Černá perla - 32. kapitola - Lovná zvěř

7. května 2014 v 12:02 | Fluffy |  Černá perla
autorka: Hanka



Kapitola třicátá druhá

Lovná zvěř

Lara stála ve stínu košaté borovice a zamračeně hleděla k jejich úkrytu. Na zemi se tam rozvaloval voják. Nechápala, co tam dělá. Vypadal, že spí, ale mohl být docela dobře mrtvý. Jenže ona nechtěla riskovat, a tak dál nehybně stála na svém místě a čekala.

Pomalu se rozednívalo. Mezi stromy se rozptýlilo mírné světlo. Lary se zmocňoval neklid. Voják se pořád nestoudně roztahoval před jejich jeskyňkou a ona vůbec netušila, co se děje uvnitř. Nevěděla, jestli jsou její přátelé v pořádku, nebo zda je vojáci neodvedli pryč. Zhluboka dýchala a nespouštěla oči z ležícího ozbrojence. Od jeho postavy se k ní doneslo tiché zachrápání.


Měla co dělat, aby neskřípala zuby. On si tady chrápe a Lynn jde o život!

Náhle se pohnul. Laře to připadalo jako věčnost, ale konečně přišel čas, kdy se Lucienův voják posadil, promnul si oči a mocně zazíval. S napětím ho pozorovala. Vstal. Co udělá teď?

Pevně sevřela v dlani malý svazeček bylinek pro princeznu. Nechtěla mu ublížit, ale kdyby musela, neváhala by. Druhá ruka jí sjela k pasu, kde měla zavěšenou ostrou dýku. Muž před ní se protáhl, chvilku poskakoval na jedné noze, když se snažil vyklepat si z boty jehličí, a pak se vydal dál do lesa. Laře blesklo hlavou, že tak znuděný obličej snad ještě neviděla. Ale při pohledu na jeho vzdalující se záda jí spadl ze srdce kámen. Počkala, než se ztratí nadobro. Potom se lesem mihla barva liščího kožichu a její záblesk zmizel v jeskyňce.

To, co uvnitř našla, se jí ani za mák nelíbilo. Caleb přecházel pořád dokola od stěny ke stěně. Působil velmi napjatě, byl celý strnulý a zatínal pěsti. Když se jeho pohled střetl s jejím, poznala, že je bez sebe strachy. Tušila, že je to s plavovlasou princeznou zlé, ale že až tak?

"Laro! Díky bohům, že jsi tady!" zvolal léčitel. Rychle k rusovlásce přistoupil a prudce ji objal. "Já se tak bál, že se sem nedostaneš včas. Máš je?" Jeho oči teď byly studnami naděje. Lara k němu mlčky natáhla ruku.

"Díky bohům," zopakoval. Okamžitě si bylínky vzal a přiskočil ke svému vaku. Rusovláska se posadila vedle princezny a odhrnujíc jí zpocené vlasy z čela, sledovala Caleba, jak zkušeně vyrábí léčivý lektvar. Při práci se uklidnil. Pohyboval se jistě, smíchával dohromady různé přísady. Tu něco přisypal, tu zamíchal. A za chvilku byl lék hotový.

Lara ustoupila stranou, aby mu udělala místo. Usadila se na kámen u stěny jeskyňky a pozorovala, jak lije Lynn do úst narůžovělou tekutinu. Najednou se s ní kámen zakymácel, a než se nadála, překotila se dozadu. Vteřinu letěla vzduchem. Tvrdě dopadla na záda a zalapala po dechu.

"Laro? Laro!" ozvalo se kdesi nad ní. Nadzvedla se na loktech a odpověděla: "Jsem v pořádku."

Rozhlédla se kolem. Po nenadálém pádu se ocitla v úzké prostoře, která se po její levici táhla někam do dálky. Na některých místech ji protínaly kužely světla, dopadající tam malými otvory ve stropě. Vzduchem tančila smítka prachu. Zakašlala. Pak se jí na tváři začal rodit úsměv.

Náhle se všechno obracelo k lepšímu. Lynn dostala svůj lék a před ní se rýsovala možnost, jak se vyhnout lesu plnému Lucienových vojáků.

"Calebe?" zavolala. "Mám pocit, že jsem našla chodbu!"

***

Tess a Evan uháněli, co jim síly stačily. Ale mnoho už jich nezbývalo.

Při svém bezhlavém úprku narazili na malou cestičku klikatící se mezi stromy. Zřejmě ji vyšlapala zvěř.

Z nich se taky stala zvěř.

Lovná zvěř.

V dálce za nimi se už dokonce ozýval štěkot loveckých psů, které si na pomoc přivedli Lucienovi vojáci. Ti, kteří je necelou hodinu pronásledovali.

Cestička před nimi vedla nahoru do skal. Stoupala strmě vzhůru a Tess s Evanem za zády se obtížně škrábala do kopce. Oba hlasitě oddechovali. Princ se zastavil. S jednou rukou v bok a hlavou skloněnou se opíral o nejbližší kmen a těžce lapal po dechu.

"Já - uff," pokusil se říct, ale skončilo to naprostým nezdarem.

"Evane, musíme dál," pobízela ho zadýchaně hraničářova dcera. Začínalo ji nesnesitelně píchat v boku. Krátké zastavení vítala, jenže jim někde za zády dusala spousta ozbrojených vojáků pronásledujících právě je.

"Já - už - nemůžu," vypravil ze sebe konečně Evan. Sotva se držel na nohou. Rána na rameni se prudkým škubnutím znovu otevřela a čerstvá krev se vsakovala do košile.

"To zvládneš, musíš," zoufale ho povzbuzovala Tess. Zadíval se jí hluboko do očí. Poznala, že je opravdu na pokraji sil.

"Ještě kousíček," zašeptala s rostoucí beznadějí v srdci. Přeci to neskončí takhle, jen několik dní od hradu Araluenu, když už jsou skoro u cíle. Podepřela ho a spolu stoupali dál, podstatně pomaleji.

Když se před nimi vynořila bystřina, Tess tiše děkovala bohům. Vtáhla prince do proudu a dál se brodili potůčkem. Alespoň tím přeruší pachovou stopu pro psy.

Ale před očima už se jí dělaly mžitky. Rychlý proud, studená voda a ztráta krve z Evana vysávaly i ten zbyteček sil, co ještě měl. A Tess, která se pod jeho vahou nebezpečně kymácela, měla co dělat, aby ho udržela. Vypadal, že se brzy složí na zem. Popadla ho pod paží ještě pevněji a zabručela: "Opovaž se omdlít." Ale Evan ji nevnímal. Jen tupě před sebe pokládal jednu nohu za druhou. Tess statečně bojovala s rychlou bystřinou, jenže ani ona neměla k otupělosti daleko.

Když už přestávala doufat, objevil se před nimi na břehu mohutný strom. Jeho kořeny spadaly až do vody. Ve kmeni se rýsovala malá štěrbina, ale Tess odhadla, že se za ní skrývá větší prostor. Z posledních sil provlekla prince do vykotlaného kmene. Jemně ho uložila na záda, hlavu mu podložila svou pláštěnkou. Rozepla mu košili a opatrně ji odlepovala od rány.

Zaplavila ji panika. Rána stále krvácela. Přála si, aby s sebou měla Caleba, ale věděla, že to bude muset zvládnout sama. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Ze své košile utrhla pruh látky. Nejdříve ránu očistila, pak pevně ovázala. Nakonec nezbývalo nic, než čekat. A doufat, že Evan neztratil příliš mnoho krve. Položila si jeho hlavu do klína a vysíleně se opřela o dřevo za svými zády.

Princ měl oči zavřené, ale viděla, jak se mu víčka chvějí. Dýchal pravidelně. Opláchla mu obličej vodou z vaku a ten pak odložila vedle sebe. Byl z poloviny prázdný.

Bezmyšlenkovitě hladila Evana po vlhkých vlasech. Z celého srdce si přála, aby otevřel oči, aby se na ni zase upřely ty šedomodré studánky. Její pohled bloudil po princově obličeji. Na bradě mu rašilo strniště, nos měl trochu křivý, rty pevně sevřené. Nikdy si ho tak podrobně neprohlížela. Nebyl čas.

Jeho řasy se najednou zatřepetaly jako motýlí křídla a oči se otevřely. Dlouho ji mlčky pozoroval a vpíjel se do ní pohledem. Potom natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Zachvěla se.

"Děkuju, Tessie. Děkuju za všechno," vydechl. "Stejně je to všechno moje vina. Kdybych se tehdy nenechal s tím poselstvím chytit, bylo by všechno jinak. Nikdy by nedošlo k tomu, aby nás něčí vojáci honili po lese. Je to moje vina," zopakoval.

"Přestaň s tím sebeobviňováním, nebo ti jednu vrazím, princ neprinc," odpověděla mu s mírným úsměvem. Byla celá šťastná, že je natolik silný, aby s ní mohl mluvit. "Odpočiň si," vybídla ho. "Na chvilku jsme v bezpečí."

Zavřel oči. A zase je prudce otevřel.

"Tessie, ty jsi hraničářka. Mohla by ses zachránit. Ty jim dokážeš uniknout. Nech mě tady. Mě chtějí živého, ale s tebou nebude mít Lucien slitování. Viděla jsi, co udělal hraničářovi na hradě Linna," naléhal na ni.

"Nemluv z cesty. Neopustím tě. Ani náhodou. Navíc jsem to slíbila Haltovi. Je to můj úkol, dovést tě na Araluen. Zůstaneme spolu," rázně ho odmítla a pocuchala mu vlasy.

"Spolu. Isšo ni," splynulo mu ze rtů.

"Cože?"

"Isšo ni," zašeptal. "To je nihon-džinsky. Když se matka a otec brali, daroval jim císař Šigeru jeden ze svých paláců. Trávili jsme tam léto, když jsem byl malý. Proto něco málo nihon-džinsky umím."

"A co to znamená?" zeptala se. Nechápavě se na ni zadíval.

"No, co znamená isšo ni?"

"Spolu," odvětil prostě. Musela se usmát. A její úsměv se ještě rozšířil, když si všimla, že se mu také mírně zvlnily rty.

Pak zvážněl.

"Tessie, já ti musím něco říct," začal. Ale ona ho přerušila.

"Ať je to, co chce, počká to."

"Ale…" pokoušel se něco namítnout. Nevšimla si jeho zoufalého výrazu.

"Žádné ale," zavrtěla hlavou a položila mu prst na rty. "Zkus usnout. Potřebuješ si odpočinout."

Poslechl ji. I ona se zařídila podle své rady a vykotlaným kmenem stromu se brzy neslo tiché oddechování dvou uprchlíků.

***

"Pane! Pane!"

Do stanu vběhl zadýchaný voják. Uvnitř vládlo šero. Lucien seděl u stolu a bubnoval prsty o jeho desku. Když spatřil svého muže, provrtal ho pronikavým pohledem.

"Co se děje?" houkl. Začínal být netrpělivý. Příliš dlouho jen seděl a čekal, až jeho neschopní poddaní uprchlíky chytí. Když je vysílal, netušil, že by jim to mohlo trvat takovou dobu.

"Můj pane, našli jsme je!" vykřikl voják a snažil se popadnout dech. Jenže v pozoru mu to moc nešlo, a tak to po chvíli vzdal a opřel se dlaněmi o kolena. Lucien si ho znechuceně prohlížel.

"To je dost," utrousil. "A kde je máte?"

"Právě je nahánějí v lese mezi skalami. Použili jsme i psy!" To znamenalo, že je ještě nemají. Dlouhovlasý Galik měl co dělat, aby nevybuchl. Pevně sevřel čelist a upřel na vojáka dlouhý vražedný pohled. Nechápal, jak mohou být tak neschopní.

Když muž zjistil, že se jeho pán neraduje, poněkud znejistěl.

"Můj pane, nemůžou je nechytit. Už jim neuniknou. Naši psi je vyčmuchají všude," ujišťoval ho. Lucien plný zloby vstal. Byl neuvěřitelně vysoký, svého vojáka převyšoval o celou hlavu.

"Už mám té vaší neschopnosti po krk," vybuchl. Otočil se na patě a vyšel ze stanu ven.

Slunce vesele svítilo a po dešti nebylo ani památky. Vojáci, kteří se vrátili s nepořízenou, se povalovali na trávě a užívali si teplých paprsků a toho, že nemají nic na práci.

"Flákači!" zařval Lucien. "Vstávat!" Jeho hlas se mocně nesl do dálky. Ozbrojenci byli okamžitě na nohou.

"Přiveďte mi koně!" hřměl Galik dál. "Vyrážíme za čtvrt hodiny. Už mě nebaví jen čekat, než se, vy lenoši, uráčíte mi uprchlíky chytit. Najdu si je sám!"

***

Caleb kráčel kamennou chodbou a nesl Lynn v náručí. Lara šla před ním, ze zvyku našlapovala tiše jako myška, a tak se v přítmí musel řídit jen záblesky jejích vlasů.

Přírodní chodba, která nyní měla spíše podobu průrvy, se střídavě rozšiřovala a zužovala. Kroutila se mezi jednotlivými skalními bloky, ale pokračovala stále dál. Uběhlo něco přes dvě hodiny od chvíle, kdy Lara úplnou náhodou našla její začátek, a přesto se zdálo, že se konec vůbec nepřibližuje.

"Myslíš, že to byl dobrý nápad?" ozval se Caleb najednou.

"Cože?" Lara se otočila.

"Jít touhle chodbou, nebo co to je," řekl a ztěžka dosedl na nejbližší kámen, s princeznou stále na rukou. Pomalu začínala těžknout, proto ji jemně uložil na zem, aby si jeho paže mohly odpočinout. Naštěstí jeho vak nesla Lara.

"Jestli to byl dobrý nápad, poznáme jenom, když půjdeme dál," pokrčila rusovláska rameny. "Chceš tu chvilku posedět?"

"Ne, kousek ještě zvládnu."

Když o půl hodiny později vyšli do slunečního světla, oběma se ulevilo. Stísněná chodba ani strach z toho, že nečekaně skončí a oni se budou muset celou tu cestu vracet, nebyly nic příjemného. Lara se s úsměvem rozhlížela kolem. Okolní les byl úplně jiný než ten, ze kterého přišli. Celkově vypadal mnohem přátelštěji. Všude rostly mladé břízky a osiky, zelené lístky ševelily ve větru a vzduchem se nesla vůně jara.

Caleb položil pravidelně oddechující princeznu na měkký mechový koberec a sedl si vedle ní. Pak upřel svůj pohled na Laru, která se nemohla nabažit okolního lesa.

"Co teď budeme dělat?" zeptal se. Nestačila mu odpovědět

Ani jeden z nich si nevšiml postavy, která se nenápadně vyloupla z okolního lesa.

"Teď půjdete se mnou," oznámila tiše.

***

Když se Evan probudil, do západu slunce zbývala necelá hodina. Nejdřív neměl ponětí, kde je. Měl pocit, že hledí do dlouhého tunelu s dřevěnými stěnami, načež si uvědomil, že se nachází v dutině velkého stromu. Zvedl se na loktech a rozhlédl se. Okamžitě si všiml Tess. Seděla skrčená u škvíry, jíž se dostali dovnitř a kterou teď dovnitř proudilo světlo. Objímala si kolena. Do očí jí padaly pramínky vlasů, které pozdně odpolední slunce zbarvilo dozlata. Při pohledu na Tess zahalenou do slunečních paprsků se tajil dech.

"Ahoj, zlatovlásko," zašeptal. Šlehla po něm očima. Potom strnula.

"Co se děje?" zeptal se. Než se nadál, přimáčkla ho do nejzazšího koutku dutiny, co nejdál od štěrbiny, jíž by je pronásledovatelé mohli zahlédnout. Naléhavě si přiložila prst na rty. Pochopil, jakou hroznou chybu udělal.

Seděli těsně vedle sebe, namačkaní jako sardinky, oba s nastraženýma ušima. Někde poblíž se ozvalo zaštěkání. K němu se vzápětí přidal další pes. Napětí by se dalo krájet. Vzduch jako by zhoustl, i Tess se špatně dýchalo. Nervózně se kousala do rtu a čekala, že se ve škvíře co nevidět objeví psí hlava. Nebo, co hůř, hlava nějakého vojáka. Věděla, že by se chvilku dokázali ubránit, ale bylo to čekání, co vyvolávalo ten nesnesitelný pocit.

Najednou ucítila, jak ji Evan vzal za ruku. Nebránila se. Teď víc než kdy dřív potřebovali jeden druhého.

A tak ruku v ruce očekávali příchod konce. Měl to být konec všeho, co spolu zažili, konec celé jejich cesty. A psí štěkot se stále blížil.

Náhle ustal. Pak se ozval znovu, ale zdálo se, že se vzdaluje. Štěkot loveckých psů slábl čím dál víc, až úplně zmizel. Nastalo ticho přerušované pouze zurčením bystřiny. Evan a Tess po sobě vrhli nevěřícný pohled. Alespoň minutu ještě seděli a neodvažovali se pohnout. Pak se Tess pomalu zvedla a opatrně vykoukla ven.

Nikde nikdo. Ozývalo se jen šumění větru ve větvích a zvuk tekoucí vody.

"Jsou pryč," vydechla a zavrtěla hlavou. Nemohla tomu uvěřit. "Měli bychom toho využít a zmizet," otočila se k Evanovi. Pomalu vydechl.

"Tessie, já myslím, že by bylo lepší počkat tu přes noc. Vzdálí se od nás ještě víc a my si odpočineme. Navíc si nejsem jistý, jestli bych zvládl plížit se ve tmě lesem. A taky jsem ztratil trochu krve, jak jsi říkala." Dlouze si hleděli do očí. Tess se nemohla dočkat, až budou znovu na cestě, ale nakonec ustoupila. Evan uvedl samé rozumné argumenty, kterým nešlo odporovat. Nechtěla mu ublížit tím, že by ho zesláblého nutila k pochodu.

"Dobře. Ale vyrazíme ještě před úsvitem," rozhodla. "Pořádně se vyspi. Dobrou noc." Stočila se do klubíčka a zavřela oči. Evan chvilku jen seděl a pozoroval ji. Byla krásná. Najednou zjistil, že se na něj dívá. Uhnul pohledem.

"Jdeš spát, nebo budeš jenom okounět?"

"Jdu spát," odvětil úsečně. Zamrkal, potřásl hlavou a sklíčeně se uložil na zem. Ale nemohl se zbavit obrázku Tessina obličeje, který mu tančil před očima.

Konečně usnul. A to už s ním třásla. Zamžoural. Přišlo mu, že nic nenaspal. Zívaje, prolezl za Tess štěrbinou ven. Ledová sprcha v podobě vody z potůčku ho probrala. Plavovláska ho s poťouchlým úsměvem vytáhla na nohy. Společně se přebrodili na druhou stranu. Cesta za tmy byla náročná, ale s každým krokem světla přibývalo.

Proplétali se mezi stromy i skalkami a na vrcholu kopce se na chvilku zastavili, aby mezi kmeny sledovali východ slunce. Celým krajem se rozlila oranžová záře a červenozlatá koule nesměle vykoukla nad obzor. Obláčky plující po obloze převzaly trochu té barvy a za okamžik se všechno koupalo v krvi.

Evan nesledoval ani tak tu nádheru jako Tess, která zasněně hleděla mezi stromy. Vzpomněl si, co mu říkala Lynn, když se loučili. Zhluboka se nadechl.

"Tessie," začal. Trhla sebou.

"Cože? Jo, máš pravdu, musíme jít dál, já vím." Otočila se a ani prince nenechala říct, co měl na srdci. Nešťastně si povzdechl a raději mlčel. Připadal si jako zbabělec. S těžkým srdcem se za ní vydal.

Po pár minutách chůze se protáhli úzkou průrvou mezi dvěma kameny a ocitli se v prostoru velkém asi jako průměrný lesní palouček. Ale na rozdíl od něj byl obklopený vysokými skalami. Z jedné se hluboko skláněla rozložitá borovice a zahalovala je svým stínem.

Tohle by byla dokonalá past, nestačil si Evan ani pomyslet a už se před nimi z kamene zvedala vysoká postava.

"Tak jsem vás konečně našel," prohlásil Lucien s úšklebkem na tváři. Tess bez přemýšlení založila do svého luku šíp a zamířila přímo na srdce toho odporného Galika, ale byla nucena luk sklonit. Byli obklíčeni. Nahoře na skalách se objevilo několik ozbrojenců. Na Tess a Evana mířilo na půl tuctu nabitých kuší.

Evan zaťal ruku v pěst. Zdálo se, že se historie opakuje. Podobnou situaci zažili na hradě Linna. A on nehodlal dopustit, aby to tentokrát dopadlo špatně.

Nedokázal snést pohled na vítězně se šklebícího Luciena. Tasil meč. Věděl, že jeho chce živého. Nebál se vojáků s kušemi.

"Zrádce," zavrčel. A vrhl se vpřed.

"Ne, Evane!" vyjekla Tess vyděšeně.

Pozdě. Lucien mu s mečem v ruce vykročil v ústrety.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kily Kily | 7. května 2014 v 20:26 | Reagovat

Hani, proč to jen děláš? Na začátku to vypadalo tak nadějně. Mám pocit, že si  tvé postavy to trápení vůbec nezaslouží.
A k tomu konci - jestli se má opakovat stejná historie jako dřív na hradě Linna, tak si budu co nejvíc přát, aby se opakoval i výsledek.
Každopádně opět smekám, umíš neuvěřitelně krásně psát, jen tak dál.:)

2 Kiara Kiara | 8. května 2014 v 15:30 | Reagovat

souhlasím s Kily...umíš neuvěřitelně psat..ale proč už je chudáky nenechaš se trochu vzpamatovat O.o :(

3 Hanka Hanka | 8. května 2014 v 19:36 | Reagovat

Holky, děkuju vám za komentáře. :o) Já vím, že jsem na ně zlá, moc to protahuju a komplikuju, ale nebojte, ať tak, či tak, do konce zbývají už jen dvě kapitoly a epilog. Tak uvidíte, co jim ještě stihnu provést. :o)

4 Fluffy Fluffy | 9. května 2014 v 12:41 | Reagovat

Ty jim fakt nemůžeš dát ani chvilku. =D To je teda... děs. =D Pro čtenáře přímo utrpení! =D Všichni tu trpíme, copak to nevidíš? =D =D

Nemám moc času, takže dneska to musím vzít stručně. =) Jsem moc ráda, že se Lara dostala zpátky k Lynn a Calebovi. Tam se to obrací k lepšímu, což mě těší. =) A pevně doufám - a modlím se ke starým i novým bohům =D ;-) -, že je to třeba Halt, nebo Will, nebo Horác, kdo je našel. =) Prostě někdo, kdo jim pomůže. =) A pokud ne... tak je jeden a mohli by ho přeprat. =D

Taky se mi líbilo to příjemné napětí mezi Evanem a Tess, ti dva jsou prostě rozkošní a sluší jim to spolu. =) To, že je Lucien chytil... mě upřímně dost děsí a trápí, ale fakt pořád věřím, že to může mít šťastný konec. =)

Haničko, píšeš skvěle a já se nemůžu dočkat další kapitoly. A snad jim taky do cesty přihraješ trochu štěstí! =)

5 Hanka Hanka | 9. května 2014 v 13:38 | Reagovat

[4]: Fluffy, díky za komentář. :o) Vím, že jsem hrozná, jak jim vůbec nedám pokoj a nenechám je chvilku vydechnout, jak už tu několikrát zaznělo. Ale jelikož nechci nic prozrazovat, tak si sami přečtěte, jak to dopadne. Teď vás budu ještě chvilku napínat a 33. kapitola bude u mě v počítači, než ti ji pošlu. :o)

6 Patt Patt | 9. května 2014 v 14:48 | Reagovat

Tak jo. Začínám být vyždímaná za všechny postavy. :D
Hani, ty jim fakt nedáš a nedáš pokoj!:D Vím, že opakuju, co už tu bylo řečeno, ale vááážně!:D No tak, dej jim aspoň šanci se zasmát. Ty je házíš do nebezpečí a já pak jenom koukám a koušu si nehty - obrazně řečeno, zrovna tenhle zlozvyk nemám. :D:D
Mám jednu maličkou připomínku, z mého pohledu se mi to zdálo trochu... skákavé. Trochu mě rušilo, že ses přesunovala od jedné situace k druhé. Ale na druhou stranu chápu, že to bylo třeba. :) A napsala jsi to skvěle.
Ale ta past nakonec... Ach jooo! Evanovi se otevře stará rána a pak je chytí ten záporák. No to se mi snad zdá!:D:D Aspoň že si princ uvědomil, že je Tess fakt krásná. A zajímalo by mě, co jí chtěl říct.
Doufám, že je nezabiješ. Vážně doufám, že nikoho nezabiješ. :D:D
Tak honem sem s další kapitolou, ať víme, jak to bude dál!:)
Klobouk dolů za zpracování a délku téhle kapitoly. :)

7 Patt Patt | 9. května 2014 v 14:49 | Reagovat

Jo a doufám, že bude Lynn lépe! Konečně mají naději, když Lara objevila tu chodbu. Snad nepovede taky někam... ke špatnému konci. :D

8 Hanka Hanka | 9. května 2014 v 20:14 | Reagovat

Á, už je to tu zas. :o) Já vím, jsem zlá, ošklivá a hrozná :oD :oD, že jim tohle provádím. :o) Ale Patt, už se blížíme ke konci (ať už k tomu dobrému, či špatnému, jak jsi krásně napsala :o)), tak jim toho už zas tolik provést nestihnu. :o) A k té skákavosti téhle kapitoly - ono to ani jinak napsat nešlo, abych toho neprozradila moc najednou. :o)
Jinak ti děkuju moc za tenhle krásný komentář. :o)

9 Patt Patt | 10. května 2014 v 12:01 | Reagovat

[8]: Děsíš mě, vážně mě děsíš. :D:D A nemáš zač, samozřejmě. :)

10 Lucie Lucie | 4. července 2017 v 15:36 | Reagovat

Kdo je to našel před tou chodbou?
A proč je znova museli najít?
Promiň, na víc se nezmůžu, musím číst dál.

PS: Fakt se ti to povedlo. Měla jsem pocit že jsem tam s nima. ☺

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama