Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Isabelle, za její neutuchající zájem a neustálou podporu, kterou si každý autor může přát. =)
16. Past
Tea cítila, jak usíná. Veselé štěbetání hostinské znělo najednou hrozně z dálky. Připomnělo jí to ranní nedělní trhy u ní doma, v Genovese, na které chodila s maminkou. Držela se jí za ruku, brkala o dlouhou sukni a prodejce koření ji tahal za vysoko vyčesaný cop a vždycky jí pak dal levandulové galické lízátko na dřevěné špejli. Ale tahle pěkná vzpomínka se rozplynula, když se do živého vyptávání vloudil melodický hluboký hlas mladého krále.
Přitáhla si víc ke krku svůj plášť a usmála se na něj.
Nevšiml si toho, protože mluvil s boubelatou ženou, a tentokrát to ani nezaregistrovali Will a Horác, kteří by se určitě rádi pobavili na cizí účet, ale komu to neušlo, byl Halt. Nejen proto, že prošedivělému hraničáři nikdy neuniknou detaily, které jsou podstatné, ale proto, že si lámal hlavu, jak pomoci svému synovci a zároveň dívce, která přišla o všechno a ani v Araluenu by neměla snadný život. Ten drobný úsměv na tváři unaveného děvčete byl totiž plný schovávaného citu.
Když si Tea dovolila myslet na něco jiného než na svého otce, bezpečí svých nových přátel, samotu a stesk po domově, byl to právě mladý král, který její myšlenky zcela obsadil. Jenže vedle toho krásného pocitu první lásky, cítila i něco jiného - byl to smutek se slabou příměsí zoufalství, protože věděla, že nikdy nemohou být spolu. Rozdíly mezi nimi byly přímo propastné a ona si byla jistá, že si mladý král musí najít ženu, která by ho byla hodna. A ne mít rád dceru nájemného vraha a chudé kurýrky.
Ale jak už to tak bývá u zamilované dívky, přehlížela tolik očividné láskyplné pohledy, kterými se na ni Sean díval. Nevěřila si, i když měla. Ona to neviděla, ale její araluenští přátele ano. A Halt si byl naprosto jistý, že jeho bývalý učeň i světlovlasý rytíř mu pomohou s jednoduchým plánem, který se mu rodil v hlavě a na vždy zachmuřené, přemýšlivé tváři vykouzlil ten tolik vzácný úsměv.
Když dcera hospodské nanosila misky s kávou a jednu s čajem na stůl, povídání se na pár vteřin utišilo, jak všichni smočily rty v tom horkém, lákavě vonícím nápoji. Tea jen misku objala zkřehlými prsty, aby si je ohřála, a naklonila se nad čaj a přivoněla k němu.
Opojná vůně bylinkového čaje ji nepatrně zaštípala v nose.
Když jí čaj trochu vychladl, jen si trošičku usrkla a bylo vidět, jak pookřála, když se jí to teplo rozlilo do těla. Dopřála si ještě jeden doušek a pak i s teplým nápojem vstala. S tichou omluvou se šla postavit k ohni, který vesele plápolal v krbu uprostřed velké světnice, a otáčela misku netrpělivě ve štíhlých prstech, zatímco se dívala do plamenů a urputně přemýšlela nad vším, co se dnešní ráno stalo.
I přesto, že byla vyčerpaná, ji pronásledoval špatný pocit, že něco přehlédla. Že někde udělali chybu. Nepatrnou chybu, ale nemohla přijít na to jakou.
Zhluboka se napila, když se rozrazily dveře a dovnitř vešel vysoký mladý muž se zrzavě kaštanovými vlasy po ramena a dlouhým mečem u pasu. Pod tmavým pláštěm měl na prsou zlatem vyšitý znak, který neznala. Podle širokého úsměvu, kterým obdařil společnost sedící u stolu, to byl zřejmě někdo známý, usoudila sama k sobě, a její domněnka se okamžitě potvrdila, protože Sean vstal a objal příchozího, jako kdyby to byl jeho bratr, nebo nejlepší přítel.
Králův přítel byl představen jako sir Russell, baron jižních držav clonmelského království. Tea se zamračila, protože se příchozí muž ani neobtěžoval ji pozdravit a vlastně ji přehlížel To by správně vychovaný šlechtic neudělal.
Tedy… opravila se v duchu, … pokud by nevěděl, že je z chudých poměrů. Což ho stejně neomlouvá a je to nezdvořák, neodpustila si.
Cítila podivnou pachuť na jazyku a čaj jí najednou zhořkl v ústech. Nevypila ani polovinu misky, ale už na něj neměla chuť. Vylila obsah na kraj ohniště, až to drobně zasyčelo, ale nikdo si jí nevšímal, mladý král byl očividně potěšený, že vidí dávného přítele.
Jen co všichni dopili svoje nápoje, vydali se i za doprovodu sira Russella na hrad. Tea si ale všimla, že Halt s Willem mají připravené luky s vloženým šípem na sedlové rozsoše a stejně tak Horác si meč posunul víc na dosah ruky. Co ji ale zarazilo, byl přístup mladého krále - přátelsky se s tím nesympatickým, nevychovaným šlechticem bavil a nic jiného ho vlastně nezajímalo.
Nebyla to pravda.
Sean byl právě naopak ve střehu. Překvapilo ho, co tak daleko na západě dělá Russell - i když tu oba byli vychováni, moc dobře si pamatoval doby, kdy - co by jako ještě malé dítě -, poslouchal stížnosti od rána do večera.
Zrovna, když vjížděli horní branou na nádvoří, Sean se na svého druha z dětství podíval. "Kde je Sebastian, Russelle? Vzkázal jsem, ať pro něj pošlou," drobně se zamračil.
Šlechtic seskočil z koně a všichni ostatní ho následovali. "Určitě se ještě hrabe z postele," ušklíbl se mladý muž, "měl bys tohle místo dát pod správu někoho mladšího, Seane." Všichni nechali odvést koně do stájí od dvou rozespalých podkoních.
A zatímco mířili k hlavní věži, v ospalém ranním jitru se na hradním ochozu objevil první střelec. Hned vedle něj druhý a samotný Bacari namířil na mladého krále. Mohl si vybrat kohokoliv, ale trochu vypočítavě nechal ty muže v podivných pláštěnkách svým dvěma spolupracovníkům. Tea pro něj nepředstavovala nebezpečí, i kdyby ji nestihli zasáhnout, jed, který jí dal do čaje, během příštích pár hodin začne působit. Samozřejmě, mohl se pomstít a zbavit se toho světlovlasého mladíka, určitě byl pro Araluen důležitý…
Ale žárlivost a vztek na tmavovlasého panovníka zcela pohltily jeho hříchy obtěžkané srdce. Nedovedl se vyrovnat s pocitem, že jeho dítě dalo přednost neznámému muži před svojí vlastní rodinou a rodinnou ctí.
Bylo smutné, a určitě nešťastné, že ho nenapadlo, že se jeho dcera prostě zamilovala. Stejně jako on propadl kouzlu araluenské kurýrky a ušetřil její život. Možná také protože uběhlo od té doby, co si ji vzal, dvacet let a zapomněl, jak se před osmnácti lety radoval z narození dcery.
Zapomněl na všechno kromě zlosti.
Natáhl šipku, namočenou v jedu modré aracoiny, do své malé kuše a zamířil.
Jenže v tu chvíli se zrovna Tea otočila k vycházejícímu slunci a stihla vykřiknout. "Halte!"
I když vyslovila jen jedno jméno, ani jeden z hraničářů nezaváhal. Ten pohled, který si vyměnil Will se svým bývalým učitelem, byl naprosto jasný. Oba dva věděli, že nemohou udělat tu samou chybu - vystřelit jen po jednom z mužů -, jinak to špatně skončí pro kohokoliv na nádvoří.
Dva šípy vylétly mnohem dřív, než Genovesané stihli vystřelit a další dva byly na cestě skoro hned za nimi. Jenže než našly svůj cíl - tím posledním, co Bacari viděl předtím, než se skácel přes ochoz na kamennou dlažbu s černě opeřenými hraničářskými šípy v hrudi, bylo, jak se jeho vlastní dcera rozeběhla a strčila do mladého krále tak prudce, až ho odstrčila z dráhy letící šipky.
Místo toho, aby otrávená šipka zasáhla Seana, zasáhla Teu.
Dívka vykřikla bolestí a nohy jí vypověděly v ten okamžik službu, takže upadla. Spadla na levou ruku tak prudce, až si ji pochroumala a uhodila se do spánku. Na chvíli se jí zatmělo před očima, ale skoro okamžitě u ní byl Horác i Sean, aby se o ni postarali.
Will se okamžitě rozeběhl k mrtvému Genovesanovi, aby zjistil, jakým jedem byla Tea otrávena, a Halt se dal do ošetřování hluboké rány.
Šipka jí vězela pod pravou klíční kostí a poslední, co dokázala vnímat, byly horké dlaně mladého krále, které jí něžně ošetřovaly rozbitý spánek a hladily ji po tvářích, aby ji utěšil. Nevnímala, že se třese, ale za to to viděli všichni ostatní. Ona jen sledovala jeho vyděšený, starostlivý obličej, a zamrzelo ji, že se ztrácí - v mlze, která jí najednou začala obklopovat.
Sean se celý chvěl. "Teo, nezavírej oči," prosil ji naléhavě, "podívej se na mě. Moc tě prosím, podívej se…" hlas se mu zlomil, když se tmavě modré oči zavřely. "Musíš se probudit… Nesmíš mě tu nechat. Prosím. Já… tě… já… miluju tě."
A i když to mladý král řekl, dívka měla pocit, že se jí to jenom zdá. Že říká jen to, co ona chce slyšet.
Ale i přes bolest, kterou cítila z rány od šipky, se usmála. Její rty se nepohnuly, ale ona se na mladého krále usmívala. A v duchu mu jeho vyznání milionkrát oplatila.
A potom se její vědomí ztratilo úplně.
Hanka | 27. října 2013 v 18:07 | 
Úžasné a zrovna končící v tak zajímavém okamžiku. Moc se těším na další dobrou kapitolu.