Hraničářka - Epilog - Setkání

22. prosince 2013 v 14:30 | Fluffy |  Hraničářka
Reny mi poslala na mail epilog k povídce Hraničářka - původně ji nechtěla ani dokončit, ale nakonec se přemluvila a poslala nám poslední rozloučení s Liou. Takže, Reny, moc ti děkujeme, že si můžeme přečíst, jak to s Liou dopadlo. ;)

autorka: RenyNew


Hraničářka - Epilog - Setkání

"Lio!" ozval se zpoza dveří hurónský hlas, který zněl zjevně potěšeně. A taky povědomě. Hraničářka pomalu nakoukla do místnosti.

"Sir Matthew?" podivila se překvapeně. Čekala tu leckoho. Halta a Paulinu, Willa s Alyss, Gila a Jenny, dokonce i královský pár Kasandru a Horáce. A skutečně, Willovi a nějaký čas už i její přátelé, tu všichni do jednoho byli. Popravdě netušila, jak se mohli do nepříliš velké hraničářské chaty vejít. Sira Matta, jak mu v duchu tajně říkala, tedy toho sira, který byl původně hlavním podezřelým na její prověřovací misi v Martinsyde, tu rozhodně nečekala.


"Osobně," přitakal s úsměvem. Byl to úplně jiný sir Matthew než tehdy v létě. Vzhledem k tomu, čím si bojový mistr kdysi prošel, to dívku těšilo. Zřejmě se s tím už vyrovnal. Konečně vešla do místnosti a štíhlý mladík, který až doteď stál opodál všeho dění, s ní ruku v ruce, ji následoval. Dveře, kterými sem profukoval prosincový vzduch, rychle zaklaply.

"Ale, kohopak nám to vedeš?" zajímal se okamžitě host z Martinsyde. Oproti tomu, Will, Horác, Alyss i Jenny už od stolu vítali starého kamaráda.

Nejvíc ten pohled těšil právě dnešního hostitele. Mladý hraničář byl moc rád, že to období napětí mezi ním a Liou je nadobro pryč. Tu misi jim to tehdy pěkně zkomplikovalo. Ačkoli, komplikovaná byla už od samého počátku. Biannca, problém s příjmením, vzpoura nevzpoura… a konečně Liino zmizení.

Vtrhnul tehdy do dveří Hectorovy chaty, s domněním, že tam najde Liu, která utekla poté, co ho ve vypjaté situaci políbila. Připravoval se na zázračný proslov, který by všechno vyřešil, což byla neskonale naivní představa. Nicméně, po nekonečných minutách odhodlávání v chatě nenarazil na zkroušenou Liu, nýbrž na Hectora - což bylo pochopitelné, Halta - co bylo ještě také pochopitelné, ale také barona a sira Matthewa - a to už bylo přinejmenším zvláštní. Nepochopitelné asi ne. Zvláštní.

Nepochopitelné se mu zpočátku zdálo to, co mu okamžik na to prozradil Halt. Celá prověřovací mise, celé to povstání na hradě Martinsyde, celé pátrání po škůdcích království, celé to bylo smyšlené. V první chvíli Will zůstal jako opařený. Smyšlené? To jako… doopravdy? V první chvíli mu to připadalo jako jeden veliký podfuk, na něj, ale hlavně na Liu. Na hradě pátrali zbytečně. Nic se nestalo! Jak to propánakrále hodlají Lie říct? A co, propánakrále, vlastně tedy měli vyřešit? Jak na něco takového mohl Halt přistoupit? Kdo to vlastně vymyslel? Crowley?! To snad ne… To se mu hlavou honilo tenkrát. Teď už ne. Už to pochopil. Zaprvé, Lia nebyla hraničářský učeň oficiálně, takže ji ani nemohli poslat na oficiální misi. Zadruhé, mělo to prověřit schopnost hraničářky nenechat se ovlivnit příliš jednoznačným obviněním. To už se stalo přece nespočetněkrát. Třeba tehdy v Norgate si Will taky dlouho myslel, že ten špatný je Orman… Hraničář musí mít oči stále otevřené. A zatřetí, jak tehdy prohlásil Halt, i když se to zdá nemožné,i v Araluenu je občas klid… Dnes se nad tím Will dokázal i usmát.

Ale ani dneska vlastně pořádně netušil, jak by ta jejich mise dopadla, kdyby Lia tehdy neutekla do lesa, kde narazila na ty dva pytláky…

"Řeknu vám, mladíku," rozléhal se Willovou chatou sirův hlas, "lépe jste si vybrat nemohl!" poukazoval při tom na hraničářku. Mladík se na ni otočil a nesměle se usmál.

"No myslím," promluvil do toho Horác, "že si vybrala spíš ona jeho!" Ozvala se salva smíchu. Dokonce i Liu to rozesmálo. Je pravda, že ten, kdo jednal, byla spíš ona…

"Tak či tak, tohle děvče dokázalo polapit nejhorší pytláky v Martinsyde! A sama! S tou se v životě neztratíte…"

Ano, pytláci, vzpomněla si hraničářka.

Plížila se tehdy za nimi, bez luku a v dlouhé sukni! Skoro nepřipravená. Ale to oni mohli za Bianncino zranění. Jinak už lénu být v tu chvíli užitečná stejně nemohla. Riskla to. Sledovala je celý den a trnula, kdy ji objeví. Neobjevili. Věděla, v noci musí jednat. Síly jí pomalu docházely, celý den nejedla, napila se jen jednou, u studánky. Další den pronásledování by nezvládla. Jenže sebou měla jen vrhací a saxonský nůž a válečky.

Když se pytláci v podvečer utábořili v údolí, počkala, až alespoň jeden z nich usne. Počítala s tím, že se budou střídat na hlídkách. Když si po hodině a nějaké té chvíli byla jistá, že první z nich už tvrdě spí, zatímco druhý začíná ve své bystrosti polevovat, rozhodla se jej napřed znejistit. Napodobila houkání sovy. Muž se několikrát ohlédl, ale potom opět ztratil zájem. Znovu zahoukala a - náhle se ozvala odpověď. Ozvalo se zahoukání skutečně sovy! Propánakrále, to je skvělé, napadlo ji. Houkání odvedlo pytlákovu pozornost. Lia v měla v ruce připravený vrhací nůž. Jediným nacvičeným pohybem jej vrhla tak, aby pytláka přišpendlil oblečením ke stromu, u kterého seděl. Muž překvapením vyjekl. Uslyšel jen rychlý hvizd, jako okolo něj něco rychle prolétlo a pak úder. Polekaně se rozhlédl. V tu chvíli si uvědomil, že se nemůže pořádně hnout. Až teprve poté zaregistroval nůž, kterým byl přišpendlený ke kmeni.

Lia neváhala. Během doby, kdy pytlák teprve zjišťoval, co se vlastně děje, se rychle přesunula blíž a dalším naučeným pohybem použila u hraničářů poněkud opomíjené válečky. Jak se ale hodily, když nebyl po ruce luk! Omráčily pytláka, a tak už před ní stál jen jeden protivník. Vlastně ležel, spal. Alespoň v tom domnění byla ona. Jenže hluk způsobený zneškodněním prvního pytláka toho druhého probudil. A teď už se s nožem v ruce blížil přímo k ní. Všimla si ho na poslední chvíli. Jen o vlásek unikla výpadu. Na svou obranu už měla jen saxonský nůž. Na boj byl nejlepší, nepochybně. Jenže pytlák byl zase nepochybně o mnoho silnější. Lie nezbývalo než se jen pokoušet odrážet údery a doufat. Tušila, že vyhraje jen stěží. Uskočila, když kolem ní čepel mužova nože prosvištěla obrovskou rychlostí. Pak uslyšela tupou ránu. Tma! Díkybohu, tma! Pytlák zakopnul. Nebyl čas na váhání. Rychle popadla provaz, který naštěstí pytláci nosili sebou. Hbitě - ještě dezorientovanému protivníkovi, svázala nohy. Vyhráno ale nebylo. Stále se prudce oháněl nožem. Musela mu ho vzít. Ale jak? Luk! Jak by teď potřebovala luk! Šíp... Anebo alespoň další provaz. Nebylo čas jej hledat, ačkoli to mohl být. Pohledem zavadila o falešný lem sukně. To by… Saxonským nožem rychle ořízla pruh látky z horní části sukně. Muž ležel obličejem k zemi, takže mohla rychle látku provléknout kolem ruky a zajistit paži s nožem přišpendlením k zemi pomocí Saxonského nože. Věděla, že látka nevydrží dlouho. Ale musela mu alespoň vzít nůž. Muž už nemohl paží tolik pohybovat, takže Lia na paži přiklekla, prudce uchopila nůž a zabrala. Protivník se vzepřel, Liina ruka sjela po čepeli a ona tiše sykla. Pak ale zavřela oči a i přes bolest v dlani znovu zabrala. Tlak povolil. V ruce držela protivníkův nůž.

"Přines nůž, Wille, budeme podávat Jennyinu slavnostní večeři…" řekla Alyss, přinášela talíře a v patách jí byla vyhlášená kuchařka Jenny, nesoucí pečeného krocana. Popravdě to byl asi jediný zástupce drůbeže, který mohl nasytit celé dnešní osazenstvo Willovy chaty.

"Zajdu tam," nabídla se Lia. Will, který byl právě v živé debatě s Horácem, se na ni vděčně usmál.
"Také pomůžu," nabídla se Kassandra, "Alyss, co je ještě třeba donést?"

Alyss razantně zavrtěla hlavou, "Kassandro! Vždyť jsi královna! Nenechám tě nosit jídlo na stůl ve vlastním domě! " zasmála se. Ale Kassandra trvala na svém.

"V mém domě," pravila ironicky, "mě k tomu taky nikdo nepustí."

"A to ti vadí?" podivil se Horác a pohlédl překvapeně na svou ženu.

"Někdy víc než by se mohlo zdát…" odvětila královna, ale usmála se na něj. Ty ženské mají ale nápady, napadlo jej.

Lia mezitím vstala a Kassandra ji pochopitelně následovala.

"Chybí ještě příbory," povzdychla si paní domu. Věděla, že královně nelze odporovat. A nejen kvůli jejímu postavení.

Tenkrát v Hectorově chatě chyběla Lia. Bylo to už několik hodin po Wilově příchodu. Ten se mezitím vzpamatoval z šoku poté, co se dozvěděl o pravdě ohledně mise a znovu si vzpomněl na budoucí hraničářku. Řekl o tom ostatním. Včetně toho, co tomu přecházelo. Nemělo smysl zastírat. Moc příjemné mu to ale zrovna nebylo.

Hector s Haltem se shodli na tom, že ji musejí najít. Kdo ví, co se může dívce v Liině situaci honit hlavou. Rozhodli se, že se rozdělí. Hledat společně by nemělo smysl. Lesy v Martinsyde byly rozlehlé.
Na zvláštní úkaz narazil Hector. Na první pohled to s mladou hraničářkou vůbec nesouviselo. Pytlácká past, do jejíhož sevření byla vklíněná větev. Pytláci léno už nějaký čas trápili. Hector se po nich už nějaký čas porozhlížel. Až doteď v celku marně. Tohle bylo vážně zvláštní. Vydal se po čerstvých stopách, které od místa vedly. Pro oko obyčejného člověka byly neviditelné. Ale pro hraničáře…

Na koni mu cesta netrvala tak dlouho jako dívce. Po cestě narazil ještě na několik takových pastí. A potom zahlédl něco nečekaného. Místo neslo znaky po táboření, ale také po souboji. U stromu byli dva svázaní muži a vedle nich… dívka, která je hlídala s výstražně vytaseným nožem v ruce. Tu druhou měla obvázanou kusem látky, pocházejícím zřejmě z její sukně. Mohla to být jedině hraničářka. Takže Lia.

Když uviděla Hectora, spadl jí kámen ze srdce. Pytláky sice přemohla, nedokázala si však představit, co s nimi, dál. Sama je k Hectorovi odvést nedokázala, na hrad také ne. Navíc si nebyla jistá, za jak dlouho se jim podaří vymyslet plán, jak se osvobodit. Ač hraničářka, proti dvěma mužům by už zřejmě znovu neměla šanci. Měla zraněnou ruku, už svítalo a navíc, teď byli oba vzhůru.

Hector byl záchrana!

"Jak se má Hector?" zeptala se Lia sira Matthewa. Cítila k postaršímu hraničáři velkou vděčnost. Doufala, že se má dobře.

"Skvěle, řekl bych," odpověděl sir s úsměvem, "bude se ženit."

Ozvalo se zakuckání. Haltovi z té zprávy zaskočilo.

"Cože se bude? Ženit? Ten šedivý vlk samotář?" řekl pak s podivem. Gilan, Horác a Will se neubránili smíchu. Šedý vlk samotář!

"To říkáte zrovna vy?" popichoval Horác.

"Koho si bude brát?" chtěla vědět Lia. V Martinsyde moc lidí neznala, přesto…

"Alici. Alici z královské kuchyně!" odvětil sir. Teď málem zaskočilo Lie. Alici? Zrovna Alici? Z celého Martinsyde znala blíže jen ji a Helen. To je, panečku, náhoda!

"Konečně!" promluvila do toho Jenny, "Konečně si další hraničář vezme kuchařku! Doteď to vypadalo, že Gill je zvláštní případ. Když tu jinak máme samá diplomaticko-hraničářská manželství," prohlásila se smíchem, zatímco jí Gillan ovinul ruku kolem pasu.

Chata byla opět plná smíchu.

I tehdy u Hectora v chatě bylo docela veselo. Lia se našla, navíc polapila hledané pytláky, takže žádného dalšího prověřování nebylo třeba. Navíc to ani nebylo moc dobře možné. Když Will věděl, jak to je. Bylo načase říct pravdu i Lie. Vzala to překvapivě dobře. I když, chvíle zklamání ji čekala stejně jako Willa. Ale ta netrvala dlouho.

Všichni tři, Lia, Will i Halt by se tak tehdy mohli vydat domů. Jenže byl tu ještě jeden problém. Biannca. Potřebovala ještě pár dní, než se jí noha zotaví docela. Těch pár dní měli všichni hraničáři strávit u Hectora v chatě. Zpočátku to byl pro Willa i Liu trochu problém. Po to všem. Ale během hledání Lii si Will uvědomil, co přesně jí musí říct. Lia si během pronásledování pytláků také leccos v hlavě srovnala. Den před odjezdem se opět setkali u Cuka a Biannci ve stáji. Opět neplánovaně. Ale tentokrát oba po rozhovoru, který mezi nimi proběhl, odcházeli s lepším pocitem. Nebylo to štěstí. Ale ani zármutek.

Následující den se rozloučili s Hectorem. Na hrad zajeli ještě během těch pár dní předtím. Museli vysvětlit, proč odchází. Nevěděli, co vlastně říct. Pravdu, nebo to dohrát do konce? Nakonec se rozhodli jen pro poloviční pravdu. O tom, že v hraničářském sboru bude v budoucnu i žena, nemusí se hned každý vědět. Odhalili Willovu totožnost. Ve stájích to způsobilo patřičný rozruch. Tony zůstal překvapeně stát, když mu to Will řekl. Pak se s ním rozloučil přátelskou herdou do zad. S koňma to umíš, Wille Dohodo, vážně…

Pak už je čekala cesta domů. Pro Liu to mělo ještě speciální význam. Misi sice nesplnila podle plánu, nicméně prokázala službu království jiným, užitečnějším způsobem. Stříbrný dubový list ji neměl minout.

Pár týdnů na to se konala svatba Horáce a Kassandry. Den předtím se rozhodli na hrad Araluen pozvat všechny Horácovy přátele z redmontské opatrovny. Jelikož ale Will a Alyss byli nejen mládencovi kamarádi z dětství, ale v současnosti i pár, bylo jasné, že Jenny by se cítila trošku odstrčeně, když s Horácem měla být na setkání pochopitelně i Kassandra. Tak pozvali Jenny i s Gilanem. Jenže, byl tu ještě Geogre. Ten svoji dívku neměl. Horác nechtěl, aby se mezi nimi kamarád cítil jako páté kolo u vozu. Pak si vzpomněl, že Will se přeci spřátelil s tou mladou hraničářkou. Netušil, že jejich vztah byl mnohem komplikovanější. Poprosil tehdy kamaráda, aby Liu pozval také. Willova první reakce byla něco ve smyslu: "To chceš dávat dohromady pana paragrafa se slečnou hraničářkou? Vážně?" Horác jej přesvědčil, že přesně to má v plánu. Will nakonec souhlasil.

"Tak a tady je slavnostní večeře pro naše věrné přátele ve stáji," prohlásil Will a nesl koš plný červených jablíček. Ty má Cuk nejradši…

Zejména hraničářské osazenstvo chaty to ihned zvedlo od stolu. Postupně se všichni čtyři hraničáři ve společnosti dvou kurýrek, jedné kuchařky, jednoho písaře, jedné královny a jednoho krále přesunuli do stáje. Zastihl je tam nečekaný výjev. Liina Biannca ležela na slámě, hned vedle ní Willův Cuk. Láskyplně se o sebe opírajíce si povídali svojí tichou řečí. Pohledem.

Ostatní koně stáli nezúčastněně opodál.

"Ehm, myslím, že je nebudeme rušit," prohodil s Will při tom pohledu. Věděl, že už tenkrát se do sebe jejich koně zakoukali. Teď se viděli po dlouhé době. Neměli by jim upírat příležitost být spolu. Will takové odloučení dost dobře znal. Kvůli hraničářským povinnostem nemohl být s Alyss tak často, jak by si ve skutečnosti přál.

Pomalu vycouval ze stáje. Koš jablek nechal uvnitř.

"Ehm… nenecháme je… o samotě?" ozvalo se nesměle po Liině levici. Bylo to snad poprvé od chvíle, kdy je Will navzájem představil, co mladík, snad George, promluvil.

Lia musela v duchu jen souhlasit. Připadala si tu trochu jako páté kolo u vozu. Kassandra s Horácem měli před svatbou, zamilovanost z nich čišela na desítky mil. Jenny s Gilanem na tom byli obdobně. O Willovi a Alyss nemluvě… Oči měly všechny páry stejně jen pro sebe.

"No… asi máš pravdu… Georgi?" Ten otazník za jménem se pokusila skrýt, ale neúspěšně. Mladík se jen plaše usmál. Přes Liin souhlas se neměl k odchodu. Tak se zvedla jako první.

"Jdeme?" zeptala se přímočaře.

"Ehm… jasně," souhlasil překvapeně George. Zamířili dál do královské zahrady.

"Tak ty jsi písař?" zeptala se, čistě konverzačně. Nevěděla, jaké jiné téma nahodit.

"Ano." Tak otázka jej zřejmě potěšila. "Vyučil jsem se v redmontském lénu u mistra písaře a v současné době zastávám funkci obhájce…" Náhle byl zcela ve svém živlu.

Ve svém živlu byl Horác. Coby král se - vlastně v legraci -, rozhodl u příležitosti dnešního slavnostního večera pronést slavnostní přípitek. Pozvedl číši vína - která se sem, do hraničářské chaty, popravdě moc nehodila, ale Lia věděla, že je Will a Alyss dostali od Lady Pauliny k svatbě, a začal s úsměvem od ucha k uchu řečnit.

"Dnes, na Štědrý den, připíjím já - Horác I. řečený -"

"- Kurokuma!" prohlásil do toho se zcela vážným obličejem Will. Horác se na přítele pobaveně ušklíbl.

"Samozřejmě, že máš pravdu Wille," pokýval hlavou Horác. Mladý hraničář pokrčil rameny.

"Jen jsem ti chtěl pomoct…" prohodil mimochodem.

"Jako kluci," špitla Kassandra směrem k Alyss. Horác se rozhodl pokračovat v přípitku bez dalších průpovídek.

"- připíjím tímto vínem na krásný zbytek tohoto skvělého roku, na budoucího královského potomka, stejně jako na budoucího potomka s krví hraničářko-diplomatickou, a doufám, že se brzy dočkáme i spojení skvělého šermířského umění tady Gilana a mistrovského kuchařského umu naší Jenny…" Jmenovaní nejprve pohlédli na sebe, potom nastejno na Horáce. Byl v tu chvíli popravdě rád, že Jenny netřímá v ruce oblíbenou vařečku…

"- to už taky rovnou můžeš připít na budoucího potomka Cuka a Biannci, když jsi u toho," prohodil Gilan s úšklebkem. Horác vážně pokýval.

"-ano, na to samozřejmě připíjím také. Ale hlavně také na Halta a Lady Paulinu, aby jim budoucí vnouče dělalo jen samou radost, na našeho hosta, sira Matthewa, aby měl v martinsydské šermířské škole samé skvělé žáky a…" zarazil se. Všichni upřeli své zraky na poslední nejmenovanou dvojici. Copak si Horác připravil na ně?

"... a na Liu a George, kteří nám zcela potvrdili pravidlo, že protiklady se přitahují!"

Bylo to několik dní po královské svatbě. George ve své pracovně se ale už opět pilně věnoval spisům a paragrafům. Samotného jej překvapovala neobvyklá nesoustředěnost, která jej trápila už od toho neformálního setkání bývalých chráněnců redmontské opatrovny. Nikdy s tím nemíval problémy. Ale teď…

Vzpomněl si na Lianu. Na tu hraničářku, co ji mezi ně přivedl Will. Oba tam byli trošku navíc. Snad to jej donutilo ji oslovit. A ona souhlasila, že páry nechají o samotě. Šli se projít do královské zahrady. Vyprávěl jí o své práci obhájce, ona zase o své misi, kterou absolvovala společně s Willem. Bylo to docela příjemné odpoledne…

Ona mu pak nabídla, jestli se nechce před odjezdem ještě někdy setkat. Zase si popovídat… Nesměle souhlasil.
Okenní rám vydal tichý skřípot. Do místnosti profoukl čerstvý vánek. Pak se ozval nepatrný zvuk našlapujících podrážek. Mladý písař překvapeně vzhlédl k oknu.

Ten pohled ho přinejmenším překvapil. Silně. Ve světle okenní tabule se rýsovala postava. Dívčí. V hraničářské pláštěnce.
"Liano…?" George jen stěží hledal slova. Těžko říct jestli kvůli zděšení, že sem vážně vyšplhala po vnější zdi, nebo ze záplavy zvláštního šťastného pocitu, že to je skutečně ona.

"Říkal jsi, že se ještě znova potkáme…" řekla. Jenže on měl tolik práce! A navíc… si netroufal za ní jít. "Takže když nemůže písař za hraničářkou, musí hraničářka prostě za písařem…" usmála se.

Usmála se moc hezky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | 23. prosince 2013 v 19:12 | Reagovat

Já to věděla! Věděla jsem, že se žádná vzpoura nekonala. :o)
Moc se mi líbí, jak to dopadlo - že si Lia někoho našla - a jsem moc ráda, žes povídku dokončila. Takže díky, Reny. :o)

2 Fluffy Fluffy | Web | 23. prosince 2013 v 19:19 | Reagovat

Souhlasím s Hankou, jsem ohromně ráda, že jsi nám ten konec nakonec naservírovala. =)

Bylo příjemné si Liu znovu připomenout a moc se mi líbilo, jak jsi to domyslela. =) Upřímně mě vůbec nenapadlo, že by to mohla být vzpoura pouze vymyšlená. Ani v tom nejdivočejším snu. =D Takže tě moc obdivuju, jak pěkně jsi ten příběh vymyslela a domyslela. =)

A že si Lia nakonec našla George? Mě to tak potěšilo! Dost se na něj zapomíná a to je podle mě škoda. Pan paragraf (to bylo výborný! =D) si to zaslouží. =) A tak pěkně to nakonec skončilo. =)

Díky moc, Reny. =) Tohle rozhodně bylo jedno z těch vánočních krásných překvapení. =) Děkuju. =)

3 RenyNew RenyNew | 24. prosince 2013 v 10:48 | Reagovat

[1]:

[2]: Holky, jsem moc ráda, že se líbilo. Co se týká toho jak jsem "pekně vymyslela" vymyšlenou vzpouru - to spíš bylo tak, že jsem nebyla schopná vymyslet jinou dobrou zápletku :).
I já sama jsem ráda, že jsem Liu dokončila. I když jinak, jsem jsme sama čekala.

4 mája mája | 4. ledna 2015 v 11:46 | Reagovat

pěkná povídka rozhodně píšeš výborně, ale občas mi některé jednání přišly trochu no asi nektere postavy vidim trochu jinak, ale libila se mi postava hectora a ze si nezapomnela na georgea a měla jsi originální zápletku to jo :) takže si dobrá, velmi dobrá

5 RenyNew RenyNew | 9. ledna 2015 v 8:36 | Reagovat

[4]: Díky za moc milý komentář. Chápu, že ti chování postav nesedělo, z dnešního pohledu bych to asi napsala trošku jinak a nebo bych možná Hraničářku nepsala vůbec... když to beru zpětně, Liiny milostné trable se vyhrotily v hrozně krátkém časovém úseku... Ale co, byla to jedna etapa mého psaní a nelituju jí... A pokud se aspoň trochu líbila, moc mě to těší ;)

6 Kačule Kačule | 13. března 2016 v 14:02 | Reagovat

Tvůj příběh byl super, ale je jasné, že jsem fandila Willovi a Alyss (Lia mi k Willovi moc neseděla =()

Povídku jsi zakončila bravůrně: "Takže když nemůže písař za hraničářkou, musí hraničářka prostě za písařem." To mi vykouzlilo úsměv na tváři.

7 Reny | vrchní kejklíř Will Reny | vrchní kejklíř Will | Web | 8. června 2016 v 14:55 | Reagovat

[6]: Děkuji za přečtení, Kačule :).
Musím se přiznat, že po celou dobu jsem "bojovala" s tím, které variantě dám přednost a jsem ráda, že nakonec zvítězila právě ta, kde hraničářka musí za písařem, nikoli za hraničářem :-D

8 Lucie | Tess Lucie | Tess | 6. července 2017 v 23:19 | Reagovat

Já naprosto souhlasím s Kačulí. Jsem ráda, žes povídku nakpnec dopsala a taky doufám, že budeš psát dál. Tak nashle u další povídky! 😉

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama