První hraničář - 5. kapitola

16. února 2014 v 14:35 | Fluffy |  První hraničář
autorka: Isabella


Eyan střílel do jednoho terče, pak zas do druhého, který byl o kousek dál. To mělo, podle strýce, zabraňovat tomu, aby si příliš zvykl na určitou vzdálenost. Po každé tedy musel zaměřit na jiný terč.


Eyan se už učil střílet z luku přes čtyři roky a jeho úroveň byla vysoko nad průměrnými lukostřelci. On ale nebyl cvičen jako normální lukostřelec, a tak cvičil a cvičil, až byl strýc spokojen. Ne že by to dal nějak moc najevo. Bez obalu řečeno, Edran měl smysl pro suchý humor, nikdy se příliš neusmíval a často zvedal obočí. Když byl Eyan malý, strýc ho upřímně děsil. Za deset let se ale z bratrů a jejich učitele stali nerozluční přátelé a spojenci. Stala se z nich rodina.

Aniž by si to ale uvědomoval, nenaučili se jen zacházet se zbraněmi. Začali se čím dál víc podobat svému strýci. Naučili se používat suchý humor a nikdy se moc neusmívali, jen zvedali obočí.

Eyan se spíše než na hradě pohyboval ve vesnici a v okolí sídelního města doprovázel strýce na jeho cestách. Někdy zajali bandu loupežníků, jindy řešili problémy ve vesnicích.

Lidé je začali poznávat podle jejich strakatých pláštěnek a prokazovali jim úctu, až se jich báli, pro jejich umění ovládat zbraně. Pro obyčejné vesničany bylo nepředstavitelné, že postarší muž a sotva odrostlý mladík dokáží pochytat bandu loupežníků, kterých se všichni báli. Nepřesvědčilo je ani to, že dvojice byla ozbrojena luky a meči, navíc to byli vytrénovaní bojovníci a většina loupežníků měla jen větší klacky a pár jich měla rezavý nůž a jejich inteligence nebyla valná.

Pláštěnka Eyana s Edranem navíc vždy dobře skryla, a tak loupežníci všem vykládali, kupříkladu, že vyšli ze stromu, což zavánělo magií.

Na pláštěnky byl Eyan moc hrdý, byl to jeho nápad. Jeho strýc vždy používal hnědo zelené oblečení. Eyna zkusil hnědou pláštěnku lehce obarvit do zelené, a tak na ní vznikly fleky, které dokonale splynuly s lesem.

Také ho napadlo, že by u sebe mohl mít nůž. Saxonský nůž mu dokonale vyhovoval. Byl dlouhý a dobré kvality.

Rozhodl se cvičit také svého koně. Pro pohyb v lese nemohl mít těžkopádného bojového koně. Potřeboval koně, který se stane jeho přítelem a spojencem. Začal učit tedy jednoho koníka, kterého si sám vybral. Byl menšího vzrůstu a Eyan by přísahal, že má v očích veselé jiskřičky.

Edran pozoroval počínání svého synovce se vzácným úsměvem na rtech. Všechny jeho změny byly smysluplné. Našel také jednoho kováře, který byl dlouho na cestách a díky svým poznatkům dokázal s Eyanem vykovat meče a nože vynikající kvality.

Navíc každou volnou chvíli strávil se svým koněm, který mu byl naprosto oddaný. Po letech výcviku vychoval ze sotva odrostlého hříběte neocenitelného přítele, který ho upozorňoval na případné nebezpečí.

Eyan se stal jeho neocenitelným společníkem. Edran musel uznat, že je mnohem lepší bojovat po boku mladého přítele nežli bez něj. Už to zkrátka nebyl věčně zvědavý kluk se spoustou otázek. Stal se mladým samostatným mužem, kterému už chyběly jenom zkušenosti, kterých, kvůli svému věku, neměl mnoho.

"Za chvíli bude lepší než já. " pomyslel si odevzdaně, ale šťastně.

***

Derin si unaveně lehl na postel. I když se mu klížila víčka, stále mu nedaly spát jeho roztěkané myšlenky. Nevěděl proč, ale stále musel myslet na otce. Proč vlastně odsud odešel? Co bylo příčinou toho, že nechtěl vést život jako jeho bratr a nyní jeho synové? Co se stalo? Kvůli čemu odešel? Nakonec ho však únava přemohla a on usnul. Ale ani ve spánku ho vzpomínky nepřestaly trápit.

Na všechno si vzpomínal. Na ten křik plný bolesti, na oheň z chalup, který šlehal vysoko k obloze, na ten strašný strach, který cítil, když se snažili uniknout a na tu velkou bolest, kterou po tom všem prožíval. Na všechny šťastné vzpomínky z jeho rodné vesnice, při kterých se mu chtělo plakat. Na svého otce.

Vzbudil se z noční můry úplně zpocený. Mohlo být asi poledne. Rozhodl se, že si tady moc neodpočine. Venku bylo ale příjemně teplo. Slunce svítilo a celé město okolo hradu žilo. Derin vyklonil hlavu z okna a jeho pohled se stočil směrem k lesu a usmál se. Už se rozhodl, kam si půjde odpočinout.

Převlékl se do normálního oblečení. To, jaké nosívali obyčejní lidé. On, jako králův poradce, měl drahou tuniku s odznakem jeho hodnosti. Vzal si tedy novou košili a kalhoty. Potom si vzal meč. Tím však celý dojem obyčejného měšťana zcela pokazil. Pokrčil nad tím rameny. Svého meče se nehodlal vzdát.

Vyšel ze dveří. Sešel schody věže až dolů na nádvoří. Málem ho přemohl zvyk zase všechny stráže zkontrolovat, ale ovládl se. Namísto toho šel pomalu ke hradní bráně. Stráže se okamžitě postavili do pozoru a zdravili ho. On se pousmál, odpověděl a prošel dál. Úsměv mu však na tváři nezvykle zůstal ještě dlouho, protože výraz stráží při pohledu na něj stál opravdu za to.

Derin šel dál městem a rozhlížel se. "Jak dlouho už jsem neměl den volna," pomyslel si.

Šel dál do lesa, který byl pro něj druhým domovem. Vykračoval si pěšinkami a volil záměrné okliky, aby se co nejvíc prošel. Když dorazil k chatě, už zdálky slyšel matčin hlas, který stavěl jeho bratra a strýce do latě.

Leanor byla naštvaná na oba, protože se věnovali všemu jinému než domácím pracím. Stáje byly vyčištěné, aby koně měli pohodlí, ale s chatou jí nikdo nepomohl.

Eyan tedy umýval podlahu a Edran nosil vodu. Podle jejich výrazu Derin soudil, že se jim to vůbec nelíbí, ale čelit rozzuřené Leanor si netroufli. I když před nedávnem pochytali loupežnickou bandu, proti téhle strašné ženské, jak ji strýc nazval, se ale jít neodvážili.

Derin se tedy opřel o kmen stromu a s úsměvem na rtech si vychutnával, jak matka ty dva peskuje. Trvalo asi půl hodiny, než mytí podlahy skončilo. A on si vybral zrovna tuto chvíli, aby sehrál svůj příchod.

Eyan zrovna vyléval špinavou vodu.

"Ahoj, bratříčku, dělali jste velký úklid? Jak vám to šlo?" zeptal se ho Derin.

"Šlo nám to docela dobře, ale bylo by to ještě lepší, kdybys místo schovávání za stromem taky přišel pomoct," odpověděl, aniž by se na bratra podíval. Ten na něho jen zíral.

"Abych odpověděl na tvou nevyřčenou otázku. Upozornil mě na tebe Moi." A při těch slovech ukázal na nevelikého ryzáka, který se pásl opodál. Ten, aby podpořil slova svého pána, souhlasně zařehtal.

"Vycvičil jsi ho velice dobře. Ještě jsem neviděl, aby kůň takhle upozorňoval na nebezpečí." Derin při těch slovech pomalu popošel ke koníkovi. Natáhl ruku a čekal. Kůň ho chvíli pozoroval, pak k němu o kousek popošel a drcl do něho. Derin ho pohladil po šíji a po nose. Kůň se ho vůbec nebál.

"Derine!" Leanor vyběhla z chaty a objala syna "Co ty tu děláš? Nemáš být na hradě?"

"A já myslel, že mě ráda uvidíš, a ty máš zatím samé otázky," diplomaticky odpověděl, aby nemusel své matce říct, že dostal volno od krále, protože byl tak unavený, že se sotva držel na nohou.

"Neboj se, už žádné otázky. Ale teď se musíš pořádně najíst a odpočinout si. Vypadáš hrozně," dodala, když vcházela do chaty.

Derin se chtě nechtě musel usmát. Nikdo vás nepochválí víc než vaše matka, nebo ne?

Všichni se sešli vevnitř, kolem velkého stolu, kde jim Leanor prostřela k obědu, který byl, jako obvykle, výtečný. Potom, protože neměli nic lepšího na práci, seděli, povídali si a pili kávu s právě napečenými koláčky.

Edran pak všem připomněl, že Eyan přece ještě dnes musí cvičit. Na to se s mladším bratrem oblékli do velice zvláštních strakatých pláštěnek, vzali luky a vyrazili do lesa.

Derin si natáhl deku vedle krbu a spokojeně ležel. Leanor usedla k vyšívání. Už se stmívalo, když se Eyan se strýcem vrátili.

Zrovna si pochutnávali na výborné večeři, když někdo nevybíravým způsobem zabušil na dveře. Všichni se zarazili a podívali se jeden na druhého. Bušení se ozvalo. Leanor vstala a šla otevřít. Venku stál mladý sloužící z hradu, soudě podle erbu na jeho tunice, který sotva popadal dech. Když na ni pohlédl, jeho oči se rozšířily zděšením. Ta jen ladně zvedla obočí, jak se to mimoděk naučila od synů a Edrana.

Derin se zvedl od stolu, aby se také podíval na nezvaného hosta. Když ho muž uviděl, viditelně si oddechl.

"Můj pane, hledám vás. Tedy byl jsem vyslán, abych vás našel, králův příkaz, je to velice nutné. Já jsem tak rád, že jsem vás našel," začal plést páté přes deváté.

Derin se na něho zamračil. "Co se děje? Co na králův příkaz? To si mi měl tohle říct, že jsi rád, že si mě našel?" zeptal se.

To sloužícího probralo. "Ne, můj pane. Byl jsem vyslán na králův příkaz, abych vás našel a přivedl do hradu. Je to velice nutné," říkal soustředěně.

"A co se stalo tak hrozného, že můj syn se musí teď okamžitě dostavit?" otázala se Leanor.

"Gorlan vypálil několik pohraničních vesnic." Při těch slovech viditelně všichni zbledli a Eyan, který se taky přišel podívat, co se to u dveří děje, sáhl po meči.

"Byla vypovězena válka," pokračoval sluha.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fluffy Fluffy | Web | 16. února 2014 v 14:40 | Reagovat

Is, další perfektní kapitola. =) Eyan se zdá jako ten správný prototyp hraničáře. =) A je rozhodně nápaditý - pláštěnka, cvičený koník a saxonský nůž. =) Líbí se mi, že si to všechno vlastně dělá sám. =D Vím, že teď už na to mají hraničáři lidi, ale tohle je přesně takové, jak si to představuju, že by to mohlo začít. =)

A upřímně mě taky docela zajímá, proč jejich tatínek vlastně odešel od hradu. =) Doufám, že nám to někde poodkryješ. =)

Moc se těším na další díl. =)

2 Hanka Hanka | 18. února 2014 v 19:31 | Reagovat

Tak už se nám tu začínají rýsovat pořádní hraničáři. Edran mi vážně hrozně připomíná Halta. :o) Jinak ten konec byl vážně překvapivý, už se nemůžu dočkat další kapitoly. :o)

3 isabella isabella | 21. února 2014 v 18:13 | Reagovat

Jsem moc ráda, že se vám povídka líbí. Nová kapitola bude doufám brzy :).

[1]:  Fluffy, abych poodkryla své plány :). V příběhu bych určitě chtěla poodkrýt tajuplný příběh Derinova a Eyanova otce. Uvidíme, jak ale do povídky zakomponuji. Vypadá to tedy spíš na samostatnou povídku :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama