Vysněné povolání - 15. kapitola

6. května 2013 v 18:07 | Fluffy |  Vysněné povolání
autorka: Iviis

Kapitola patnáctá

Odemkla jsem vchodové dveře. Nikdo naštěstí nebyl doma. Šla jsem k sobě do pokoje a před sebou strkala toho kluka z lavičky, zabaleného do jeho mikiny a jeho i mojí bundy.

"Až ti buda tepleji, sundej si jednu vrstvu. Nechceš něco k pití? Máme tady čaje, džusy, minerálky..." vyčítla jsem z paměti obsah lednice a špajzky.



"Kde to jsme? V hotelu?" ptal se udiveně.

"Ne, u mě doma. Kde bydlíš ty?" ptala jsem se ho.

"U táty. Máma umřela," řekl smutně.

"To mě mrzí. Vím, jaké to je někoho ztratit," snažila jsem se projevit svoji účast.

Začal plakat. Přisedla jsem si a jednu ruku mu položila okolo ramen. Zhroutil se mi do náruče.

"J-já... máma umřela, když mi bylo šest. Táta si myslí. že za to můžu já. Bije mě. Suchej chleba, smrdící voda, vlhkej koutek ve sklepě. Ve škole mě taky bijou," vyprávěl mezi vzlyky. Nevěděla jsem ani, jak se jmenuje, ale věděla jsem, že mu můžu věřit.

"Neboj, to bude dobrý," snažila jsem se ho ukonejšit.

"Jak by mohlo? Z domova utýct nemůžu, stejně by si mě táta našel," vzlykal mi do ramena.

"Já taky nemám život zrovna růžovej," uklidňovala jsem ho.

Trval na tom, abych mu vyprávěla o sobě. Řekla jsem mu všechno, kromě té části v Araluenu.
'Araluen!' blesklo mi hlavou.

"Vím o místě, kde nám bude oběma dobře," usmála jsem se.

"Taky už jsem nad tím uvažoval." Při těch slovech zabloudil rukou do míst, kam jsem předtím schovala svůj saxonský nůž. Vytáhl ho z pouzdra a přiložil ho na teď už holé zápěstí.

Zvedl od své práce prosebně oči. "Přijdeš za mnou?" zašeptal.

"Ale ne," sebrala jsem s úsměvem opatrně nůž z ruky. "Domluvíme se. Ty mi slíbíš, že na tyhle věci už nebudeš myslet a necháš si ode mě ošetřit ty škrábance," ukázala jsem na jeho hrudník i hlavu. "A já tě za to odvedu na místo, kde tě nikdo nebude hledat."

Chvíli si můj návrh promýšlel. Asi si neuměl dost dobře představit, že by nějaké takové místo mohlo existovat.

"Dobře, nech se ošetřit a já ti to všechno vysvětlím," usmála jsem se.

Jen tiše přikývnul. Došla jsem pro misku s vodou, čistý kus látky a dezinfekci. Kluk z lavičky si mezitím lehnul na gauč. Ležel zpevněný, jako by si myslel, že ho budu chtít každou chvíli shodit, ale postupně se uvolňoval.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se, když jsem mu čistila vlhkou látkou první ránu od zaschlé krve.

"Říkej mi Iviis. Jak se jmenuješ ty?" Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem chtěla do svého nového domova někoho,o kom jsem nevěděla ani jak se jmenuje.

"Tomáš." Jeho odpovědi byly strohé, jako by nebyl zvyklý s nikým mluvit.

"Můžu ti říkat Tome?" zeptala jsem se stále zabraná do čištění ran na jeho hrudníku. Podívala jsem se mu do očí, ve kterých se objevila jiskřička a následně i slza štěstí.

"Tak mi nikdo neříká od doby, co umřela maminka," rozbrečel se znovu.

"Je na čase ti říct něco o místě, kam se chystáme," rozhodla jsem, když se zase uklidnil. "Je tam moc hezky. Určitě to tam budeš mít rád. Hrad, středověká vesnice, hodní lidé s hodným baronem. V patnácti se u sirotků vybírá, čím se stanou. Jestli kurýry, kuchaři, rytíři.... Občas se vyskytne někdo, kdo má na to učit se na hraničáře."

"Středověká?" podíval se zmateně.

"Já ti neřekla, že je to v sedmém století?" zvedla jsem oči od své práce.

"Ne."

"Aha. No v každém případě nás tam nikdo nenajde. Prvních pár týdnů bys byl u jednoho hraničáře. Jmenuje se Will. Pomohl by ti sžít se se středověkem a pak by sis mohl jít hledat službu," zakončila jsem.

"Ty už jsi tam byla?" zeptal se zvědavě.

'Super, rozvazuje se mu jazyk,' pomyslela jsem si.

"Ano, byla. Bohužel bych nemohla být u Willa s tebou, mám teď důležitý úkol."

Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se na výsledek svého snažení. Byla jsem spokojená.

"Tak co, jsi ochotný to zkusit?" zeptala jsem se vyzývavě.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 6. května 2013 v 18:19 | Reagovat

Och chudák Tom, že má taký ťažký život. Snáď pôjdu obaja do Araluenu :D

2 RenyNew RenyNew | 6. května 2013 v 18:29 | Reagovat

Tom a Iviis jsou spřízněné duše, zdá se mi :). Tomovi bude v Aurelenu určitě dobře... co z něj asi bude? Rytíř nebo hraničář? :D :D Nebo něco jiného? Líbí se mi, že dokážeš plynule psát jak o středověkém Aurelenu tak dnešním Česku tak, že to krásně navazuje a dobře se to  čte. Je to reálné... :).

3 Soňa Soňa | 6. května 2013 v 18:41 | Reagovat

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ :) :")
Krááááása :)
Jak říká Casion, chudák Tom měl těžký život... Ale od začátku...
"Kde to jsme? V hotelu?"... Už jen tahle věta ukazuje, jakej je Tom chudák... a popis jeho domova? :"(( Ble... A navíc bez mamky.... Chudák doopravdy... A navíc myšlenky na sebevraždu (Všimla jsem si až při druhém četní, což obecně dokazuje, jak jsem hrozná čtenářka... Čtu rychle, ale naprd... Například u Ztracených příběhů jsem si až po desáté všimla, že Rodney je zasnoubenej... No nic)

"Středověká?"
"Já ti neřekla, že je to v sedmém století?"

:))) Tak v tuhle chvíli to vypadá opravdu nadějně... Happy end je nabíledni... On chvíli zůstane u Willa, zatímco ona bude honit padouchy :) Poté se vrátí, pomůže mu najít práci (písař? (můj typ)) a budou žít šťastně až do smrti (vztah?) Možná by mohli zajít do Česka a trochu si to vyřídit s padouchama v Česku :D
Ale to by byl Happy end.. že ... A ty nejsou moc časté :D Nicméně se strašlivě těším na další kapitolku :)

4 Fluffy Fluffy | Web | 6. května 2013 v 19:04 | Reagovat

Takže můj pan Záhadný se jmenuje Tom. To jméno mám hrozně ráda, takže ses mi trefila do vkusu i s jeho jménem, nejen se vzhledem. =) Ale nejspíš mu už tu přezdívku v komentářích nechám, líbí se mi. =D

Teď k ději - pan Záhadný je zároveň pan Hrozně-smutný a pan Mám-život-totálně-na-nic. Je mi ho líto, protože to neměl jednoduchý - a jsem moc ráda, že ho Iv zachránila. =) Zaslouží si trochu štěstí. =)

Jsem moc zvědavá, jak se Tom vyrovná se skokem do sedmého století, protože i pro Iviis, která věděla více méně, do čeho jde (knížky přece jen četla a Will s Haltem ji na to připravili), to byl šok, pokud si pamatuju. =)

Ale jsem si jistá, že budu panu Záhadnému držet palce a moc mu fandit. =)

Těším se na další díl! =)

5 Kitsune S. Namikaze Kitsune S. Namikaze | Web | 6. května 2013 v 20:58 | Reagovat

Super povídka těším se na další pokračování.  A HU miluju jsou to super knížky. K.S.Namikaze

6 Iviis Iviis | 7. května 2013 v 20:41 | Reagovat

Páni, sem jsem se dostala až teď a všem vám děkuju za komentáře ;) Jednoho to hodně potěší, zvlášť když na jinejch blogách se to prostě moc nenosí (alepoň tam, kde jsou moje články ;))

[2]: Děkuju ;) HU není jediný téma, který píšu - snažím se ještě o dvě, z toho jedno je taky v dnešním světě a jedno v minulosti ;) A tahle povídka je jakoby sloubení obou možností ;)

[3]: Fíha, ty máš nápady ;) Abych se přiznala, já taky radši píšu hororový konce, než happyendy ;) No, kdo ví, jak to dopadne... ;) (Já teda jo, ale pochybuju že někdo jinej ;))

[4]: To jméno jsem si nevymyslela... ;) Jak už jsem jednou někam napsala - každej si zaslouží trochu štěstí ;)

7 Hanka Hanka | 8. května 2013 v 11:56 | Reagovat

Chudák Tomáš...
Nemáme tu náhodou dalšího hraničářského učně? :o)
Jinak pěkná kapitola, těším se na další :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama