak často, jak bych chtěl. Nemám moc volného času," odpověděl Will a vzpomněl si na svou mandolu, která stojí opřená v koutě a už několik týdnů na ní padá prach.
Jelikož byl na řadě s otázkou, ptal se: "Proč mě hledáš?" Ben se nejistě rozhlédl po okolí, měl dojem, že i na takovém místě není dostatečně bezpečno. Ale on to musel říct a to hned.
"Pamatujete si ještě na Trobara hraničáři?"

10 Hanka Hanka | 16. listopadu 2014 v 11:18 | Reagovat

Will pokýval hlavou. Trobara si pamatoval moc dobře. Jak by taky ne, když mu daroval Stín a pak od něj dostal Černou, Stínino štěně. Pátravě se zahleděl na mladíka, přemýšleje, zda by s tím milým obrem mohl mít něco společného.

"Trobara znám," přikývl a zadíval se Benovi do očí. Už se v nich nezračil takový strach, jako když ho hraničář prvně vyzval ke slovu, jen podivná ostražitost.

Pak se v lese nedaleko nich ozvalo znovu ono podivné šramocení *!*, kterého si Will všiml už před chvílí. Kdyby ho Ben nepřerušil, byl by si po chvíli naslouchání jistý, co to mezi stromy a keři našlapuje. Teď dal chlapci znamení, aby byl zticha, a natočil se uchem za zvukem. Nejdříve nevěděl, jestli je to člověk nebo zvíře. Potom se zvuk ozval blíže k nim a na Willově čele naskočila zamyšlená vráska. Na devadesát pět procent to byl člověk.

Když neznámý uslyšel, jak zmlkli, zastavil se. Will ale nehodlal čekat, než se k nim dostane sám. Hodlal mu pomoct. Rychle vytáhl z toulce šíp, a než se Ben nadál, mířil s ním do lesa po jejich levici.

Na hustý les je tu nějak rušno, pomyslel si hraničář, a zamířil na kmen stromu, za kterým se dle jeho mínění neznámý schovával.

"Pane Dohodo, co se děje?" nechápal tak docela Ben, který si ničeho nevšiml.

"Psst," umlčel ho Will. A pak směrem ke stromu dnes už podruhé prohodil: "Vyjdi na cestu!"

11 Dronning Dronning | 16. listopadu 2014 v 11:41 | Reagovat

"Prosím nestřílejte, všechno vysvětlím", pronesla neznámá osoba, když vystoupila zpoza vysokého stromu s rukama nad hlavou.

"To snad ne! Ale...." nenacházel slov Ben, když spatřil člověka, který se tam zjevil. V očích se mu vystřídala radost, údiv a pak strach.

12 Soňa Soňa | 17. listopadu 2014 v 19:28 | Reagovat

Bylo tu několik věcí, kterých si Will všiml. Osoba která vystoupila zpoza stromu byla vyšší než on. Za druhé to byla žena. Za třetí byla velmi podobná Benovi. Stejný nos i oči. A navíc byla hodně naštvaná.

Na Willa se ani nepodívala a hned začala křičet na Bena: "Co si o sobě myslíš? Že jsi hrdina či co? K těm jezerům bys živý nedošel! Nemůžu vás ztratit oba!" dokončila a zhroutila se na zem. Will jen koukal.

Ben se začal omlouvat: "Mami omlouvám se. Ale vždyť víš, že tu není lepší možnost jak ho zachránit."

Will se rozhodl vstoupit: "Nemám nejmenší tušení o čem to mluvíte." Obrátil se na Bena "Před ní jsi utíkal?" Ben přikývl. "Tak co kdybychom si někam sedli a udělali si kávu? Tam si můžeme všechno vysvětlit," navrhl.

Za pět minut už všichni seděli u ohýnku se slibně vonící kávou. "Kam jsi měl namířeno Bene?" zeptal se hraničář.

"K Velkým jezerům. V Piktě."

"Proč?" zděsil se Will. Kluk vypadal, že mu ještě nebylo ani patnáct.

"Kvůli Kudrtyslu." Když viděl, že Willovi nepomohl, dodal: "Druh bodláku, který roste jen tam." Pak ještě zkroušeně zašeptal "A jako jediný léčí krevní horečku.

Will si promnul oči. Tolik informací najednou bylo těžké přijmout. "Kdo má tu krevní horečku?"

Odpověděla mu ta žena: "Trobar"

13 Fluffy Fluffy | 18. listopadu 2014 v 10:59 | Reagovat

„Trobar?" zopakoval Will a cítil, jak zpráva o špatném stavu toho statného obra způsobila, že jeho srdce sevřela ledová ruka strachu. „A co Malcolm? Malcom přeci musí vědět, jak mu pomoci!" vyhrkl. Léčitel přeci vždycky věděl, co má dělat - vždycky si se vším věděl rady. A dle Willova úsudku, dělal zázraky.

Chlapec se zadíval na špičky svých bot a znovu cosi nesrozumitelného zamumlal. Skoro vzápětí mu přiletěl pohlavek od jeho rozzlobené maminky. „Už zase vyprávíš svým botám," napomenula ho a podívala se na mladého hraničáře. Ten v jejích očích viděl pouze starost o svého nezbedného synka. Musela běžet spoustu hodin, aby ho dohnala, takže teď nebyl čas na žádné zdržování. „To je to, hraničáři… Malcolm se od Velkých jezer nevrátil."

14 Hanka Hanka | 28. listopadu 2014 v 17:43 | Reagovat

---
Will seděl zahalený do své pláštěnky a zadumaně hleděl na spícího Bena a jeho matku. Od chvíle, kdy je poznal, uplynulo několik hodin. Poté, co Helena, modrooká chlapcova příbuzná, vyslovila zlověstnou zprávu o Trobarovi a Malcolmovi, jim navrhl, aby se utábořili pod stromy. Protože, jak se říká, ráno moudřejší večera, a ten se již nezadržitelně blížil. Zdráhavě souhlasili. Will jim doporučil, aby se prospali, že zkusí něco vymyslet. Proto teď oba pokojně oddechovali zachumlaní do svých plášťů.

Ale mladý hraničář ne. Přemýšlel, jak situaci co nejlépe vyřešit, a zároveň hlídal své okolí, tak, jak se to naučil od Halta. Přeci jen se nacházeli nedaleko pašerácké stezky, na níž nikdy nemohl vědět, jaká pochybná existence se objeví za nejbližším zákrutem. Pohrával si se saxonským nožem a hlavou mu táhly vzpomínky na údajného čaroděje z Grimsdellského lesa i na milého Stínina majitele. Bylo mu jasné, že jestli se Malcolm nevrátí na Léčitelovu paseku včas anebo vůbec, bude to pro Trobara znamenat jistou smrt. A to on nemohl dovolit.

Zrak mu zabloudil zpátky k Benovi. Ten kluk je odvážný, pomyslel si, ale také bláznivý. Sám by nic nezmohl. Will byl pevně rozhodnutý jít Malcolma hledat, ovšem nejdřív musel vyřešit, jak odradit chlapce s orlím nosem od toho, aby šel s ním. Věděl, že bude muset vynaložit velké úsilí.

15 Fluffy Fluffy | 11. prosince 2014 v 22:08 | Reagovat

Když se mezi stromovím objevily první paprsky ranního slunce, byl Will vyčerpaný, jak celou noc nezamhouřil oko a přemýšlel. Věděl, že měli štěstí - muže, na které měl políčeno, ani nezaslechl, a kdyby se objevili, neskončilo by to pro ně dobře. Na jednu stranu nechtěl odcházet od rozdělané práce, se kterou pomáhal místnímu hraničáři, ale na tu druhou bylo jasné, že v tomhle případě není žádné váhání na místě. A kromě toho, musel dát vědět Haltovi nebo Crowleymu, aby si nedělali starosti… ačkoliv si je po obdržení jeho zprávy dělat budou.

Kupodivu to byla Helena, kdo mu trochu ulehčil. Když vstala, přisedla si k mladému muži, zatímco její syn stále ještě chrupkal, a mateřsky se na Willa usmála. „Nemůžeme jít s tebou, hraničáři. Naše místo je u Malcolmových lidí," řekla klidně. „Potřebují naši pomoc. A Ben… Ben udělal díky léčiteli ohromný pokrok."

Will zašvidral ke spícímu chlapci, na chvilku zaujatý novým směrem jeho myšlenek. „Jak jste se k Malcolmovi dostali? Nepamatuju si, že byste tam byli, když jsem ho posledně navštívil."

Heleniny oči se zahalily do smutné mlhy. „Benův otec se vydal jednoho dne přes hranice, aby sehnal lépe placenou práci, ale nevrátil se. Bojím se, že se mu něco stalo, ale nemohla jsem ho jít hledat. Ben… můj syn měl už odmala problémy s řečí. Koktal, mluvil tiše a škytavě - a co hůř, bál se lidí, protože se mu posmívali. Malcolm si ho našel sám, jako kdyby měl nějaký šestý smysl. A pomohl mu. Každý den s ním cvičil a my mu na oplátku pomáhali s vedením Léčitelovy paseky. A teď se stalo tohle neštěstí…"

Hraničářova dlaň konejšivě sevřela ženino rameno. „Heleno, potřebuju od vás laskavost. Musíte se vydat na Macindaw a odtamtud podat zprávu na Araluen. Vysvětlit jim, co se stalo, a napsat, že někdo musí vyzvednout Cuka z macindawských stájí a vydal se mi naproti k Velkým jezerům. Budu potřebovat veškerou pomoc, kterou budu moci dostat. Teď nesmím ztrácet čas tím, že se budu vracet."

„Vydáme se okamžitě na cestu. Děkuju, že mému synovi dáš tenhle úkol - a on se bude cítit užitečný. Doopravdy ti dlužím, hrani-"

„Will. Pro přátele jsem Will," usmál se mladý hraničář.

16 Lukáš Lukáš | 20. prosince 2014 v 1:27 | Reagovat

---

Po vydatné snídani, která byla z sušeného kousku masa, tvrdého chleba a skvělé kávy jsem se rozloučil s Benem a jeho Mátkou a vydal jsem se na sever do Pikty k velkým jezerům.

Když konečně vyšel z lesa na planě vyslovil stručny příkaz:„ ke mě ", a ze stínu s naprostím tichem přiběhla Černá.
Byl rad že jí má u sebe ale spon si mohl s někým povídat, i když to byl vždy jednostraný rozhovor až na pár potuknutí ocasem, zastříhaní ušima a hlavně veselé štěknutí z jejího jmena.
Měla další výhody k které se mu hodily když neměl nyní Cuka, např. prohledávat nepozorovaně okolí jak čichem tak zrakem, v lese se mu hodily ty to schopnosti. tak nechal Černou raději o po dál a by mu kryla záda.
Nyní byli konečně pryč z lesa nemuseli být tak obezřetný. pozdravil jí a podrbál jí, dal jí kus sušeného masa a vydali se na zachranou vypravu pro Malcolma.

17 Lůca Lůca | 19. ledna 2015 v 20:22 | Reagovat

V poledne se rozhodl na chvíli zastavit u malého potoka. Vybral si nenápadné místo, skryté za velkým stromem. Pozoroval Černou, která se rozhodla, že se osvěží koupelí, vlezla do vody a začala plavat. Vyndal jídlo, Černá zbystřila a rozeběhla se pro svůj oběd. Will spatřil jak se k němu žene a protože věděl co přijde, začal rychle vstávat. Jenže na Černou byl moc pomalý.
„Ne Černá!  Běž pryč!” Pokoušel se ji zastavit ale marně. Černá doběhla k Willovi, zastavila se a pořádně se oklepala. Sprška vody zmáčela nejen Willa ale i jeho věci. Povzdechl si a dal Černé její oběd.
Podíval se na oblohu. Museli brzy vyrazit, pokud chtěli dojít k jezerům včas. Vzal si věci a šli dál. Když už jim k jezerům zbýval jen kousek cesty, hraničář ucítil ve vzduchu kouř.

18 Hanka Hanka | 22. ledna 2015 v 15:51 | Reagovat

Will rázem zapomněl na mokré oblečení a se smysly zbystřenými na nejvyšší možnou míru rychle přejel pohledem své okolí. Černá též zpozorněla. Byla chytrý pes, proto si všimla, že se něco děje. Neušlo jí, jak její pán pod kapucí hraničářské pláštěnky těká očima ze strany na stranu.

"Čekej," zazněl lesem tichý rozkaz. Černá poslušně usedla na zadek a s vyplazeným jazykem pozorovala, jak se Will ztrácí mezi stromy.

Stačilo mu pár minut, než našel zdroj čpavého pachu visícího ve vzduchu. Nedaleko cestičky, po které se se svou věrnou společnicí ubíral, se nacházela malá mýtina. V jejím středu leželo kulaté ohniště obklopené několika kameny, jež měly zabránit ohni, aby se rozšířil.

Will chvíli bedlivě sledoval, co se na pasece bude dít, ale ničeho se nedočkal. Hraničářský instinkt mu napovídal, že tu nikdo není. Vystoupil ze stínů pod stromy a opatrně prohlédl celé prostranství.

Z toho mála stop, které našel, vyčetl, že tu někdo ještě před nedávnem byl. Ve spěchu zhasil oheň a kvapně utekl směrem pryč od cestičky, hlouběji do hustého piktského lesa. Ani si nedal práci se zakrývání své přítomnosti.

A Willa by moc zajímalo, kdo to byl.

19 Lucie | Tess Lucie | Tess | Sobota v 21:50 | Reagovat

"Les za chvíli ovládne tma,"pomyslel si Will. Rozhodl se tedy, že s pečlivějším prohledáváním mítiny počká do zítřka. Zavolal k sobě Černou a zachumlaný do pláštěnky si lehl pod nejbližší strom.
Ráno snad najde nějaké stopy...

***

Will se vzbudil hned na svítání. Rychle se nasnídal a nezapoměl ani na Černou. Jejich jídlo se, jako obyčejně na cestách, skládalo ze sušeného masa, ovoce a sucharů. Po spěšné snídani se dali do hledání stop. Will pečlivě prohlédl každou píď a Černá za ním zas všechno pořádně očichala.
Asi po dvaceti minutách hledání Černá třikrát zaštěkala, jakoby říkala:
"Wille, já něco našla!"
Hraničář se tedy vrátil o pár kroků dozadu ke své fence. Capak asi našla?
A pak to uviděl, jenomže mu to pořád nešlo do hlavy.
"Vždyť ona očichává kousek trávy! Moment, utrženě trávy. A co když to ani není tráva?" přemýšlel.
Will vzal stébelko opatrně mezi prsty a krátce si čichnul.
"To nevoní jako tráva, spíš jako nějaká bylinka."
Přivoněl si tedy jěště jednou a tehdy se mu rozsvítilo. Tuhle bylinku přece používal Malcolm!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama