Vysněné povolání - 35. kapitola

10. října 2013 v 10:03 | Fluffy |  Vysněné povolání
autorka: Iviis

Kapitola třicátá pátá

"Hej! Hej, hraničářko, vstávej!" vzbudil mě nevrlý hlas. Rychle jsem vstala a hlavou se praštila o strop.

"Do háje," zaklela jsem potichu. Posledních šest týdnů jsem obývala malou, temnou místnost v jednom z mnoha pobřežních domů v Genovese. Vyšla jsem z ní a podívala se na Toskánce, co mě tak naléhavě sháněl.


"No konečně," ucedil, jen co jsem vešla do kuchyně, kde seděl u stolu.

"Potřebujete něco, signore?" zeptala jsem se ospale.

"Kde je moje snídaně? Včera jsem ti říkal, že dneska ji pořebuju dřív." Vrhl po mně pohled hladového vlka, co se chystá zardousit svou kořist.

"Když to tvrdíte..." zamumlala jsem a vešla do kuchyně, abych dala tomu protivovi něco k jídlu.

Potom jsem šla hned do svého 'pokoje'. Složila jsem si nohy pod sebe a naprosto se uvolnila. Chtěla jsem to zase zkusit. Už by neměli být daleko.

Kde jste?

...

Z pohledu Toma

Zase jsem stál na zádi vedle Gundara. Vtom to zase přišlo.

Kde jste?

Sesunul jsem se vedle Skandijce na podlahu a pevně zavřel oči. Museli jsme být hodně blízko, protože to bylo o dost silnější než posledně.

"Jak jsme daleko?" zeptal jsem se skrz křečovitě zaťaté zuby.

"Moc ne," zahlaholil povzbudivě.

"Jak jsme daleko?" zeptal jsem se důrazněji.

"Nanejvýš půlden plavby," řekl a podíval se na slunce. Mohlo být tak devět ráno.

Do večera jsme tam. Buď připravená. Spojíme se pak.

Dobře.

Došel jsem do kapitánské kajuty, kde seděl Halt.

"Až tam budem, což by mělo být do večera, spojím se s Iviis. Řekne mi, kde je."

"Spojíš?" povytáhl obočí.

"Jo. A hlavně se mě teď neptejte jak, někdy vám to vysvětlíme," odbyl jsem ho. Teď jsem opravdu neměl náladu, abych něco někomu vysvětloval.

"Jak myslíš," pokrčil rameny. Sednul jsem si na lavici a čekal. Jako do té chvíle pořád.

...

Z pohledu Iviis

Byla jsem dost nervózní. Všechny komunikace na dálku jsem zatím začínala já, takže jsem nevěděla, co mě čeká.

Seděla jsem v koutě největší místnosti v domě, tedy v té části, do které jsem směla. Sergio seděl tamtéž, akorát že u stolu a hrabal se v nějakých papírech. Čekala jsem, až mě zavolá. V poslední době jsem fungovala jako jeho služka.

"Hej, hraničářko! Mám žízeň!" zavolal, aniž zvedl hlavu od papírů. Potlačila jsem v sobě svoji povahu a zvedla se, že mu donesu něco k pití. V tu chvíli to přišlo.

Iviis? Slyšíš mě?

Tahle tři slova se mi prudce vynořila v mysli. Sedla jsem si z toho zpátky.

"Co to tam děláš?" podíval se na mě nechápavě Sergio.

"Trochu se mi zamotala hlava," řekla jsem nevinně a usmála se. Nikoliv však kvůli němu.

Slyším.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 12. října 2013 v 10:54 | Reagovat

Och, no výborne, dúfam, že ju už zachránia :D

2 Hanka Hanka | 12. října 2013 v 19:39 | Reagovat

Taky doufám... :o) Už se blíží k cíli své cesty, tak jsem zvědavá, jak to dopadne. :o)

3 Lucie | Tess Lucie | Tess | 8. července 2017 v 12:23 | Reagovat

To s tím posíláním myšlenek se mi líbí. Trochu mi to připomíná Eragona... 😉

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama