Vysněné povolání - 37. kapitola

24. října 2013 v 8:13 | Fluffy |  Vysněné povolání
autorka: Iviis

Kapitola třicátá sedmá

"Položte je tady," řekla jsem dvěma mohutným postavám nesoucím dvě další v zelených pláštěnkách.

"Musím jít, měli bysme co nejdřív odplout," řekl Gundar, když položil Halta. Jen jsem kývla a dál se věnovala oběma zraněným. Halt vypadal, že každou chvíli upadne do bezvědomí, za to Tom byl úplně vzhůru a snažil se mi radit.


"Bejt tebou, tak radši sklapnu, protože to sice není vidět, ale uvnitř nejspíš klokotá jak kotel nad ohništěm," prohodil Nils, který mi pomáhal.

"Promiň," pípnul a sklopil oči.

Nic se neděje.

Snažila jsem se mu poslat myšlenku, ale necítila jsem, že by mě to vyčerpávalo. Zkusila jsem to ještě čtyřikrát. Mezitím jsem se postarala o ránu prošedivělého hraničáře. Zvedla jsem se a vyměnila si místo se Skandijcem.

"Zkus se se mnou spojit," vyzvala jsem Toma, zatímco jsem zašívala jeho zranění. Zavřel soustředěně oči.

"Nejde to," ozval se zklamaně, když jsem dělala poslední steh.

"Taky mi to nešlo," obeznámila jsem ho s výsledky svého předchozího snažení.

Náhle ke mně zvednul oči. "Myslíš, že..."

"Že schopnosti splnily svůj účel a prostě zmizely, jako v knížkách? Nevím, je to možné," pokrčila jsem rameny.

"No, já sice nevím, o čem mluvíte, ale odměna za pomoc pro kamaráda Nilse to asi není, co?" ozval se za mnou hluboký skandijcův hlas.

Tázavě jsem se podívala na Toma. Usmál se a rukou si zakryl oči. Pochopil. Vylezla jsem na lavici a dala Nilsovi pusu na zarostlou tvář.

"Mohl bys tady chvilku zůstat?" zeptala jsem se. "Ono, když je člověk dva měsíce zavřený, hodí se trochu čerstvého vzduchu." S úsměvem přikývl, a tak jsem se vydala ven. Byla už tma, hvězdy se třpytily na obloze. Klidné, inkoustové moře čeřila jen sem tam nějaká vlnka.

Nohy mě zanesly do podpalubí. Kromě pár spících Skandijců tam byl i někdo, kdo vypadal, jako kdyby byl už hodně dlouho vzhůru. Ass. Na dálku už ji nesvítily v očích ty veselé jiskřičky. Byla unavená a hladová.

"Ass, nesmíš se tak trápit, když u tebe nejsem," zašeptala jsem a pohladila ji po měkkých nozdrách. Pomalu schroupala nabízené jablíčko a drcla do mě děkovně hlavou. Všechny její pohyby byly pomalé a unavené.

"Ass," vydechla jsem. Slzy se mi draly do očí. "To jsi na ni nemoh' dohlídnout?" obrátila jsem se na Anira. Vykonal pohyb, který by se dal u člověka rovnal sklopení hlavy a omluvnému pokrčení ramen.

Vypotácela jsem se odtamtud. Došla jsem až do kajuty a ztěžka žuchla na lavici vedle Toma. Hlavu jsem si opřela čelem o jeho rameno. Natočil se a přitiskl si mě k sobě. Ruce mi obmotal okolo mých ramen a já ty svoje okolo jeho hrudníku. Už jsem to nevydržela a rozbrečela se naplno.

"Ass," vzlykla jsem mu do ramene.

"Nechtěla nic. A od nikoho. Ani jablíčka. Ani mrkev," vysvětloval mi a hladil mě po vlasech.

"Tak to je hodně zlý." Ass měla mrkev hodně ráda. Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu do jeho hnědých očí, ve kterých jsem vždycky nacházela uklidnění. Ani teď tomu nebylo jinak.

"Bojím se, že to do Araluenu nevydrží," povzdechla jsem si po chvíli.

"Já taky," připustil Tom.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janka Janka | 24. října 2013 v 12:21 | Reagovat

Nee, Ass nee. :) Snad to vydrží Prosím prosím smutně koukám. super kapitola.

2 Hanka Hanka | 24. října 2013 v 15:08 | Reagovat

Jej, když už konečně plují domů, stane se tohle... Chudák klisnička. :o) Škoda jen, že Iv a Tom ztratili své dorozumívací schopnosti.
Jsem zvědavá na další. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama