Černá perla - 22. kapitola - Most

20. prosince 2013 v 17:34 | Fluffy |  Černá perla
autorka: Hanka



Kapitola dvacátá druhá


Most

Lara zahalená v hraničářské pláštěnce vypůjčené od Tess seděla na hlídce téměř neviditelná v mlází nedaleko místa, kde se opíral o kmen vrby Evan s malou plavovláskou v náručí. Také vzhlížela k stříbřitému půlměsíci, ale všechny smysly měla napnuté. Noční krajinou se rozléhalo skřehotání žab a v dálce zahoukala sova, jinak byl klid. Žádní pronásledovatelé se neobjevili.


Lara nechtěně vyslechla rozhovor prince s Tess a pochopila, co hraničářovu dceru celou dobu trápilo. Věděla, jak je důležité, aby si uvědomila, že to není její vina. Neměla se z čeho obviňovat, vždyť všem zachránila život. A Evanova upřímná slova… Možná v nich bylo víc, než oba tušili.
Pohled se jí stočil k širokému kmeni vrby. Na tváři se jí objevil malý úsměv. Princi už také únava zavřela víčka a teď pokojně spal s Tess v objetí. Lara se zvedla a tichoučce jako myška se k nim přikradla. Opatrně, aby je neprobudila, přes ně přehodila deku. A s dalším potutelným úsměvem se odebrala zpátky na hlídku.

***

Ráno přišlo brzy. Obloha se na východě teprve zbarvovala příslibem nového dne, když Evanovi dopadla na rameno ruka. Jemně s ním zatřásla. Rozespale otevřel oči a spatřil před sebou Tessin obličej.

"Vstávej," prohlásila a koutky úst jí zvlnil mírný úsměv. Veselé jiskřičky v jejích očích byly zpět. Princ několikrát zamrkal. Že by se mu to, co se stalo včera, jen zdálo? Ale pochybnosti se rozplynuly, když ho Tess popadla za předloktí a pomohla mu na nohy se slovy: "Evane, dlužím ti poděkování za včerejšek. Otevřel jsi mi oči. Měl jsi pravdu."

Princ rozpačitě pokrčil rameny, jako by chtěl říct, že to nic nebylo. Byl rád, že je ta silná a sebevědomá Tess zpátky. Přesto ho vzpomínka na včerejší večer podivně zahřála u srdce.

Stála před ním ve své hraničářské pláštěnce a pobízela ho.

"Tak šup. Musíme vyrazit."

"Proč vstáváme takhle brzo?" mrmlal, když ji následoval k místu, kde ještě spala Lynn zabalená do deky. Caleb už byl vzhůru a budil Laru. Než se jí stihl dotknout, odvalila se z jeho dosahu.

"Opovaž se se mnou zatřást," varovala ho. Caleb zvedl ruce, jako by se vzdával. Tess se jejich směrem ušklíbla, nato se sklonila k princezně a jemně ji šťouchla do ramene. Něco zamumlala a otočila se na druhý bok. Tess znovu strčila do princezny, tentokrát důrazněji a přitom odpověděla Evanovi.

"Měli bychom co nejrychleji odtud. Než sbalíme tábor a vydáme se na cestu, slunce dávno vyjde, věř mi." Evan jí věřil. Ale to neměnilo nic na tom, že by se mu tak časné vstávání mělo zamlouvat.

"Hej," sykla Tess a luskla prsty Lynn těsně u ucha. Princezna konečně otevřela oči.

"Dobré ráno," usmála se na ni hraničářova dcera a pomohla jí na nohy. "Musíme se vydat na cestu. Budeš už schopná jet sama, nebo pojedeš s Evanem?" zeptala se. Lynn rozespale zamrkala a potřásla hlavou.

"Myslím, že to zvládnu," odpověděla a hlasitě zívla.

"Pojedeš na Gwen," rozhodla Tess.

Sbalili tábor. Než uklidili deky do sedlových vaků a provedli koně vrbovým mlázím na louku, sluneční kotouč vykukoval nad obzor. Převedli koně přes potůček a vyhoupli se do sedel. Lynn se snažila nasedat co nejopatrněji, ale Calebovi neušel bolestný škleb, který jí zkřivil tvář. Doufal, že jí strupy na zádech moc nepopraskaly. Až zastaví, bude se na ně muset znovu podívat.

Tess na svém Luskovi se znovu ujala vedení, ruku položenou na luku přehozeném přes stehna. Pozdě v noci, kdy ji Caleb vzbudil, aby ho vystřídala na hlídce, a předal jí zpátky její pláštěnku, si uvědomila svou chybu. Nad ránem, než vzbudila ostatní, si vyměnila tětivu na luku. Ta stará se namočila při skoku z okna Linnského žaláře, tudíž byla nepoužitelná. Věděla, že ji měla vyměnit mnohem dřív, ale byla v zajetí svých myšlenek. Pěkně si za to v duchu vynadala. Ale chybami se člověk učí a ona už stejnou příště neudělá. Poté ještě vytáhla ze sedlových vaků pouzdro s náhradními šípy a doplnila svůj prázdný toulec.

Jen co přejeli louku za vrbovým hájkem, který se na noc stal jejich útočištěm, narazili na cestu, po níž se teď ubírali. Byla úzká a zarostlá, ale mířila správným směrem.

Tess se zaposlouchala do ticha rušeného jen klapotem kopyt jejich koní. Zpod kapuce své pláštěnky sledovala stezku před sebou. Občas se ohlédla i za sebe. Nic nenasvědčovalo tomu, že by je někdo pronásledoval. Tess se zamračila. Že by měli takové štěstí a tomu zrádci Lucienovi unikli?

Něco se jí na tom nezdálo. Nemyslela si, že by ten blonďatý Galik vzdal pronásledování tak snadno. Potřásla hlavou. Možná je jen příliš podezřívavá.

Slunce ji polechtalo na nose. Byl krásný jarní den. Usmála se a zaplašila chmurné myšlenky. Za sebou slyšela tichý rozhovor černovlasého léčitele a princezny.

"Včera jste říkali, že mi dnes povíte, jak jste se dostali do hradu a osvobodili mě," začala Lynn.

"Ano, to jsme říkali, má paní," odpověděl Caleb rozverně.

"Neříkej mi tak," ohradila se princezna. "Nejlepší bude předstírat, že jsem někdo jiný, kdybychom náhodou někoho potkali."

"Pokud to nebudou Lucienovi vojáci," zahučela Lara pesimisticky zpod kapuce svého pláště. Ale nikdo si jí nevšímal.

"Tak kdo bude vyprávět?" zeptala se Lynn nedočkavě.

"Já, má paní," odpověděl Caleb a mrknul na Lynn jedním okem. Ta si jen povzdechla a zavrtěla hlavou.

"Tak spusť," vybídla ho.

"A kde mám začít?" otázal se bezradně modrooký léčitel.

"Začni od začátku, můj pane," odvětila se smíchem Lynn.

"Bude lepší, když začnu já," ozvala se Tess. "Laro, hlídej, jestli za námi někdo nejede," vyzvala rusovlásku jedoucí na konci. Ta přikývla na souhlas a Teressa se pustila do vyprávění. Popisovala svou cestu na sever, jak pod falešným jménem pronikla do hradu a osvobodila prince, jak je pronásledovali vojáci a jak spadla do ledové tůňky. Pak se vyprávění ujal Evan a Lynn se od něj dozvěděla všechno, co se stalo od boje s Marcovými vojáky až po jejich odjezd z Léčitelovy paseky. Ale nejdříve jí pověděl, jak se vlastně vůbec stalo, že ho zajali.

Potom se do toho vložil Caleb.

"Tak ale teď už vážně nechte vyprávět mě," téměř zaškemral. Upřely se na něj čtyři páry očí. Lynn se tiše zachichotala.

"Jasně, jsem vám jenom pro smích," bručel si pro sebe.

"Tak už povídej," pobídla ho princezna a prosebně na něj zamrkala.

"Dobrá," uvolil se nakonec Caleb a naklonil hlavu ke straně. "Když jsme dorazili k hradu Linna, sehnal jsem ve vesnici staré oblečení, abychom lépe zapadli mezi obyčejné lidi. Ve stejné vesnici jsme včera ráno převzali od jednoho chlapíka vůz a s tím jsme zamířili na hrad. Na jednom nádvoří jsme zastavili a Evan s Tess se pro tebe vypravili. My jsme zůstali a vykládali věci z vozu. Jenže!" Calebovy oči se zabodly do malé plavovlásky jedoucí před ním. "Naše zbraně jsme vezli schované ve voze. Poté, co tě ti dva šli hledat," černovlasý léčitel se otočil k princezně. "Jsme je vyndali a schovali za kolo. S vykládáním nám pomáhali muži z hradu a hádej na co narazili. Na několik hraničářských šípů. Kde se tam asi vzaly?" Calebovy modré oči teď přímo propalovaly Tess.

"A já si říkala, kam se poděly," pokývala hlavou hraničářova dcera. Caleb zvedl obočí.

"Omlouvám se," dodala Tess. Nebýt jí, nikdy by je nezajali.

"Omluva se přijímá," řekl černovlasý mladík a vznešeně pokynul hlavou. Lynn se rozesmála.

"Potom nás vojáci odvedli na to nádvoří, kde jsme se setkali s vámi. A zbytek už víš," dokončil vyprávění.

"Lynn, já… Chtěla bych se ti omluvit," začala Tess po chvilce, ale princezna ji přerušila.

"Nemáš se za co omlouvat, Tess. Osvobodila jsi mě z toho strašného vězení a snažila ses zachránit mi život až do poslední chvíle. Měla bych ti poděkovat," upřela na ni své zelené oči.

"To nemusíš," namítla Tess. Obě dívky se na sebe s porozuměním usmály.

"Tak mě napadá…" spustil Caleb. "Ten skok do řeky - jak vysoko to bylo? Padesát stop? Nikdy jsem tak dlouho vzduchem neletěl. A řeknu vám, docela se mi to líbilo. Nezopakujeme si to někdy?" zahýbal obočím. Lynn vyprskla smíchy.

"Na to, jak vyděšeně ses tehdy tvářil, teď kupodivu překypuješ nadšením," usadila ho.

Caleb je takto bavil celou cestu. Vyprávěl jim různé historky, kterým se smála nejen princezna. Evanovu tvář také zdobil úsměv. Bylo hezké vidět svou sestru zase se smát.

Zastavili po poledni a dali si oběd opět sestávající ze sušeného masa a sucharů. Odpoledne dělali jen krátké přestávky, aby napojili koně a odpočinuli si, ale Tess je hned hnala dál.

Asi dvě hodiny před západem slunce vjeli do malého lesíka. Duby a břízky zde rostly pospolu s borovicemi a jejich větve se pohupovaly v mírném vánku, jako by kynuly poutníkům na pozdrav. Mezi stromy se křížila stezka, po které jeli, s jinou cestou, mnohem širší, a jak se zdálo, i používanější.

Na křižovatce zastavili a Tess sesedla. Zaposlouchala se s hlavou mírně nachýlenou ke straně a lukem v ruce. Nastálé ticho bylo přerušováno jen ševelením lístků břízek a občasným zafrkáním jednoho z koní. Lusk stál klidně, jednou dvakrát zastříhal ušima. Najednou se z jeho hrudi ozvalo tiché zamručení.

Pak to Tess uslyšela. Někde v dálce se ozývaly hlasy. Naštěstí se nepřibližovaly. Na jejich pozadí zaslechla šumění vody. Lusk znovu zamručel. Hraničářova dcera ho pohladila po nose a zašeptala: "Já vím, díky." Koník se zklidnil. Otočila se k ostatním.

"Vraťte se kus po našich stopách a pak se skryjte v lese. Zdá se, že nás tahle cestička zavedla zpátky k řece. Půjdu zjistit, kam vede ta druhá cesta a jestli tu není místo, kde bychom mohli řeku přejít. Čekejte mě tak za hodinu. Lusku, jdi s nimi," řekla koníkovi. Jednou si odfrkl a zakýval hlavou, jak to koně někdy dělají.

"Půjdu s tebou," vyhrkl hned Evan.

"Ne," odpověděla okamžitě a věnovala mu malý úsměv. "Ty tu zůstaneš. Musím se pohybovat tiše, a když mi budeš za zadkem šlapat na každou větvičku, která tu v lese je, těžko to asi můžu dělat. Navíc tě musím držet dál od nebezpečí, pamatuješ?"

"Jak víš, že tam bude nebezpečí?" naježil se princ.

"Tak tě musím držet dál od případného nebezpečí," opravila se Tess.

"No dobře, máš pravdu," uznal nakonec. Tvářil se zklamaně a mírně naštvaně.

"Přibližně za hodinu se vrátím. Kdybych nepřišla do západu slunce, pokračujte dál a najděte si nějaký dobrý úkryt na noc. Nehledejte mě." Při těch slovech se dívala přímo na Evana. Uhnul pohledem. Věděla, jak je paličatý, a doufala, že ji poslechne.

"Calebe, Laro, dejte mi na ně pozor," kývla směrem ke královským sourozencům. Oba se zatvářili uraženě. Bývalí obyvatelé Léčitelovy paseky se na sebe s potutelným úsměvem zadívali a pokývali hlavami.

Tess nečekala na odpověď, otočila se a přešla cestu. Vklouzla do stínu mezi stromy, svou pláštěnku na ramenou. Kapuce zakrývala její plavé vlasy. Pro lidské oko jako by se rozplynula.

A teď přijde na řadu trocha toho hraničářského plížení, pomyslela si. Protáhla se mezi dvěma kmeny rostoucími blízko u sebe, sklonila se pod nízko visící větví a přikrčila se za keřík rostoucí na kraji cesty. Nyní měla výhled na obě strany, aniž by si jí kdokoliv jdoucí kolem mohl všimnout. Ačkoliv se cesta zdála dosti používaná, nebylo vidět ani živáčka. Tess se znovu rozhlédla vpravo i vlevo a zamířila lesem podél cesty k místu, odkud předtím Lusk slyšel hlasy.

Míhala se mezi stromy rychle a tiše jako stín. Přebíhala z úkrytu do úkrytu, plazila se pod větvemi a překračovala kořeny. Zanedlouho se ocitla na zalesněném břehu říčky Lenory. Znovu zaslechla hlasy, přes vodu se dobře nesly. Skrytá ve stínu staré borovice spatřila jejich majitele, ale byla příliš daleko, aby jim rozuměla. Musela blíž.

Blátivá a kamenná cesta zde ústila na malý dřevěný most. Nebyl nijak velký, ale dva koně vedle sebe by se na něj vešli. Na severní straně u něj stála budka, také celá ze dřeva. Na druhém břehu za mostem se rozkládala vesnice. Její domy stály natěsnané u sebe, obklopené poli a loukami, na kterých se pásl dobytek. Nejvyšší stavbou ve vesnici byl hostinec s pohupujícím se vývěsním štítem nade dveřmi. Přes řeku se k Tess nesla lahodná vůně pečeného masa.

Polkla sbíhající se sliny a přenesla pozornost zpátky k budce u paty mostu. Stál tam nějaký muž s kopím v ruce a helmicí na hlavě, ale nevypadal jako voják. Zřejmě to byl jeden z vesničanů pověřený hlídáním mostu.

Ale ti dva, se kterými se vybavoval, žádní vesničané nebyli. Oděni ve zbroji a s meči u pasů jistojistě sloužili na nějakém hradě. A nejbližší hrad na míle daleko byl Linna.

Takže stále pátrají, pomyslela si Tess. Jak to, že jsou tak rychlí? Předpokládala, že před Lucienovými vojáky mají tak půl dne náskok. Zamračila se. Její odhad byl očividně špatný.

Naštěstí pátrají na nesprávné straně, dodala v duchu, když jí pohled zalétl ke koním uvázaným za mostem u hliněné stěny hostince. Třetí strážný stál u nich.

Tess se přikradla blíž k dřevěné budce. Musela slyšet, co si povídají s tím chlapíkem z vesnice. Opatrně kladla nohu před nohu. Špičkou boty nejprve vyzkoušela terén před sebou, pak došlápla. Skryla se za kmen vzrostlého dubu téměř na okraji cesty. Nastražila uši.

"Takže říkáš, že tudy nikdo takový neprojel?" otázal se jeden z vojáků.

"Vždyť říkám," pokrčil rameny muž s kopím.

"Ani nepřekročili most?" podezřívavě se mračil druhý z mužů zrádce Luciena. Hlídač mostu podrážděně zavrtěl hlavou. Zřejmě něco řekl, ale vítr se stočil na stranu a odnášel slova pryč od Tess. Nerozuměla mu.

Musela ještě blíž. Klesla na všechny čtyři. A začala se plazit. Nedělala žádný hluk. Tiše klouzala od úkrytu k úkrytu.

"Kdyby se tu objevili, dej nám vědět," slyšela Tess, když zapadla za jakési mlází asi patnáct stop od dřevěné budky.

"Pán za ně vypsal slušnou odměnu," dodal druhý voják. Strnula. Tak Lucien za ně nabízí odměnu?

"Podle toho, jak slušná by ta odměna byla," ozval se vesničan.

"To ti může být jedno," utrhl se na něj jeden z vojáků a výhružně přitom položil ruku na jílec svého meče. "Jsi povinován sloužit svému pánovi."

"Jistě, jak pán poroučí," odvětil muž a mírně sklonil hlavu, aby vojáci nespatřili hněvivé jiskřičky v jeho očích.

Tess se posunula, aby měla lepší výhled.

Rup! To praskla suchá větvička pod její pravou rukou. Vůbec si jí nevšimla. Ztuhla na místě.
Věř pláštěnce, říkala si v duchu. Oni nepředpokládají, že tu někoho uvidí. Věř pláštěnce a ani se nehni, opakovala si. Budeš pro ně další kus dřeva. Srdce jí v hrudi bilo jako splašené.

Oba vojáci se rozhlédli a podezřívavě se otočili k vesničanovi.

"Co to bylo?" zeptal se první.

"Máte tu divou zvěř?" otázal se ten, co předtím muži vyhrožoval.

"Samozřejmě, les je jí plnej," ujistil ho hlídač. Jestli to myslel tak vážně, jak to říkal, nebylo jisté. Ale vypadalo to, že mu ozbrojenci věří. Když se na něj upřel pohled z vojákovy zamračené tváře, Tess myslela, že má vyhráno.

Pak se ten druhý vydal přímo k jejímu úkrytu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Leník Leník | 20. prosince 2013 v 20:01 | Reagovat

Hani, nemám co dodat, jako vždy naprosto perfektní:)

2 Hanka Hanka | 21. prosince 2013 v 18:16 | Reagovat

[1]: Díky moc za podporu. :o)

3 Fluffy Fluffy | Web | 23. prosince 2013 v 20:25 | Reagovat

Právě jsem dopsala děsně dlouhý komentář... a hádej co. =D Jo, je v tahu. =D Stejně tak patnáct minut mého času. =D No, stane se, a protože jsem zodpovědný čtenář, nezbývá mi nic jiného, než ti povídku okomentovat znovu. =D Tentokrát ale píšu do svého wordového kamaráda, protože bych se asi musela střelit, kdyby se mi to nepovedlo na podruhé. =D

Povídku jsem chtěla číst a komentovat už v pátek, jako vždycky, ale tentokrát vůbec nebyl čas. =D Ani na jedno, ani na druhé. =D Neměla jsem vůbec výčitky, že jsem tvoji kapitolu nekontrolovala předtím, než jsem ji uveřejnila, protože ty píšeš gramaticky naprosto správně a ovládáš to určitě lépe než já. =D

Navíc jsme na páteční přednášce byli jen tři. Já, jedna další slečna a pan Růžová košile. =D Musely jsme sedět vepředu, aby na nás viděl, a musely jsme dávat pozor. =D Děs. =D Nemohla jsem se ani očkem podívat do počítače. =D Díkybohu, teď mám oči dvě a obě se plně mohou věnovat Černé perle. =)

A po dnešku už vím, že už ho nikdy na nic mít nebudu, protože moje zkouška právě z tohohle předmětu dopadla úspěšně. =D Není nad to si nadělit lepší dárek pod stromeček než úspěšně ukončený alespoň jeden předmět. =) A není nad to se odměnit tvojí povídkou za celovíkendovou snahu. =D

A teď k ději! =)

Hrozně mě překvapilo, stejně jako Tess, že jsou Lucienovi vojáci dokonce před nimi. =D Vím, že marně doufám, že už toho zmetka nikdy neuvidí, ale budou to nervy! =D Na jednu stranu se netěším - protože budu hrozně nervní, jak to dopadne =D -, ale na tu druhou se nemůžu dočkat, protože to zase skvěle napíšeš. =) A hádám, že strážný nemá pana Galika moc v lásce. =D

To, jak vyprávěli Lynn, co se událo - bylo to takové pěkné oživení, hezky jsme si mohli připomenout, co se zatím událo. =) Ty šípy ve voze, to byl moc pěkný detail. =) Je fakt, že jsem se ani nějak nepozastavila nad tím, jak vlastně Caleba s Larou chytili, přisuzovala jsem to Lucienově bystrozrakosti. =D Tohle dává Galikovi míň superhrdinství. =D

Hani, hrozně moc se těším na další díl. =) Ani nedokážu vyjádřit jak moc! =)

4 Hanka Hanka | 24. prosince 2013 v 10:50 | Reagovat

[3]: Fluffy, moc mě mrzí, že si nemůžu ten, dle tvých slov, děsně dlouhý komentář přečíst, protože, jak já si myslím, jsou všechny tvé komentáře takové a přesně to na nich mám ráda. Pokaždé se na ně těším. :o)
A chci ti poděkovat za poklonu - nemyslím si, že bych na tom s gramatikou byla líp, i já dělám chyby - to by ses divila. :o)
A celou dobu se musím smát, protože jsi označila Luciena za zmetka a to fakt sedí. :oD Ono se ještě ukáže, co je zač. :o)
Tak, teď tě trochu poškádlím ;o) - že ono se ti bude po panu Růžovém a jeho pozorování stýskat, co?

Takže bych ti chtěla poděkovat za další skvělý komentář a vám všem přeju krásné Vánoce! :o)

5 Lucie Lucie | 3. července 2017 v 22:21 | Reagovat

Ty jsi prostě nenormální! Jak můžeš tak skvěle psát? Je to tak napínavé! Musela jsem se donutit nejít hned na další kapitolu a nejdřív ti tady napsat pár slov.
Moc se mi líbilo, když si psala z pohledu Lary. Trochu zní opadla ta tajemnost. Taky ta vzdorovitost vesničana. A nakonec - snad se Tess nic nestane!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama