Hraničářova dcera - 2. kapitola - Havran

7. března 2014 v 8:07 | Fluffy |  Hraničářova dcera
autorka: Fluffy



2. Havran

Severozápadně od Havraního průsmyku se po kopcích trousilo skotijské město Kilmarnock. Patřilo k těm větším, více obydleným a taky přívětivějším, co se araluenských pocestných týkalo. Značná část jeho posádky podporovala ve druhé válce proti Morgarathovi krále Duncana, takže od vidění znali šedozelené pláštěnky sousedních hraničářů. I tak uběhlo už spoustu let, co sem někdo takový zavítal.


Někdy během chvíle se sněžení změnilo na mrazivé mrholení, což se Meralonovi vůbec nezamlouvalo. Dopáleně si setřel ledové střípky z obličeje a narazil si kapuci víc do čela. Tuhle výpravu mu byl čert dlužen.

Nejdřív ta zvědavá, protivná holka, která vyslechla jeho plán, a musel se jí zbavit.

A potom zapadaný průsmyk, nepříjemné počasí a pocit, že si není jistý, jestli by měl se skotijskými klany vůbec mluvit. A pak si vzpomněl na ten den před několika roky. Jak stál proti drobnějšímu hraničáři na nádvoří hradu Macindawu. A jak promluvil plavovlasý rytíř a dal mu jasně najevo, že selhal.

Rytíř, co byl už půl roku jeho novým králem.

A to Meralon nelibě nesl.

U prvního většího hostince zavedl svého koně pod stříšku, nasypal do žlabu trochu zrní z velkého vědra, a spěchal do tepla. Bylo pozdní odpoledne, takže lokál byl poměrně plný. Postava hraničáře okamžitě upoutala pozornost. Meralon si pohledů a zvýšené intenzity šepotu vůbec nevšímal. Přešel k nálevnímu pultu a počkal, až se k němu přišourá obtloustlý hostinský.

"Mám tu domluvenou schůzku," řekl tiše.

Hostinský na něj chvíli mžoural, jeho znalost obecného jazyka nebyla zrovna valná, ale usoudil, že ví, co hraničář chce. Koneckonců už před ním dorazila vzácná návštěva. "Jméno?" otázal se se silným skotijským přízvukem.

"Havran," odpověděl Meralon a ani nemrkl.

Tlustý Skoti ukázal na schody v zadní části šenku. "Nahoru a doleva." Potom si nového hosta už nevšímal a dost špinavým hadrem šmudlal nálevní pult. Ale ani on se neubránil poslednímu pohledu na hraničářova záda, když mizela na posledním schodě.

Najít ty správné dveře nebylo těžké, protože jako jediné vrhaly na úzkou chodbu proužek světla, který se prodral těsně nad prahem. Příchozí muž neklepal, nebylo proč. Přišel sem jednat jako rovnocenný partner.

Když vešel, tichý hovor mezi třemi muži utichl. U dvou z nich nebyly poznat jakékoliv emoce, jejich tváře ledově oplácely pohled vyššímu hraničáři. Všichni sem přišli s určitým cílem a nehodlali ze svých nároků a podmínek slevit. Třetí článek skotijského trojlístku byl přesným opakem svých dvou společníků. Pichlavé oči s podezřením a opovržením odsuzovaly příchozího Araluence.

Meralon ihned věděl, s kým má tu čest. "Generále MacHaddishi," oslovil ho s drobným nadřazeným úšklebkem na rtech, "pokud si pamatuji, máte stejný důvod nenávidět Araluen, jaký mám teď já sám."

"Proč bychom vám měli tentokrát věřit?" odpověděl generál a netvářil se vůbec přívětivě. "Jste jeden z nich. Jste slídil jako ten, co mě chytil."

Hraničář odsunul volnou židli a klidně se na ni posadil. Nenávistný tón Skotiho hlasu ho nijak nerozhodil, což ocenili zbývající generálové, ale nedali to najevo. "Ano, ale taky určitě víte, že máme nového krále," očima se ujistil, že všichni tuší, o kom právě mluví, a pokračoval, "já jsem svoji přísahu složil starému králi. Ne tomu novému."

MacHaddish poznal v araluenské tváři, že to, co jeho rty vyslovily, myslely vážně. Dokázal odhadovat lidi. Nikdy by se tak daleko nedostal, nikdy by mu nebylo svěřeno velení nad tolika vojáky, kdyby se neuměl v ostatních vyznat. A hraničář sršel odhodláním zradit svého mladého krále. "Řekněte mi," začal skotijský generál, "co z dojednávání téhle smlouvy máte vy?"

"Pocit zadostiučinění," pokrčil rameny. "Kromě toho ve válce nebudete tentokrát sami. A to stojí za zvážení."

A doopravdy to za zvážení stálo.

***

Gilan a Will společně stáli nad průrvou a připravovali se ke slanění. Vysoký hraničář dorazil jen pár minut za svým mladším přítelem, protože od místa srazu na úpatí holého kopce k němu dolehlo psí štěkání. Neváhal ani vteřinu, aby ho následoval. Teď tiskl přemýšlivě rty k sobě a díval se na stejně zamračeného Willa vedle sebe. "Třeba ten člověk ještě není mrtvý," zauvažoval konečně Gilan.

"Pokud ne, tak je omráčený a v téhle zimě nejspíš brzy mrtvý bude," odtušil Will a zhluboka se nadechl. Krátkým mrknutím zkontroloval pevný uzel kolem svého pasu a pak kývl. "Jdu na to."

"Opatrně, Wille," dodal celkem zbytečně starší z hraničářů a trochu netrpělivě sledoval, jak se Will pomalu a doopravdy velmi zlehka slaňuje. I tak si hlasitě oddychl, když se měkké boty menšího muže dotkly dna.

Will si beze slova klekl a překvapeně vyjekl, když konečně uviděl člověka pod sprškou sněhu. "Je to ještě dítě," zavolal na Gilana, aby ho ujistil, že je vlastně všechno v pořádku. "A dívka," doplnil svoji výpověď.

Mladý hraničář přiložil dva prsty na dívčino zápěstí a nenahmatal tep. Jeho vlastní v tu chvíli vyletěl do závratných výšin, takže se musel v duchu okřiknout, aby se uklidnil. Přesunul prsty pod dívčiny vlasy na krk a naděje se v něm v tu chvíli zatřepotala jako motýl právě vylíhnutý z kukly. Její srdce slaboučce bilo. Ještě se snažilo.

Černá zakňučela a Will ji pochvalně podrbal za uchem. "Šikovná holka, jsi hrdinka," zabručel dobromyslně.

Konečně měl trochu času, aby si dívku prohlédl. Byla drobná, ale teple oblečená. Měla pořádné boty, tlustou dlouhou sukni, ovčí kazajku a teplý vlněný svetr. A jen jednu rukavici. Dlouhé vlasy měla všude kolem, Will v tom přítmí nedokázal určit jejich barvu. Byla bledá. Z části určitě proto, že v mrazu musela ležet dlouhé hodiny, ale i tak její odstín pleti musel být za normálních okolností velmi světlý. Kolem nosu a po tvářích měla takové ty drobné měděné pihy, jako kdyby vylezla právě na sluníčko. A až téměř fialové rty Willa donutily horečnatě přemýšlet, jak dívku vytáhnout. Všiml si, že celý levý spánek má rozbitý. Krev už přestala dávno téct, ale i tak se Will otřásl při myšlence, jak moc se muselo to děvče uhodit.

Sklepal okamžitě z ramen svou bíle šedivou hraničářskou pláštěnku, která se pomalu stávala automatickou součástí života hraničáře v severních lénech. "U Gorlogovy brady, to je zima," ulevil si trochu peprněji a lehkými pohyby kontroloval, jestli nemá dívka zlomené ruce a nohy. Ulevilo se mu, když žádnou zlomeninu nenahmatal. Pomalu ji nadzvedl, počínal si obzvlášť jemně, a zabalil ji do své pláštěnky. Pak si malé děvče přitisknul k sobě a zavolal na Gilana.

Pomocí jednoduché kladky, kterou oba hraničáři narychlo vymysleli přes větev nejbližšího smrku, a díky přispění Cuka a Blaze se Will s děvčetem v náručí za malou chvilku objevil nad hlubokou průrvou. Černá stejně obratně jako seběhla dolů, našla cestu nahoru a teď čekala mezi oběma muži, co se bude dít. Skoro se zdálo, že se tváří pyšně a spokojeně, jak jí Willova pochvala zalichotila.

Gilan semknul rty k sobě. "Ta je sotva dospělá," odtušil, když děvče uviděl na větším světle. "Co dělá tady sama a takhle daleko?" ptal se spíš sám sebe. Ani nečekal, že by jeho přítel měl pro něj odpověď. Důležitější teď bylo dívku dostat do tepla.

"Myslím, že by bylo dobré, kdybych jel napřed," začal Will, "dám vědět strážným na Macindawu a pojedu pro Malcolma. Jestli jí někdo může zachránit život, tak je to jedině on."

"Dobrý nápad," ocenil ho Gilan, "podej mi ji." Předali si dívku z náruče do náruče a vyšší z mužů hodil po tom drobnějším jeho pláštěnku. "Schovám ji u sebe," dal se okamžitě do vysvětlování, když viděl, že Will chce něco namítnout, "a nechci, abys byl nemocný. Nebudu celou cestu zpátky domů poslouchat, jak popotahuješ. Troubíš jako slon, když smrkáš."

Will Gilanovi ten úšklebek oplatil, ale s vděkem se zase oblékl. "Tohle jsem jednou řekl Horácovi," zavzpomínal hraničář a sám pro sebe se usmál. "Až dorazíte, bude všechno připravené, Gile." Rychle odvázal lano, smotal ho a i s ním v rukou se vyšvihl na Cuka, kterého nemusel dvakrát pobízet. Otočil se až mezi dalšími stromy. "Ty nejdeš?" otázal se fenky, která stále seděla u Gilanových nohou.

Černá mu ten pohled opětovala, jako kdyby věděla, na co se ptal. Pak se podívala na Gilana a zakňučela. Will se trochu roztržitě usmál. "Tak dobře, děvče. Hlídej ji a přiveď je oba v pořádku." Mávl na vyššího muže a pak se v lese ztratil docela.

***

Ve vytopeném pokoji v hlavní věži se zdála dívčina tíživá situace už o mnoho snesitelnější. Těžké, promočené oblečení z ní děvče, které přišlo s Malcolmem, stáhlo a nechalo jí jen halenu a lněné punčocháče. Teď stálo v uctivé vzdálenosti jak od léčitele, tak od dvou hraničářů, kteří mlčeli na druhé straně místnosti.

Malcolm dočistil ránu a namazal ji hojivou mastí, potom se obrátil k oběma mužům. "Musíme to nechat dýchat, to je to nejlepší, co pro to můžeme udělat," usmál se povzbudivě. "Bude v pořádku. Má omrzliny a je pořádně potlučená, nejspíš jak upadla. Je zázrak, že se jí kromě té rány do spánku nic nestalo. Co se týká toho…" odmlčel se a krátce se podíval přes svoje rameno na spící děvče. "Je možné, že se uhodila doopravdy hodně. Zranění hlavy jsou ošidná v jakémkoliv rozsahu. Je možné, že si nebude některé věci pamatovat. Tak na ni nenaléhejte, časem se obnoví i paměť. Pokud se ráno neprobudí, pošlete pro mě. Ale pevně věřím, že to bude dobré. Je to jinak zdravé a silné dítě." Vzal si svůj vak s léky a usmál se na dívku, kterou si vzal na pomoc. "Zachránili jste jí život, buďte na sebe hrdí," pochválil je a s Willem po boku se vydal na zpáteční cestu do Grimsdellského lesa. Oba si toho měli hodně co povídat.

Ve dveřích se ale Malcolm ještě naposledy otočil a drobně se zamračil. To, co řekl, slyšeli i hraničáři. A od té doby jim v hlavě trochu hlodal červík pochybnosti. Měli totiž pocit, že má léčitel pravdu.

Mezi potřesením hlavou totiž prohlásil něco, co se později ukázalo jako správný odhad.

"Mám pocit, že ji odněkud znám," zamumlal nepřítomně a pak nad tím mávl rukou, jako kdyby to vůbec nebylo důležité.

***

Will klimbal v jednom z křesel, které si chytře postavil blíž ke krbu, aby mu bylo dostatečné teplo. Černá už v noci tuhle jeho prozíravost ocenila, protože teď mu spokojeně spala stočená u nohou a nechtěla se hnout ani na krok. Včera byla za hrdinku dne a taky si to náležitě užívala. Ale i tak se oba probudili, když zašustily přikrývky na posteli.

Hraničář si protřel oči a Černá během chviličky skočila na postel dívce k nohám. Děvče se jen převalilo na druhý bok a něco nesrozumitelně zašeptalo. Nic dalšího se nedělo, takže Will začal zase pomalinku usínat, když se dívčin hlas ozval znovu. Teď už tomu ale bylo rozumět.

"Havran."

Zachráněná dívka to samé slůvko procedila skrz rty ještě několikrát, ale ani to ji neprobudilo. Will se zpátky zabořil do křesla a těšil se, až ho Gilan přijde vystřídat. V hlavě mu pořád znělo to jediné, co od děvčete slyšel. A nechápal, co to znamená.

***

Ranní paprsky hladily sněhové závěje. Vločky se občas zlatě, sem tam ve všech barvách duhy leskly a odrážely od sebe sluneční svit. Nebe bylo bez mráčku. Byl to krásný den, jeden z těch nejkrásnějších, jaké zima mohla nabídnout.
Na nádvoří hradu Dun Kilty ale bylo takhle brzy dost rušno. Araluenská diplomatická výprava se totiž chystala na zpáteční cestu, takže probíhalo všeobecné loučení. Záhadná postava v bílé pláštěnce s podivně měňavým šedavým vzorem stála nedaleko koní, v dostatečné vzdálenosti od skupinky, která si na poslední chvíle musela sdělit všechno potřebné.

Nebyl to nikdo jiný než hraničář Halt.

S láskou v očích sledoval scénu, která se před jeho očima odehrávala. Vysoká, mladá plavovlasá žena v kurýrském stejnokroji a teplé kožešině stála naproti o něco drobnější tmavovlásce a obě se držely za ruce. Tváře jim zdobily vřelé úsměvy a ještě na poslední chvíli si chtěly povědět to, co nestihly.

Halt se na ostatní nikdy moc neusmíval. Ale tři dívky na jeho rtech dokázaly úsměv vykouzlit pokaždé. Evanlyn, Alyss a Tea. Teď se mu koutek úst pod stínem kapuce zvednul, když se poslední jmenované rozesmály. Hraničář cítil pořádný pocit zadostiučinění a pýchy, když si uvědomil, jak obě dvě dospěly, a že on na tom měl svůj podíl a že je svým způsobem v jejich životě ovlivnil.

Vedle obou dam stál vysoký muž s hnědými vlasy. Uvolněně tisknul jílec svého meče prsty a zrovna se usmíval tomu, co si jeho manželka a její přítelkyně vyprávěly na poslední chvíli. Hned u něj stála jeho zmenšená kopie. Haltův prasynovec Henry jako kdyby svému otci z oka vypadl. Malý princ napodoboval svého otce a snažil se tvářit se reprezentativně. Tak, jak si myslel, že se to od clonmelského následníka trůnu sluší. Ale živé modré oči, to jediné, co zdědil po své matce, klouzaly čím dál častěji k postavě v hraničářské pláštěnce.

Henryho mladší bratr Patrick nevěděl o společenských konvencích vůbec nic. Spokojeně, vysoko usazený v Paulinině náruči, vesele vyprávěl vysoké kurýrce, jak s bratrem den předtím stavěli v zahradách obrovského sněhuláka.

Halt ucítil, jak ho Abelard jemně postrčil. "To je v pořádku, hochu," zabručel hraničář a naprosto mu vyhovovalo, že celou loučící se scénu pozoruje z mírné dálky.

Tak běž, pobízel ho jeho kůň.

Chystal se mu odpovědět, ale všiml si pohledu své ženy. Lady Paulina ho provrtávala oním pohledem, který jasně říkal, že nemá mluvit se svým koněm. Trochu uraženě semknul rty k sobě. Nechápal, jak to, že ho vždycky odhalí.

Přesně v tu chvíli do jeho těla narazilo tělíčko drobnější a štíhlé ručičky se hraničáři omotaly kolem pasu. "Bude se mi stýskat, strýčku Halte," přiznal se tmavovlasý chlapec. "Že zase brzy přijedete? A naučíte mě střílet z luku?"

Halt cítil, jak se mu v krku dělá obrovský knedlík. Obě Seanovy děti miloval, jako kdyby to byla jeho vlastní vnoučata. Trochu si odkašlal a rozcuchal Henrymu vlasy. "Samozřejmě. Kromě toho nás v létě s matkou přijedete navštívit. Uvidíme se, ani se nenaděješ."

"Slibujete?" dožadoval se malý princ.

A lady Paulina byla dost blízko na to, aby svého věčně zamračeného manžela slyšela odpovědět. "Slibuju," zopakovaly hraničářovy rty.

Ještě menší postavička, kterou starší z kurýrek postavila do sněhu, nabrala rychlost, a když se blížila k Haltovi, odrazila se a vyskočila tak vysoko, jak dokázala. Celou svou vahou narazila do dvojice a to ani jeden z nich nevydržel a všichni tři spadli do sněhu. Oba chlapci se hlasitě rozesmáli.

Sean přispěchal svému strýci a svým dvěma synům na pomoc a starostlivě pak vyklepával z oblečení toho nejmladšího sníh. "Co tě to napadlo?" ptal se Patricka se smíchem.

"Já se taky chtěl rozloučit!" oponovalo mladší z dětí.

Alyss s Paulinou si vyměnily úsměv plný něčeho, čemu mohly rozumět jen ony dvě. Tea mezitím trpělivě pomohla na nohy i svému druhému synovi a Halt jí vděčně stiskl rameno. Ten dotek vysvětloval všechno, co hraničář cítil a neodvážil se to říct nahlas.

"Děkuju vám, Halte," zašeptala upřímně.

"Děkuješ mi pokaždé, když se vidíme, děvče," potřásl hlavou.

Odpovědí mu byl šťastný pohled modrých očí. Clonmelská královna objala Henryho a políbila svého syna do vlasů. "Protože mám stále za co, strýčku."

***

To samé ráno na Macindawu, Ormanův tajemník Xander nervózně rovnal listiny v pracovně svého pána. Byl zvědavý a celý nesvůj, že nevěděl, kdo ta tajemná dívka, kterou včera hraničáři přivezli, je. Orman mu nařídil, aby do toho nestrkal nos, ale drobný mužík si prostě nemohl pomoct. Plánoval, že jen co dodělá svoji práci, jakoby náhodou se půjde projít kolem hostinských pokojů.

V jednom z nich se neznámé děvče na posteli protáhlo a otevřelo živé hnědé oči do nového dne. Všechno jí bolelo, ale to jí momentálně nepřišlo tak důležité. Vůbec netušila, kde právě je. Poplašeně odhodila přikrývku a rozhlédla se.

U krbu, s miskami něčeho, co krásně vonělo, stáli dva muži. Byli určitě mnohem starší než ona, ale stále byli mladí. Ten menší se na ni teď povzbudivě usmál. "Dobré ráno," pozdravil ji přátelsky.

A ten vyšší mu okamžitě sekundoval. "Jak se cítíš?"

"Kde… kde to jsem, prosím vás?" pípla dívka a dotkla se rány na hlavě, takže okamžitě sykla, jak ji to místo zabolelo.

"Na Macindawu," odpověděl ten mladík s hnědými vlasy a popošel blíž k ní.

"To je ale hrozně na severu," vyjekla překvapeně a nevšimla si, jak její horlivost oba muže pobavila. "Tak daleko jsem vůbec nechtěla."

"Pamatuješ, co se ti stalo?" zajímal se ten dlouhán.

Děvče našpulilo rty, jak se dalo do přemýšlení. A pak trošičku zakroutilo hlavou. "Naposledy jsem byla na cestě na Hogarth." Hlavní hrad sousedního léna byl na úplně opačnou stranu, než dívku našli. "Hledám svého otce."

Znovu nezaregistrovala ten pohled, který si její společníci vyměnili. Ten menší z nich se na ni ale hned na to usmíval. "Jak se jmenuješ?"

"Když… já…" dívce zrudly tváře studem. "Mám hrozně divné jméno. Nebudete se mi smát?"

"Každý se nějak jmenujeme," ujistil ji zas ten druhý, "moje jméno je Gilan a tohle je Will."

"Moc mě těší," usmála se na oba upřímně. "Víte… moje jméno je podivná přesmyčka, která vznikla ze jmen mé matky a mé tety. Jmenuju se Edena, ale-" okamžitě s novým zapálením vyhrkla, "- říkejte mi Edie. Všichni mi tak říkají. Prosím, můžete mi tak taky říkat?"

Gilan a Will se na ni usmáli a oběma se líbilo, jak se dívka prezentuje. Muselo to být určitě skvělé děvče a oba byli rádi, že se jim povedlo ji zachránit. "Rádi tě poznáváme, Edie."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Patt Patt | 7. března 2014 v 20:49 | Reagovat

Fluff! Já byla natěšená na další kapitolu a konečně jsem se dočkala, jupíjajé!:)
Ten Havran - teda, Meralon?! Ten zrááádce!:O Něco zřejmě udělal Edie (mimochodem, líbí se mi její jméno... ale chudák, Edena je vážně za trest, za přezdívka je lepší:D:D) a ještě se takhle spolčuje s nepřítelem. Tsss, zaslouží si ránu právě od Horáce hezky mezi oči. Vůbec, ale vůbec se mi nelíbí. A nelíbil se mi ani u Flanagana, blb jeden, a jeho chování se mi nelíbí ani tady (což samozřejmě je super, že mě 'nutíš' ho nemít ráda:D).
Jinak Will s Gilanem jsou boží. Viděla jsem je, jak se nad ní sklánějí, naprosto přesně. Myslíš, že Cuk a Blaze taky drbali?:D Jako 'Hele, kdo je to?' - 'To nevím, ale až ji uzdraví, myslíš, že nám dá jablíčko?'.
Skvělá byla i ta část s Haltem (já vím, byli tam i jiní, ale přiznejme si to na rovinu, Halt je prostě boží). Jak se stal terčem nájezdu dětí!:D:D:D Ta malá postavička, co se kácí do sněhu pod mrňaty. Vidět to Horác s Willem, Crowley a Gilanem, tak se hezky zasmějou. :D:D Přemohl tolik válečníků a nakonec ho povalí škvrňata. Hihi.
A jak mu Paulina 'říkala', že NEMÁ MLUVIT SE SVÝM KONĚM. A Halt okamžitě přemýšlel, jak to ví. No, my to víme!:D:D (Zajímalo by mě, jestli má každý hraničář něco specifického? Třeba jestli Will hýbe obočím nebo tak.)
A konec... No, co ti mám říct. Další otázky, další otázky, málo odpovědí!:D:P
Ten Xander na začátku konce byl super. Sice tam byl jen zmíněný, ale stejně mi zacukaly koutky.
Jsem ráda, že jsi 'navštívila' naše hrdiny z předchozí povídky, ze které tahle volně vychází. :) Bylo to fajn.
Táááákže. Chtělo by to další kapitolu. Máme víkend, učení není důležité (a všichni to víme)... A inspirace určitě přiletí a zůstane. :D
Bylo to supeer!:))) Moc. Paní Talentovaná.
Pac a pusu od Horáce.

2 Hanka Hanka | 8. března 2014 v 13:21 | Reagovat

Vážně se čím dál tím víc musím sama sebe ptát, kdo asi Edie je. A kdo byl její otec a... No je toho spoustu. :o) V každé kapitole si pro nás připravíš něco, co vyvolá hrozně moc otázek, ale zodpoví jich tak málo, Fluffy. A to se mi líbí. :o) Jsem vážně moc zvědavá, jak se to všechno vyvrbí. :o)
Fluffy, bylo to skvělé, jako vždy. :o) A moc jsi mě pobavila zmínkou o Haltovi a jeho prasynovcích. :o)

3 Fluffy Fluffy | Web | 8. března 2014 v 13:48 | Reagovat

Holky, moc vám oběma děkuju. =) Upřímně, je dobře, že je tu zatím víc otazníků než odpovědí, ale pomaloučku polehoučku se dozvíte všechno. =)

A jsem moc ráda, že se vám Halt líbil. =D Hrozně mě to bavilo psát. =)

Děkuju! =)

4 RenyNew RenyNew | 9. března 2014 v 17:57 | Reagovat

Fluffy, za prvé se ti musím omluvit, že komentuju až teď. Nějak nebyl čas si k tomu v klidu sednout a napsat komentář... tak promiň :).

A za druhé... ohromila mě délka kapitoly (ehm... to jsi vždycky psala ty mě, viď? :D). Vážně skvělé počtení...

Za třetí... přijde mi to čím dál víc takové krásně flanaganovské... vážně, Fluff, jestli někdo z nás umí psát "po flanaganovsku" jsi to ty :).

No a konečně k ději. Melaron je prevít. Jak říká i Patt, nesympatický byl vždycky a teď je meganesympatický! Prevít jeden... a má něco proti Horácovi! Kdo může mít něco proti našemu milovanému úžasnému Horácovi? :D :D :D Jedině prevít...

Will a Gil... já to prostě musím napsat. Will při smrkání troubí jako slon! Propánakrále, Fluffy, ta věta mě naprosto dostala! Já se musím přiznat, o mě plno lidí tvrdí totéž. Já vím, u holky docela problém. Holka by neměla troubit jako slon. Ale klukovi, zvlášť klukovi jako je Will to každá klidně promine. A mě osobně je teď daleko bližší :D :D.

Halt. Halt a Abelard. Halt a dítka. Halt a Paulina. Zkrátka, Halt a "jeho scéna" je bezkonkurenční. Miluju Halta v téhle situaci. Je to tak nějak zvláštně milé... až roztomilé :D.

A konečně Edie? No nevím, nechám se překvapit...

Fluffy, moc se ti to povedlo! Hraničářova dcera je ještě o stupeň lepší než báječná Hra o čas....

5 Fluffy Fluffy | 9. března 2014 v 19:16 | Reagovat

[4]: Reny, hrozně moc ti děkuju za komentář! Ohromně mě potěšil! =)

Meralon je prevít. =D Líp bych to ani já nenazvala. =D Kdokoliv, kdo má cokoliv proti Horácovi nemůže bejt můj kamarád. =D

A Edie... snad se vám všem zalíbí. =) Ostatně sami uvidíte. =)

Díky moc! =)

6 Kačka Kačka | 26. března 2014 v 10:06 | Reagovat

Moc se těším na další kapitolu doufám že tady bude brzo!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama