Ztracená - Kapitola první - Žena v šedém

5. října 2014 v 10:00 | Fluffy |  Ztracená
autorka: Hanka

Ahoj všem čtenářům! Omlouvám se za tu ošklivou obrovskou časovou prodlevu mezi prologem a první kapitolou (ano, maturitní ročník), o to víc doufám, že se vám bude líbit. Jak už jsem slibovala, tentokráte se odehrává v Sokoru, nám velmi dobře známém aridském přístavu. Kapitolu jsem začala psát dávno před tím, než jsem četla Otroky ze Sokora, proto se mé popisy města hodně liší od těch Flanaganových. Snad to nebude překážkou, abyste si čtení náležitě užili. Tak hurá do toho! :o)
Vaše Hanka



Kapitola první

Žena v šedém

Hnědé a červené střechy sokorských domů zalévalo svou září večerní slunce. Na přímém světle se blýskaly a jejich barvy se zdály mnohem zářivější. Hladké tašky házely odlesky, které bodaly do očí jako tisíce světelných jehliček. Jak palčivé letní slunce klesalo stále níž, halilo město do roztaveného zlata. Pokovaná špička nejvyšší budovy ve městě, což byla neblaze proslulá tržnice, oranžově žhnula. Přes den se v Sokoru všechno kovové nebezpečně rozpálilo, obzvláště za takových horkých letních dní, jako byly ty letošní.

A ani sídlo městského pána nezůstalo ušetřeno. Jeho bíle natřené zdi měly zabránit úmornému vedru, aby se vkradlo dovnitř, ale příliš to nepomohlo. Na vině byla střecha, celá pokrytá složitými kovovými ornamenty. Sokorský pán se jí všude chlubil, ale v dnešních dnech mu působila jen starosti. Přesto byla neuvěřitelně krásná a mezi obyvateli se našlo mnoho jejích obdivovatelů.

Mezi ně patřila i dívenka drobné postavy s rozevlátými vlasy. Vyšplhala na kamennou zídku stojící od nepaměti někde v půlce svahu, na kterém se město vypínalo. Chránila jeden zapadlý dvorek, schovaný mezi domky. Ale byl z ní překrásný výhled na celé město, přístav, a hlavně na sídlo zdejšího pána s uměleckou střechou. Dívka se pohodlně usadila na vrcholku zídky, a zatímco si prohlížela úchvatné panorama před sebou, její nohy kmitaly horkým letním vzduchem sem a tam. Jako obvykle od té nádherné podívané nemohla odtrhnout zrak.

Přestože ji sluneční světlo odrážející se od kovových plošek nepříjemně oslepovalo, bloumala pohledem pronikajícím skrz přivřená víčka po oněch pokovaných taškách a snažila se odhalit tvary, kterých si ještě nevšimla. Tu se z kovových lístků klubal malý ptáček, tam se zase svíjela bájná mořská příšera.

Slunce rychle klesalo a stěží polovina jeho kotouče vyčuhovala nad obzor. Vzduch se ani nehnul. Nad Sokorem jako by se zastavil čas. Celé město zadrželo dech a čekalo na blížící se soumrak, se kterým přicházelo osvěžení v podobě mnohem nižších teplot. Jakmile poslední sluneční paprsky zmizí ze sokorských střech, do ulic se vyhrnou lidé.

Pak se odkudsi zvedl mírný vánek a rozvířil prach ležící na dlažbě. Dívka sedící na zídce si toho s bezděčným úlevným povzdechem všimla, když se kolem ní obtočil proud vzduchu, proklouzl jí mezi prsty a rozfoukal kudrnaté vlasy nezvykle světlé barvy do všech stran. Jednou dlaní si je uhladila, ale nebylo to nic platné. Jen co spustila ruku dolů, několik pramenů jí spadlo přes nos. Přestala se snažit a zavřela oči, aby si vychutnala ten příjemný pocit, kdy ji vítr hladil po kůži.

Ze rtů se jí vydral další povzdech. Tento se však od předchozího lišil. Vycházel z hloubky její utrápené duše. Na chvilku na všechno zapomněla, ale stačilo zavřít oči a už jí před víčky vyvstaly obrazy, které si nechtěla připomínat.

Jenže vzpomínky byly neodbytné. Bránila se jim, přesto se vracely a vykreslovaly jí budoucnost v těch nejtemnějších barvách. Už nikdy se nepodívá domů.

Obrazy bílých obláčků plujících pokojně po obloze, hebké svěže zelené trávy, na níž se páslo stádo huňatých ovcí, i vysokých hor se zasněženými vrcholky tyčících se na obzoru jí zlomyslně a krutě připomínaly ztracený domov.

Raději se znovu rozhlédla po okolních domech, než aby ji pronásledoval maminčin úsměv, když jí ukazovala, jak se češe a spřádá vlna. Vždycky říkala: "Sáro, musíš být trpělivá." Brávala jí z ruky smotek, se kterým se její dcera právě prala, a předváděla správný postup. Pomalu a vytrvale přejížděla hřebenem chuchvalec ovčího rouna, až se jí v ruce proměnil v hladký pramen vlny.

Ale Sáru to nikdy nebavilo. Raději se toulala po zahrádce jejich dřevěné chaloupky a jejím okolí. Milovala brouzdání se travou za doprovodu bečení ovcí. Ráda je pásla na svěžích loučkách u úpatí hor i na břehu zurčivého potůčku. Měla moc ráda krajinu, která obklopovala její domov. Byla tak odlišná od té aridské. V porovnání s vysušenou pouští se stávala tak nějak šťavnatější, zářivější. Na loukách vládl klid přerušovaný jen občasným zabečením ovcí nebo trylkováním ptáků.

Chaloupka Sářiných rodičů ležela několik mil od nejbližší vesnice. Tatínek byl pastýř a občas si přivydělával kácením stromů v blízkém lese. Tam měla Sára zakázáno chodit. Byl temný a ponurý, plný nečekaných nástrah. O to víc ji přitahoval. Při svých toulkách se zastavovala v bezpečné vzdálenosti a čekávala na otce vracejícího se z práce. Sedávala v trávě a pozorovala větve stromů, jak se pohupují ve větru. Zdálo se jí, že ji lákají k sobě. Jakoby jí kynuly a šeptaly: "Pojď blíž, pojď k nám…"

Jednoho dne jejich vábení podlehla a zákaz porušila. Plna očekávání se vydala mezi stromy, netušíc, co všechno číhá ve stínech. Šla dál a dál. Zvědavě se rozhlížela. Uhýbala větvičkám, prodírala se křovinami, překračovala kořeny. Zastavila se na malém paloučku. Z té krásy se jí zatajil dech. Paprsky odpoledního slunce pronikaly mezi větvemi a kreslily zlatou barvou listy borůvkových keříčků. Sára k nim s nadšením přidřepla a začala jejich slaďoučké plody trhat. A mezitím slunce pomalu klesalo. Stíny na pasece se začaly prodlužovat.

Když si všimla nepřirozeného ticha, bylo už pozdě. Ustrašeně se zvedla, prsty celé fialové od borůvek, a rozhlédla se. Několik stínů se pohnulo. Za zády jí zapraskala větvička. Vyjekla a prudce se otočila. To byla chyba. Z houští za jejími zády vyskočili dva muži. S provazem v rukách se na ni vrhli. Chtěla utéct, ale narazila na jejich kumpána. Byl ošklivý, s několika bradavicemi na obličeji a Sáru tak vyděsil, že se nezmohla na odpor. Nejstrašidelnější z mužů udělal pár šklebů, načež Sára vytřeštila v hrůze oči a nacouvala přímo do spárů dalších dvou únosců. Chytili ji snadno. Pak ji svázali provazem.

Křičela, kopala, kousala. Bránila se jako lvice. Co naplat. Nic nezmohla. Aniž by se její rodiče cokoliv dozvěděli, odvlekli ji únosci až k moři. V zátoce tam kotvila loď a pokojně se pohupovala na vlnách. Nikdo netušil, jaké temné tajemství skrývá. Zmítající Sáru vytáhli na palubu. Na příkaz kapitána ji vymotali z provazů a hodili ji do podpalubní komůrky k dalším několika uneseným dětem, kde zůstala celou cestu k aridským břehům. A v Sokoru na ni mezitím čekala neblaze proslulá tržnice.

Ze Sářiných úst unikl další zadržovaný povzdech. Už to byl rok a půl, co naposledy viděla své rodiče. Rok a půl plný utrpení a výčitek svědomí. Ani jim neřekla sbohem. Nerozloučila se s nimi, když odcházela z domova. Nyní už to napravit nemůže.

Ve vzpomínkách se přenesla jinam. Opět stála na vyvýšeném podiu před zraky mnoha lidí, kteří dychtili koupit si nového otroka či otrokyni, a dřevěná prkna ji nepříjemně dřela do bosých chodidel. Vybral si ji vysoký a hubený obchodník jménem Sarrat Ab´Hash. Stál stranou od ostatních a jeho pichlavé tmavé oči probodávaly nabízené zboží pátravým pohledem. Po boku mu stál tmavovlasý mladík, zřejmě jeden z jeho dalších otroků.

Vystrašená Sára si jich všimla, zrovna když mladík šeptal něco svému pánovi do ucha. O několik okamžiků později o ni Ab´Hash požádal. Začalo se smlouvat. Bylo to jako sen. Neskutečné. A trochu v oparu. Ale spíše než snu se to podobalo ošklivé noční můře. Sára nic z okolních zvuků nevnímala. Šum hlasů dohadujících se o ceně jí proplouval kolem uší, ale ona nedokázala přestat zírat do upřímných očí Ab´Hashova doprovodu. Povzbudivě na ni kývl. A za chvilku už si ji vedli domů.

Sarratovi Ab´Hashovi patřil rozlehlý patrový dům v polovině kopce a domácích otroků nikdy neměl dost. Přesto byl na zdejší poměry laskavým pánem. I přes občasné výprasky a nadávky se jeho otrokům žilo spokojeně. Dobře je živil, nikdy netrpěli hladem. A Sára již osmnáct měsíců pracovala v jeho domácnosti.

Zamrkala, aby se vysvobodila ze zajetí vzpomínek. Suchýma očima pohlédla do dálky k přístavu. Plakat nemohla. Slzy jí dávno došly. Přesto se jí hrdlo svíralo v marné touze spatřit ještě jednou jedinkrát ztracený domov v horách.

Náhle potřásla hlavou, až jí lokny barvy karamelu nezbedně poskočily. Nemělo cenu se dál litovat. A i když ráda využila každou chvíli, kdy mohla být o samotě, prohlédnout si město s přístavem v pozadí, nebo obdivovat pokovanou střechu sokorského pána, věděla, že má práci.

Rázně seskočila ze zídky. Kolem nohou jí zavířil prach. Špinavé ruce si otřela do kazajky a vydala se za svým cílem. Sarrat Ah´Hash se naučil jí důvěřovat, proto většinu nákupů svěřoval výhradně jí. Zpočátku se zdráhala, ale na výběr neměla. Její pán jí často dával do rukou svůj váček s penězi, aby mu nakoupila potraviny do kuchyně. Koření si však kupoval sám. Na to byl odborník. Obchodoval s ním ve velkém, dodával ho do menších obchůdků, na tržiště, ale i samotnému sokorskému vládci. Jeho výběr by nenechal na nikom jiném, ač by mu důvěřoval sebevíc.

Sára nakonec svůj úděl přijala a využívala chvíle, kdy procházela městem, aby si odpočinula a byla pár minut sama. Často se kochala datlovníky a bílými sokorskými domy a při tom vzpomínala, za což se na sebe zlobila, protože věděla, že si tím jen sype sůl do ran. Stejně jako dnes.

Vždycky jí pomohlo, když si vzpomněla, jak na ni kdysi dávno Liam povzbudivě kýval. Úsměv z jeho tváře nešlo smazat. Věčně pozitivní mladík každému pomáhal a Sára nebyla výjimkou. Ten den, kdy ji Ab´Hash koupil, si ji vzal pod svá ochranná křídla, i přestože byl sám otrokem v jeho domě. Sára měla podezření, že to on přesvědčil obchodníka s kořením, aby za ni zaplatil požadovanou sumu. Netušila, kdo by si ji jinak koupil. Malou a slabou, nehodící se na žádnou těžkou práci. Ale naštěstí tu byl Liam. Mladičkou, asi čtrnáctiletou Sáru, vyděšenou ze svého osudu provedl po celém Sokoranově sídle a představil ji všem ostatním otrokům. Od té doby jí pomáhal, jak to jen šlo.

To byla milá vzpomínka. Sára se usmála. Liam se stal asi jediným důvodem, proč se nevzdávala. Pořád doufala, pořád věřila, že je ještě naděje. Třeba se někdy ze Sokora dostane.

Ale ne dnes.

Vrátila se nohama na pevnou zem a připomněla si, co má na práci. Po večeři skládající se ze dvou pomerančů a poháru vody jí Ab´Hash vtiskl do dlaně měšec se slovy, aby mu koupila štůček hedvábí na jeho nový hábit. Vydala se do rozpálených ulic a jako vždy chvilku poseděla na nízké cihlové zídce, ale nyní nastal čas, aby splnila svůj úkol. Zamířila přímo na tržiště.

Slunce dokončilo svou každodenní pouť a teplota vzduchu prudce klesala. Konečně se dalo volně dýchat. Když Sára dorazila na místo, zastavila se mezi krajními stánky. Zaváhala. Pořád ji s tržnicí svazovaly nepříjemné vzpomínky. Představila si, že je s ní Liam, a hned jí bylo lépe.

Rozhlédla se, hledajíc nejlepší cestu. Většina stánků stála pod širokou střechou vyrobenou z obřího kusu lehkého bílého plátna. Ty, které už se do vyhrazeného prostoru nevešly, se tísnily v okolních uličkách. Jejich majitelé právě vykládali své zboží. Rovnali je před sebe, aby vypadalo co nejlépe a nejlákavěji, halekali jeden na druhého i na kolem jdoucí zákazníky a otírali si upocená čela.

Na tržišti se dalo najít prakticky cokoliv. Obchodníci nabízeli ovoce a zeleninu, různé druhy masa, sladkosti, dřevěné výrobky, nádobí, spoustu druhů kávy a koření, které všem dodával sám Sarrat Ab´Hash, parfémy, šperky, oděvy, látky, koberce i otroky. Nad vším se vznášelo mnoho pachů a vůní. Spolu se prolínaly a dotvářely nezaměnitelnou atmosféru srdce sokorského života.

Sára se ale nyní na nic neohlížela a s hraným sebevědomím se vydala do spleti úzkých uliček mezi stánky za svým cílem. Proplétala se mezi mnoha nakupujícími a natahovala krk, aby přes všechny ty masy lidí viděla na cestu a nezapomněla správně odbočit.

Osud tomu chtěl, že stánek s látkami, který hledala, stál těsně vedle podia, na němž se dražili otroci. Nechtěla se tam dívat, ale její oči barvy šedi bouřkových mraků ji neposlouchaly. Samy zabloudily pohledem na dřevěnou plošinu, kde i ona sama před osmnácti měsíci stála před zraky davu a čekala na svého kupce. Nyní se tam pod střechou s kovovou špicí tísnila nová várka otroků.

Sářin pohled přitáhl vousatý muž, který právě nabízel své zboží. Za ruku držel vysokou ženu s pronikavým pohledem. Měla na sobě šedé šaty a hleděla do davu, jako by ho vyzívala, jen ať si ji zkusí koupit. Byla špinavá a otrhaná, ale hrdě stála vedle svého dosavadního majitele. Nevypadala, že by ji život v zajetí zlomil. Ba naopak.

Sára si nemohla pomoci. Musela tu ženu obdivovat. Bylo na ní něco, co ji přinutilo přijít k podiu blíž. Muž, jemuž otrokyně patřila, právě vyvolával: "Silná a bojovná, jen tak něco ji nerozhází. Pracovitá, ale k poslušnosti ji budete muset nutit poněkud více, než jste zvyklí. Ale cena je výhodná! Má někdo zájem?"

Přelétl očima shromáždění. A jeho pohled se zastavil na Sáře. Dívka ustrnula. A teprve poté jí došlo, co se děje. Aniž si to stihla promyslet, nebo jen uvědomit, co to provádí, zvedla ruku nad hlavu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fluffy Fluffy | 14. října 2014 v 20:35 | Reagovat

Haničko,
prvně se omlouvám, že se ke čtení a komentování dostávám až teď, ale měla jsem toho moc a teď navíc mám ještě chřipku. =D Víc ti napíšu v mailu, zítra ti na něj odpovím, dneska budu ráda, když tenhle komentář bude mít hlavu a patu. A kdyby se mi to náhodou nepovedlo, budu i tak doufat, že si z toho vezmeš to, jak moc nadšená jsem a jak moc se mi tahle povídka líbí.

Vzhledem k tomu, že jsem Otroky ze Sokora stále ještě nepřečetla, mám za sebou pouze první kapitolu a nějak není čas se posunout dál (kulturní Erak byl boží =D), asi už navždycky uvidím tohle město vykreslené tak, jak ho popisuješ ty. =) V tom je kouzlo být v něčem první, John si měl jednoduše pospíšit a české nakladatelství mělo publikaci vydat na začátku července, kdy čas na čtení byl. =D Kolem a kolem, pan Flanagan by od tebe klidně mohl přijmout pomocnou ruku, kdyby chtěl popisovat další aridské městečko. ;-)

Miluju tvoje detaily.

Každá věta, každý odstavec skrývá něco navíc. Není to pouhopouhé konstatování, není to vůbec strohé. To, jak jsi tam zakomponovala na začátku slunce... jako kdybych tam stála a dívala se na tu velkolepou střechu taky. A jak jsi z horké Aridy přešla na... Araluen? Galiku? Podle popisu to bude nějaká taková země. =)

Sára vypadá jako hodné děvče, co mělo pekelnou smůlu. Děti občas neposlouchají, ale aby se jim stalo hned něco takového? To si žádné z nich nezaslouží. Líbilo se mi, jak jsi hezky popisovala její osud. Jak nenásilně jsi nám ho přiblížila. Po první kapitole je mi sympatická, stejně jako Liam, protože na někoho takového se přece zlobit nedá. =)

A že to byla Sára, kdo se přihlásil o naši milou neznámou? To jsem rozhodně nečekala... budu děsně zvědavá, jak to bude pokračovat dál. I kdyby ji koupila, hádám, že jí peníze na hedvábí nevyzbudou, takže doma bude výprask. =D

Jsem napnutá jak kšandy. Budu doufat, že ti škola umožní se k psaní zase rychle dostat. ;-) Bylo to naprosto skvělé!

2 Hanka Hanka | 16. října 2014 v 16:04 | Reagovat

Fluffy, děkuju moc za krásný dlouhý komentář, ty víš, jak jsem ráda, když komentuje alespoň někdo. (Ano, toto je velmi nápadná výzva pro vás ostatní. Prosím, prosím, pěkně koukám, napište mi váš názor. Jedna věta vás nezabije.) :o)

Jsem moc ráda, že to u tebe mělo úspěch, snad se teď někdy dostanu k dopsání druhé kapitoly. :o)

A jo, Fluffy, ty máš věštecké schopnosti? :o) Nech se překvapit, jak to bude dál. (Já se taky nechám tak trochu překvapit, co mi z toho vyleze.) :o)

3 Patt Patt | 21. října 2014 v 20:46 | Reagovat

Jestli se omlouvala Fluffy před týdnem, tak já ti, Hani, dlužím kolosální omluvu. Ve škole to byl celkem frčák (sportovní kurz, po něm hromada testů, akce s rodinou, nemoc), a i když jsem věděla, že vyšla další kapitola Ztracené, dostala jsem se k ní až teď. Teď k tomu, co bylo v téhle kapitole:
Třikrát sláva, vypadá to, že máme hlavní hrdinku. Sára je mi celkem blízko věkem, takže myslím, že budeme kamarádky. :D Líbí se mi, jak jsi to vzala z netradičnějšího pohledu, pohledu otrokyně, a zasadila jsi to do Sokora. Otroky v hlavní roli jsme si od Flanyho užili jen díky Erakovi a jeho bandě. A navíc krátce, takže doufám, že ty nám to trošku natáhneš. :)
K samotné Sáře - dívenka drobné postavy s rozevlátými vlasy. Nevím, jestli to bylo přesně takhle, jsem celkem líná rolovat si to nahoru, ale utkvělo mi to v paměti, protože se mi to líbilo. Všimla jsem si (ale přiznávám, musela jsem si znovu rychle pročíst předchozí kapitolu + se o tomhle faktu ujistit), že má také světlounké vlasy jako ta žena, co plivla našemu kápovi na boty. Chvíli jsem si myslela, že to je její matka (40 a 14, to přeci je jen 26 let rozdíl, což by vycházelo), ale pak mě zarazil ten konec - přeci by poznala vlastní matku, ne?
Věřím, že dáš prostor i Liamovi, protože jsem zvědavá, co za přítele to vlastně bude. Vypadá jako jeden z těch klaďasů, snad jím i zůstane (teda, zatím jen dedukuji!:D), a pokud se Sára dostane do problému, třeba jí pomůže.
Třeba jako teď. Místo supr čupr hedvábí Sára jde koupit otrokyni. To její pán asi nebude mít moc radost. Čtrnáctiletý výrůstek, co dostal impulzivní nápad! Ale zaskočila jsi mě skvěle. :) Něco takového bych vážně nečekala a vypadá to naprosto, naprosto parádně.
Jak už zmiňovala Fluff, že by to byl náš Araluen (bylo mi jí moc líto, že jí takhle vzali od rodičů, to si prostě nikdo nezaslouží - rozhodně ne takhle mladinká holka)? I když u tebe jeden neví, navedeš nás na jednu odpověď a pak tam picneš druhou, že jo. :)
Takže když to shrnu, moc se mi to líbí, a to je to vlastně teprve 1. kapitola po prologu. :) Doufám, že si v tom shonu maturitního ročníku najdeš čas na napsání další kapitoly, protože Sára a ta bojovná žena, to bude ještě něco!
Takže budu pořád hustit do naší adminky, aby mi řekla, až jí přijde na mail další kapitola od tebe. :)
Držím palce, Hani, ať tě múzy stále líbají (jop, ať je jich hodně) a ať si zase brzy počteme.
Snad se ti moje více než jedna věta rozdělená do spousty jiných vět líbila. :D:)

4 Patt Patt | 21. října 2014 v 20:48 | Reagovat

NEBO!
Nebo to její matka je, ale ty jsi to jen dobře utnula konec. Hm...
Jo, to by šlo!

5 Patt Patt | 21. října 2014 v 20:49 | Reagovat

Vlastně to dává smysl. Sára by prostě zvedla ruku, aniž by přemýšlela, kdyby viděla matku, ne?
A už sem nic nepíšu, vážně. Nebudu dál spamovat. :D:D

6 Fluffy Fluffy | 21. října 2014 v 21:06 | Reagovat

Její matka? Uhůůů, tak to mě vůbec nenapadlo! Tak teď mám brouka v hlavě! =D

7 Hanka Hanka | 23. října 2014 v 16:45 | Reagovat

[3]: Patt, hlavně že ses dostala k tomu, aby sis Ztracenou přečetla. Jsem ráda, že tu mám od tebe komentář(e). :o)
Tuhle povídku mám v plánu kratší než Černou perlu, ale jak se znám, určitě to nějak protáhnu, aniž bych chtěla, takže si myslím, že se nemusíš bát. :o) Snad budeš spokojená. A hrozně moc se bavím tím, jak přemýšlíš nad pokračováním, jak ti to šrotuje :oD, a teď jsi dokonce nakazila Fluffy! :o) Díky, Patt. Tohle mám moc ráda. Pokaždé mě baví, když vás takhle dokážu přivést na vlnu, kdy vymýšlíte, jak to asi je, kdo to ksakru byl a tak... :o) A já se tady u monitoru směju a říkám si: Jo, holky, to byste chtěly vědět! :oD

8 Patt Patt | 23. října 2014 v 18:42 | Reagovat

[7]: V sobotu si to vyříkáme, paní spisovatelko!:D:) Však my z tebe něco vytáhneme. A je to vážně parádní a já se šrotováním sama moc bavím, protože u toho se prostě nedá nešrotovat! Hlavou. :D

9 Hanka Hanka | 24. října 2014 v 13:33 | Reagovat

[8]: Jasně, zítra. :o) A uvidíme, jestli něco prozradím... :o)

10 Fluffy Fluffy | 25. října 2014 v 20:46 | Reagovat

[9]: Tos nám toho dneska teda prozradila. =D Pfůůů, musíš psát, jsme netrpělivé! =D

11 Hanka Hanka | 26. října 2014 v 8:09 | Reagovat

[10]: Právě píšu, tak uvidíme, co z toho vzejde. :o) A jestli tu druhou kapitolu dokončím. :o)

12 RenyNew RenyNew | 3. listopadu 2014 v 19:36 | Reagovat

Hani, Ztracená je prostě... skvělá. Obdivuju, že máš odvahu pustit se do povídky, kde hlavními hrdiny jsou naprosto nové postavy (teda, asi, já si totiž pořád myslím, že ta žena je Alyss ;)) a dokonce v tak nezvyklém prostředí.
Klobouk dolů. Skvěle z toho je vidět, že psát UMÍŠ a to víc než dobře. Nemusíš se schovávat za staré známé Flanaganovi hrdiny ;).
Konečně k Sáře a jejímu příběhu. Bezvadné je, že celá kapitola byla v podstatě o Sáře sedící na střeše, kde si prohlíží krásné Sokoro a vzpomíná na minulost - a přitom to bylo zajímavé, čtivé a rozhodně ne nudné. To teda ani náhodou.
Jsem zvědavá na Liama, ten kluk se mi zamlouvá...
A žena na tržnici. Ne, já si nemyslím, že je to její matka. Nevím, prostě mi něco říká, že ne. Trvám si na svém, je to Alyss... :-D.

13 Hanka Hanka | 3. listopadu 2014 v 20:07 | Reagovat

[12]: Reny, díky za okomentování, aspoň se teď na blogu něco málo událo. :oD Díky za všechny ty pochvaly a poklony. A máš naprostou pravdu, že tahle kapitola byla jaksi o ničem. Jenom takové malé seznámení. A i když se teď zdá, že to s Hraničářovým učněm má málo co do činění, tak trochu plánuju zapojit do děje některé nám již známé postavy. :o) Ale to někdy v budoucnu.
Tak ještě jednou děkuju, jsem ráda, že se ti to líbilo.

14 Kačule Kačule | 15. března 2016 v 21:40 | Reagovat

Bojím se, co se z toho vyklube. Alyss nebo Sářina máma??? =D V hlavě to šrotuje snad všem!!! Jinak nádherná kapča! =D

15 Beau Beau | 7. května 2016 v 13:23 | Reagovat

Hani, vážně úúúúúúúúžasná kapitola! Ne, vážně si nemyslím, že je to Sařina matka, to už spíš Alyss.
Jinak, Sára je mi sympatická a myslím že Liam se nám tu objeví i v dalších kapitolách...
To jak Sara zvedla ruku, tím jsi mě vážně dostala.

16 Vojta V Vojta V | E-mail | 8. února 2017 v 23:57 | Reagovat

Ahoj,
     dostal jsem se sem přes Reny, a přečetl jsem prolog a první kapitolu. Možná trochu brzo na to soudit, ale pokusím se alespoň co se týče stylu, nikoliv příběhu. :-)

Jen ještě na vysvětlenou - jsem jaksi barbarem ve světe Hraničářova učně, jelikož jsem ten název slyšel poprvé dnes, tak nemůžu komentovat ani návaznosti na něj, příběh budu brát tak, jak je, prostě co přijde, to přijde. :-)

Skvělá práce s obrazy! "Hnědé a červené střechy sokorských domů zalévalo svou září večerní slunce. Na přímém světle se blýskaly a jejich barvy se zdály mnohem zářivější. Hladké tašky házely odlesky, které bodaly do očí jako tisíce světelných jehliček." "Pak se odkudsi zvedl mírný vánek a rozvířil prach ležící na dlažbě. Dívka sedící na zídce si toho s bezděčným úlevným povzdechem všimla, když se kolem ní obtočil proud vzduchu, proklouzl jí mezi prsty a rozfoukal kudrnaté vlasy nezvykle světlé barvy do všech stran." a další. Takovýhle styl se mi moc líbí, je tam dynamika a přitom zachycuješ ookamžik. Super! :-)

Taky parádně pracuješ s detaily, to je vidět třeba minule na kapitánových botách, nebo při "Nad vším se vznášelo mnoho pachů a vůní. Spolu se prolínaly a dotvářely nezaměnitelnou atmosféru srdce sokorského života."

Paráda, jako bych tam stál, a to nemám  nejmenší tušení o světě, ve kterém se to odehrává. :-D

Budu číst dále, jen více takové poetiky! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama